Pohled Genevieve

Probudí mě otevření vrchních dveří a těžké kroky sestupující po schodech, odhaduji, že je brzy ráno.

Zkouším pohnout svým zmasakrovaným tělem, cítím se o něco lépe, ale do úplného uzdravení mám ještě daleko. Kdybych měla k dobru ještě půl dne, vím, že by tu byla šance na útěk.

Takové štěstí ale nemám. Strážný se zastaví u mých dveří a otočí klíčem. Když slyším, jak otevírá dveře a zhluboka nasává vzduch, po zádech mi vyjede strach.

Do prdele! Vsadím se, že se mi vrací pach.

"Maddoxi, měl bys sem jít!" zavolá strážný a mně dojde, že můj čas právě vypršel.

"V čem je problém?" ozve se hluboký hlas a já ho poznávám; je to muž, který mě včera vyslýchal.

Slyším, jak větří, než vejde dovnitř a skloní se nad mým tělem. Neodvažuji se otevřít oči, když cítím, jak mě popadne za košili a zvedne mě. Trhnutím mě postaví na nohy!

"Odkud kurva jsi!" zaburácí jeho hlas a já prudce otevřu oči a zírám do jeho rozzuřené tváře. Pevně svírá mou košili, čímž mi ji vyhrne až nad zadek a vystaví tak mé nahé tělo jejich zrakům.

Snažím se uklidnit své splašené srdce. Je to obrovský a svalnatý chlap! Vypadám vedle něj jako dítě.

"Odpověz, nebo to z tebe vymlátím," řekne, ale já držím jazyk za zuby. Jeho pěst vyletí k mé tváři a tvrdě mě zasáhne.

Hlava mi odletí na stranu a já cítím, jak mi zlomil nos. Začne se z něj řinout krev.

"Dám ti ještě jednu šanci, než ti začnu lámat nohy!" Stále mu nedávám žádnou odpověď. Není absolutně žádná šance, že bych prozradila to, za co jsem celá léta bojovala.

"Přines mi stříkačku!" zaslechnu ho nařídit druhému strážnému a ten rychle vyběhne z cely. Vím, že můj čas nadešel, a jediné, co můžu udělat, je bojovat o to, co ze mě ještě zbylo.

Když slyším, jak se strážný vrací, snažím se sebrat veškerou sílu, co mi zbývá.

Když vejde do cely a chystá se podat stříkačku muži jménem Maddox, rychle vymrštím ruku, vytrhnu mu ji a bodnu ji Maddoxovi do krku. Vysloužím si zuřivé zavrčení, než mě pustí na zem a vytáhne si stříkačku z krku.

Vyskočím na nohy, udělám pár kroků vzad a nespouštím z něj oči.

Vidím, jak se mu zvedá a klesá hruď, a je mi jasné, že je nepříčetný vzteky!

"Hned sem přiveďte Alarica!" štěkne na druhého strážného, který vyběhne z cely a nechá mě s tímhle rozzuřeným mužem samotnou.

Z pohledu na něj vidím, jak moc je rozzlobený a že jediné, co chce, je mě zabít.

Možná by to pro mě byl ten nejsnazší konec. Pochybuji, že Alaric bude přívětivější, až to zjistí.

"Tohos budeš litovat!" zavrčí, než se na mě vrhne.

Uhnu stranou, ale on mě přesto stihne chytit za košili; otočím se tak, abych stála čelem k němu.

Vysouvám drápy a škrábnu ho přes hruď.

Když uvidí, jak mu z rány prýští krev, jen to v něm vzkypí další vztek.

Strhne mi košili z těla a pak jeho pěst vyletí a trefí mě do hlavy. Padám dozadu, hlava mi s dunivým zvukem narazí na podlahu a před očima se mi rozatančí černé mžitky.

V uších mi začíná zvonit a nedokážu se soustředit na své okolí!

V tu chvíli cítím, jak mi šlápne na nohu, než se sehne a zlomí mi obě nohy.

Vykřiknu bolestí a ucítím, jak mě kopne do břicha.

"Říkal jsem ti to! Budeš toho litovat. Tak mi teď řekni, odkud jsi, a možná tvůj život ukončím rychle!" křikne a já se jen snažím tu bolest prodýchat.

Zajímalo by mě, co řekne, až zjistí, že do krve zmlátil Alaricovu družku.

"Odtud!" odseknu a vyplivnu trochu krve na podlahu, zatímco si rukama objímám břicho. To je jediná odpověď, kterou ode mě dostane.

"Snažíš se být vtipná, co!" procedí, než mě kopne do zad, a já slyším, jak mi praská páteř.

Vykřiknu bolestí a chvíli mi trvá, než začnu znovu vnímat své okolí.

Mé tělo se nedokáže samo léčit a cítím, jak je čím dál těžší se nadechnout.

Možná nastal můj čas, už to dál nevydržím!

Jen tam ležím na podlaze, neschopná jakkoli pohnout tělem. Zírám do stropu a cítím, jak se mé tělo pomalu vypíná.

Začínám vykašlávat krev, když se k nám po schodech rozejde několik těžkých kroků.

Právě teď už je mi to jedno, stejně jsem už v podstatě mrtvá.

Nepotřebuji ho ani slyšet, abych věděla, že je to on, když mě do nosu uhodí jeho pach! Muži se zastaví u dveří mé cely a já slyším, jak se zhluboka nadechne.

Pomalu otočím hlavu na stranu a pohlédnu do jeho úchvatné tváře.

"Ráda se s tebou znovu setkávám, druhu!" hlesnu a slyším, jak několik lidí v místnosti zalapá po dechu.

Nespouštím z něj oči a vidím, jak se mu ve tváři zračí naprostý šok.

"Jestli ses přišel podívat, jak vydechnu naposled, nezklamu tě!" dodám a začnu vykašlávat krev. Vím, že tohle je konec!

Můj čas vypršel.

Otočím hlavu a pohlédnu do stropu! Nechci, aby jeho tvář byla to poslední, co před smrtí uvidím!

Můj dech v těle chroptí a začíná být opravdu těžké se nadechnout, než všechno pohltí temnota.