Pohled Genevieve

Probudí mě prudký náraz studené vody, kterou na mě někdo chrstne. Nasaji do plic vzduch a pokusím se pohnout rukama a nohama, ale bolí mě každý sval v těle. Právě teď nejsem o nic víc než mrtvá váha a jediné, čím dokážu pohnout, jsou prsty.

"Vstávej, tulácká děvko!" slyším, jak na mě křičí jeden ze strážných, a i kdybych chtěla, nemůžu se zvednout. Zasáhne mě kopanec do břicha, bolest mi vyrazí dech a já se musím snažit lapat po vzduchu.

"Prostě ji seber a odnes do té místnosti!" zaslechnu další hlas a hádám, že mě odnesou do mučírny. Strážný se sehne a zvedne mě, přehodí si mě přes rameno a v mém těle už nezbyl absolutně žádný odpor.

Cítím, jak se mi krev nahrne do obličeje a otok to všechno dělá ještě bolestivějším. Začíná mi pulzovat v uších a vím, že omdlím, jestli mě brzy nepoloží.

"Posadte ji do křesla a ujistěte se, že je pořádně připoutaná!" zaduní hlas a já cítím jeho auru, vím, že je to vlk vyššího postavení, pravděpodobně králův beta nebo gama.

Hodí mě na židli a strážný mi vezme ruce a připoutá je, paže mi svážou provazy a jediné, čím teď mohu hýbat, jsou moje nohy.

Cítím, jak si strážný dřepne a začne mi svazovat nohy, s jednou je brzy hotov.

"Tu druhou můžeš vynechat! Tahle děvka neklade velký odpor, stejně je už napůl mrtvá," ozve se znovu ten hlas a já se ani nepokouším otevřít oči, jen nechám hlavu svěšenou.

Strážný mě pustí a slyším, jak se na stůl odkládají nějaké nástroje, můžu jen hádat, co na mě použijí.

"Přines kladivo! Začneme tím, že jí zlámejme prsty," slyším ho říct a kroky přejdou přes podlahu, než ucítím jeho přítomnost těsně u sebe.

Jeho ruka sjede dolů a sevře mi obličej jen proto, aby mi donutil zaklonit hlavu. Nechávám oči zavřené a jen dýchám v očekávání toho, co přijde.

"Řekni mi, kde je váš vůdce!" řekne mi a i kdybych znala odpověď, nemohla bych mu ji dát kvůli tomu, jak nateklý mám jazyk. Jeho tlak na mou tvář se zvýší, když neodpovím.

"Nechceš mi to říct? Ujasněme si jednu věc! Dostanu to z tebe tak či onak!" Pustí mou tvář a trvá to jen vteřiny, než ucítím kladivo na svém malíčku, který pod jeho ranou rozdrtí. Neudržím zakňučení a cítím, jak se mi za víčky hromadí slzy.

Snažím se bolest prodýchat, cítím, jak se mi převrací žaludek, a musím vyprázdnit to málo, co v něm mám, přímo na podlahu.

Zvratky mi stékají po nohou a vzápětí dostávám takovou ránu do obličeje, až mi hlava odletí do strany.

"To je za to, že tvoje zvratky trefily moji botu!" Po té ráně téměř omdlévám a nevím, kolik toho bez své vlčice ještě snesu.

Slyším, jak se blíží další muži, a vteřinu poté, co mě do nosu udeří jeho pach, vím, že jestli zjistí, že jsem to já, můj čas vypršel.

Přijdou blíž a slyším, jak vcházejí do místnosti a zastaví kousek od nás. Hlavu mám svěšenou a doufám, že kvůli tomu, jak hrozně jsem zbitá, mě nepozná; dost možná si mě už ani nepamatuje, po všech těch letech, co mě vyhnal ze svého království.

"Dostali jste z ní něco?" zazní mi v uších jeho hlas a po zádech mi přeběhne mráz. Vím, že můj pach je před ním skryt pomocí lektvaru, ale při tomhle tempu a všem tom bití nevím, jak dlouho to ještě vydrží.

"Ne, tahle děvka je sotva naživu! Nemyslím, že by nám k něčemu byla! Můžu ji prostě dorazit!" řekne hlas a já tu jen sedím a poslouchám je.

"Nech mě, ať se na ni podívám!" slyším říct svého druha a do zad se mi vkrádá strach, nesmím dovolit, aby se mě dotkl a zjistil to.

Raději se nechám zabít, než aby zjistil, že jsem to já!

Trochu pootevřu oči a vidím muže před sebou, jehož nohy stojí po obou stranách mých, což mi dává ideální příležitost kopnout ho svou volnou nohou do rozkroku.

Vím, že to vzhledem k jeho hněvu bude pravděpodobně bolet desetkrát víc a možná to nepřežiju; je to riskantní pokus, ale musím ho podstoupit.

Soustředím každou špetku síly, co mi zbyla, a volnou nohou ho kopnu do rozkroku.

Vysloužím si rozzuřené zavrčení, než jeho ruka vyletí k mé tváři a uhodí mě tak silně, že padám k zemi, stále připoutaná k židli. Hlava mi znovu praskne o podlahu a tentokrát už nedokážu ani zakňučet. Cítím, jak život pomalu opouští mé tělo, zatímco mě temnota začíná pohlcovat.

Nohy mého druha se přede mnou zastaví a slyším, jak si ke mně dřepne.

Sedí tam a já slyším, jak na okamžik nasaje vzduch.

"Alaricu, co se děje?" řekne jeden z jeho mužů a mně už je to jedno. To je konec! Živá se odtud nedostanu.

"Nevím! Něco s ní není v pořádku! Odneste ji do cely a uvidíme, jestli přežije noc," řekne a zvedne se z podlahy. Slyším je, jak začínají odcházet z místnosti, a snažím se naslouchat, kam jdou, než mě pohltí temnota.