Genevieve

Tři dny před svatbou jsem si šla vyzkoušet svatební šaty. Byly to bílé šaty se složitým vzorem, se spoustou krajky a tylu na sukni. Zatímco švadlena špendlila boky a upravovala délku, dívala jsem se do zrcadla a cítila vzrušení. Chtěla jsem je ukázat Sebastianovi a vidět, jak se mu rozzáří tvář, až je spatří. Nebylo nic, o co bych se s ním nepodělila.

Eleanor, má nevlastní matka, si mě prohlédla a chabě se usmála. „Vypadáš dobře, Genevieve,“ řekla tiše.

„Díky, mami!“ odpověděla jsem. „Můžu je ukázat Sebastianovi?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, dodržujeme pravidla. Je to špatné znamení, když se nevěsta se ženichem vidí tak blízko před svatbou.“

„Prosím, mami,“ zakňourala jsem. „Neukážu se mu v nich. Jen ty šaty v krabici. Bude tak šťastný. Nosí smůlu vidět se jen den předem,“ dodala jsem. „Ne tři dny předem.“

„Nosí to smůlu,“ řekla pevně. „Uvidíš ho zítra na zkušební večeři se všemi ostatními. A to je všechno!“

Nechtěla jsem se hádat, protože Eleanor byla většinou dost tvrdohlavá. Povzdechla jsem si a přikývla. „Dobře…“

Ale to vzrušení mě neopustilo. Cítila jsem ho jako bublinky v hrudi. Po zkoušce jsem držela obal na šaty a myslela na Sebastianův úsměv. Řekla jsem si, že to vezmu rychle. Ukážu mu šaty, pořád v obalu, a pak se hned vrátím. Eleanor se to ani nedozví.

Do Sebastiana jsem se zamilovala ve druhém ročníku na vysoké. On byl ve čtvrťáku. Pomohl mi nést knihy za deštivého dne a doprovodil mě na parkoviště. Začali jsme si psát, pak chodit na kávu. Ptal se na mé přednášky a pamatoval si maličkosti. To se mi líbilo a postupem času jsem ho začala milovat.

Po vysoké jsme se vídali dál. Poznali jsme navzájem své rodiny. Můj otec, Alistair Sterling, vedl módní dům, takže se pořádaly různé akce a přehlídky. Sebastian chodil se mnou, usmíval se na fotkách a držel mě za ruku. Byl jediným dědicem svých rodičů, kteří vlastnili dva hotely.

V noci, kdy mě požádal o ruku, jsme byli na terase hotelu jeho rodičů. Byla tam světla a hudba. Poklekl na jedno koleno s prstenem. Byla jsem tak nadšená, že jsem okamžitě řekla ano. S rodinami jsme stanovili datum svatby. Zarezervovali jsme sál, vybrali květiny a zvolili dort. Na všechno jsem si vedla seznam a zařizovala věci osobně, i když měl otec celou armádu zaměstnanců, kteří pro mě mohli pracovat.

Jakmile Eleanor odešla ze svatebního butiku, vyklouzla jsem ven. Dala jsem šaty do auta a jela k Sebastianovu bytu. Měla jsem klíč, který mi dal před měsíci. Řekl: „Použij ho, když mě budeš chtít překvapit.“ Při té vzpomínce jsem se usmála. Budova měla soukromý výtah. Vyjela jsem nahoru a vstoupila do jeho předsíně.

V obývacím pokoji bylo ticho. Položila jsem obal na šaty na pohovku a tiše zavolala: „Sebastiane?“ Žádná odpověď. Jeho boty byly u dveří a sako leželo na židli. Musel být doma.

Šla jsem chodbou k ložnici. Jak jsem se blížila, uviděla jsem na podlaze stopu z oblečení. Červený krajkový top, hedvábná sukně, podprsenka a kalhotky a pár lodiček převrácených na bok. Zastavila jsem se a zamrkala. Vypadalo to, jako by se tu někdo ve spěchu svlékl. Usmála jsem se pro sebe. „To bude určitě Evan,“ zašeptala jsem. Sebastianův mladší bratranec se rád zastavoval bez ohlášení se svou známostí. Protočila jsem panenky a rozhodla se odejít. Zvedla jsem obal na šaty a otočila se k odchodu, když jsem uslyšela tichý zvuk. Bylo to hluboké, dýchavičné sténání vycházející ze Sebastianovy ložnice. V rozpacích jsem přidala do kroku. Ale hned v dalším okamžiku jsem ztuhla, když se dveřmi ozval mužský hlas, hrubý a hlasitý. „Seraphinoooo!“

Projel mnou šok a zastavila jsem se. Byl to Sebastianův hlas? Ne, Bože, to ne. Mou první myšlenkou bylo, že jsem se přeslechla. Moje nevlastní sestra, Seraphina, se do města nevrátila už čtyři roky. Od chvíle, co po té hádce odešla, se nám ani jednou neukázala na oči. Ohlédla jsem se přes rameno na pootevřené dveře ložnice. Proti své vůli jsem se obrátila zpět. Natáhla jsem ruku a viděla, že dveře jsou lehce pootevřené. V pokoji bylo šero, ale viděla jsem dost.

Sebastian byl v posteli se ženou. Její dlouhé hnědé vlasy spadaly na polštář. Držel ji, nahou, a pohyboval se v ní. Znovu vyslovil její jméno: „Ach, Seraphino!“

Všechno ve mně ztichlo, jak má mysl otupěla šokem. Stála jsem tam několik vteřin, ruce mi zklamovatěly studeným potem, srdce mi bušilo. Sebastian a Seraphina spolu? Kdy se to stalo? Četla jsem, že se takové věci stávají v knihách. Víte, prostě fikce. Ale tohle klišé se děje i ve skutečném životě?

Svět se naklonil tak rychle, až se mi zatočila hlava. Přikryla jsem si ústa rukou, abych ztlumila zvuk svého zalapání po dechu. Když jsem se otočila, má mysl začala vnímat drobné detaily. Všimla jsem si, že sklenice vody na nočním stolku je napůl plná. Na okraji byla šmouha od rtěnky. V rohu ležel malý batoh s panenkou labubu, který patřil Seraphině. Couvla jsem, chodba se najednou zdála příliš dlouhá, vzduch příliš řídký. Nemohla jsem dýchat.

Neschopná zpracovat ten šok, jsem se otočila a šla zpět do obývacího pokoje. Oběma rukama jsem popadla obal na šaty, otevřela dveře a vyšla ven.

Ve výtahu jsem se podívala na odraz svého třiadvacetiletého já. Skrze bledou tvář na mě zíraly mé zelené oči, blond vlasy se mi lepily na obličej zalitý potem. Tehdy jsem se zhroutila. Vydrala se ze mě vzlyknutí, při kterém se mi roztřáslo tělo. Ta zrada byla k nesnesení. Ale zároveň mnou projela vlna hněvu a najednou jsem měla chuť jim čelit. Jak mi to mohli udělat?

Takže bez dalšího rozmyslu jsem se vrátila do jeho bytu, abych jim čelila.