Pohled Genevieve

Ležím na tvrdé podlaze své cely a nemám ponětí, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Vzpomínám si, jak si můj druh přede mnou dřepl, a později na to, jak si mě ten velký svalnatý chlap přehodil přes rameno a odnesl mě sem. Když mnou mrštil o podlahu, sotva jsem si stihla chránit hlavu, ale to bylo vše. Mé tělo už tehdy sužovaly nepředstavitelné bolesti, takže náraz na zem už to o moc nezhoršil.

Začíná mi být zima. Mám na sobě jen košili a nic víc. To bylo to jediné, co jsem na sebe stihla hodit, než jsem skončila v té bitce. V první řadě jsem tam vůbec neměla být a právě teď strašně lituji, že jsem tam šla!

Tohle byla další hloupá chyba, kterou jsem udělala. Byla jsem varována, než jsem tam šla, ale stejně jsem neodolala.

Vím, že pokud se vrátím, budu o tom poslouchat až do konce svých dnů.

Povzdechnu si a zkusím se přetočit na levý bok, ale bolí mě každičká část těla. Jen doufám, že oměj brzy vyprchá z mého systému, abych se mohla trochu uzdravit. Ležím tam, naslouchám okolí a slyším několik dalších vězňů; někteří naříkají bolestí, jiní jsou zticha. Nejsem si jistá, kolik z nich přežije noc. Snažím se otevřít oči a čekám, až si přivyknou na tmu; bez mé vlčice se mé smysly nepřizpůsobují tak rychle.

Podívám se stranou a vidím palandu. Pravděpodobně by bylo mnohem lepší ležet na ní, ale nemám žádnou sílu se tam doplazit. V rohu cely stojí kbelík a hádám, že pokud budu někdy potřebovat na záchod, poslouží mi právě on. Pokusím se zahýbat prsty a cítím, že můj malíček je stále rozdrcený, tak si jen povzdechnu a ruku zase položím. Nemá smysl se o cokoli pokoušet.

Celá ta léta jsem se vyhýbala tomu, abych se byť jen přiblížila k jeho království, jen abych tu kvůli hloupé chybě skončila. Ten den, kdy jsem byla z jeho království vyhnána, jsem si slíbila, že se nikdy neohlédnu zpět, a zanechala tak za sebou rodinu i přátele.

Den, kdy mi nařídil opustit jeho království, byly mé osmnácté narozeniny, a když jsem utíkala, byla jsem donucena se poprvé přeměnit úplně sama. Nikdy jsem nedostala šanci rozloučit se se svou rodinou a přáteli; prostě jsem odešla beze slova. Později jsem měla možnost je kontaktovat, ale nikdy jsem to neudělala. Část mého já chce, a chybí mi víc než cokoli jiného.

Jenže vím, že kdybych se ozvala, musela bych jim podat vysvětlení, a nevím, jak jim to vysvětlit, aniž bych jim prozradila, že on je můj druh. Upřímně řečeno, nechci, aby mě někdy našel, a nemohla jsem riskovat, že ho ke mně cokoliv přivede. Po celá ta léta jsem dokázala skvěle zamazávat stopy a až doteď jsem neudělala jedinou chybu.

Nevím, jestli se mě vůbec někdy snažil hledat, ale neodvážila jsem se nic riskovat.

Za ta léta jsem přemýšlela o tom, že ho zavrhnu, ale předem vím, že na to nepřistoupí. Vzhledem k tomu, že jsem jeho druhá osudová družka, by ho to pravděpodobně oslabilo natolik, že by zemřel, a pokud by mě našel, zcela jistě bych byla do konce života zavřená v cele.

Povzdechnu si a zkusím přitáhnout nohy k hrudi. Jen potřebuju dostat ten oměj ze svého systému a pak budu mít dobrou šanci odtud uprchnout!

Dřív, než zjistí, že jsem tady v jeho celách. Jen při pomyšlení na to, co by udělal, kdyby mě tu našel, mi přeběhne mráz po zádech.

Slyším, jak se dveře dole v celách otevírají a po schodech sestupuje několik těžkých kroků. Můžu jen hádat, že sem jdou zkontrolovat vězně.

Pomalu se překulím zpět na záda, zavřu oči a snažím se zklidnit dýchání. Doufám, že jen nakouknou dovnitř a nechají mě na pokoji.

Slyším, jak přicházejí blíž a kontrolují každou celu. Zastaví se u té mé a otevřou dveře.

Jeden z nich vejde dovnitř a zastaví se u mého těla na zemi! Cítím, jak do mě začne kopat, ale jen tam ležím a snažím se ani nedýchat a zklidnit tep. Nenechám se jimi zastrašit a doufám, že za pár hodin se začnu léčit.

"Pořád žije!" řekne hlas vedle mě a dovnitř vstoupí další pár nohou.

"Alaric měl pravdu! Je na ní něco jiného, nemá vůbec žádný pach." Když slyším, jak se ti dva baví o mém pachu, musím se přinutit nepohnout ani svalem, přičemž se zároveň děsím jeho hněvu, pokud by mi přišel na stopu.

"Počkejme pár hodin, chtěl vidět, jestli přežije noc!" řekne jeden druhému, než se vydají zpět z mé cely. Když slyším, jak zavírají a zamykají dveře, zhluboka se nadechnu a znovu otevřu oči.

Tohle bude tady dole velmi dlouhá noc; nezbývá mi než úzkostlivě čekat, až se uzdravím, než sem Alaric sejde a najde mě.

Slyším muže, jak obcházejí každou celu, a zaslechnu je říkat, že jsou nejméně dva vězni mrtví. Při tom množství oměje, které nám dali, mě to vůbec nepřekvapuje, a hádám, že každý z nich prošel podobným výslechem jako já.

Cítím se naprosto vyčerpaná a vím, že když si trochu pospím, pomůže mi to s léčbou. Budu zítra potřebovat veškerou svou sílu, abych měla alespoň nějakou šanci odtud uniknout.