Seraphina

Dalšího rána jsem se probudila v té nejpohodlnější posteli, ve které jsem kdy spala. Na okamžik jsem si neuvědomovala, kde to jsem, ale pak se mi události včerejšího večera začaly hrnout zpět do paměti. Declanova prohlídka mého motelového pokoje, jeho naléhání, abych se přestěhovala, tenhle neuvěřitelný byt.

Pomalu jsem se protáhla, cítila hebkost prostěradel na kůži a dopřála si krátkou chvíli klidu, než na mě znovu dolehla tíha reality. Hlavou se mi honily otázky – proč se v tom Declan tak angažuje? Co to pro mě znamená? Ale prozatím jsem jen vdechovala tichý klid rána a vychutnávala si ho jako vzácný dar.

Poté, co jsem celé dopoledne čekala a po Declanovi nebylo ani památky, mě rostoucí hlad nakonec vyhnal ven. Vrátný znal mé jméno a nabízel mi pomoc, ale odmítla jsem, protože mi to zvláštní zacházení nebylo příjemné.

Luxusní obchod s potravinami v přízemí byl stejně přepychový jako všechno ostatní v téhle čtvrti. Vybírala jsem jen ty nejzákladnější věci, když tichou atmosféru prořízl povědomý a nevítaný hlas.

"No ne. Podívejme se, kdo to tu je."

Otočila jsem se a spatřila Genevieve, zavěšenou do paže Bradleyho Harringtona. Oči se jí zúžily, když si mě všimla.

"Není to ta nová holka ze školy?" zeptal se Bradley a oči se mu rozzářily zájmem. "Bydlíš někde tady?"

Genevieve viditelně stiskla jeho paži pevněji. "Proč se pořád všude objevuješ? To teď sleduješ mýho kluka?"

Protočila jsem panenky a pokračovala v nákupu. "Pokud letíš na tenhle typ kluků, tak je tvůj vkus vážně dost pochybný," řekla jsem a významně se podívala na Bradleyho.

Tvář jí zrudla vztekem. "Myslíš si, jak nejsi výjimečná, když za tebou stojí Lyra Sinclairová?"

Bradley se ušklíbl a schválně popošel blíž ke mně. "Neposlouchej ji. Co takhle zajít někdy na skleničku? Ve kterém bytě bydlíš?"

Genevieve mi zablokovala cestu. "Nikam nepůjdeš, dokud s tebou neskončím."

Cítila jsem, jak mi dochází trpělivost. "Uhni," řekla jsem tiše a v mém hlase zazněl náznak varování.

Místo toho najednou natáhla ruku a chytila mě za paži. "Myslíš si, že jsi pro nás něco víc? Ty namyšlená mrcho!"

Vtom jsem si všimla stříbrného náramku na jejím zápěstí. Instinktivně jsem ucukla, ale ne dřív, než se mi kov otřel o kůži.

První dotek působil jako mírná popálenina a já zasyčela bolestí. Genevieve při mé reakci překvapeně rozšířila oči, ale její výraz se rychle změnil ve zlomyslný.

Protlačila jsem se kolem ní. "Drž se ode mě dál, ty psychopatko!"

Než jsem došla na chodník, místo, kde se mě stříbro dotklo, začalo tepat. Podívala jsem se dolů a spatřila malou červenou skvrnu, která rychle tmavla. Pak se, k mému zděšení, začaly z místa dotyku šířit tenké černé čáry a tvořit pod mou kůží pavučinový vzor.

"Ne," zašeptala jsem, jak ve mně narůstala panika. "Tohle není normální... moje reakce na stříbro by neměla být tak prudká."

S každou ubíhající vteřinou se bolest zintenzivňovala. Vidění se mi na okrajích začalo rozmazávat. Zapotácela jsem se vpřed, v jedné ruce svírala tašku s nákupem a druhou se opírala o stěnu budovy.

Dech se mi trhal do krátkých, nepravidelných nádechů, zatímco mi na čele vyrazil studený pot. Každý nerv v mé paži křičel v agónii a já bojovala se zvedající se vlnou strachu, která mě drásala v hrudi. Zdálo se, jako by ty černé čáry žily; pulzovaly temnou energií, ze které mi naskakovala husí kůže. Snažila jsem se udržet na nohou a nutila své tělo, aby vydrželo ještě o trochu déle.

Černé čáry se dál šířily po mé paži a každý úder srdce tlačil otravu stříbrem hlouběji do mého těla. Dýchání se stalo namáhavým a na čele se mi i přes chladný vzduch perlil pot.

Došla jsem jen na parkoviště, než mi nohy začaly vypovídat službu. Taška s nákupem mi vyklouzla z prstů, když jsem se chytila kapoty auta, abych zůstala stát. Stříbrný toxin spouštěl mou potlačovanou vlčí podstatu, což vyvolávalo bolestivé křeče v celém těle.

"Ne... tady ne," zanaříkala jsem a bojovala proti proměně, která hrozila, že mě ovládne. "Nesmím ztratit kontrolu... ne na veřejnosti..."

Nahmatala jsem telefon, ale prsty jsem měla necitlivé a nespolupracovaly. Za tři roky ve vyhnanství jsem nikdy nezažila tak prudkou reakci na stříbro.

Když se mi konečně podlomila kolena, svezla jsem se podél auta na studený asfalt. Vědomí mě rychle opouštělo a svět kolem se stával vzdáleným a tlumeným.

Skrz mlhu bolesti jsem si matně uvědomovala blížící se kroky. Nemohla jsem zvednout hlavu, abych zjistila, kdo to je, ale vycítila jsem, že si vedle mě někdo klekl.

Teplá ruka se dotkla mé zraněné paže a mužský hlas zaklel. "Sakra, to je rána od stříbra!"

Chtěla jsem toho cizince odstrčit, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani slovo. Dotek jeho ruky na mé ráně mnou projel jako nová vlna agónie a nějak ještě znásobil účinek stříbra.

"Ne..." podařilo se mi zašeptat. "Nedotýkejte se mě..."

Cizinec mou prosbu ignoroval a se zjevnými obavami zkoumal šířící se černé čáry. Když se naklonil blíž, zachytila jsem silný pach – nezaměnitelně vlkodlačí.

Pokusila jsem se bránit, ale síla mě opustila. Cizinec mě bez námahy zvedl, ale jak to udělal, zdálo se, že toxin ze stříbra na jeho dotek prudce zareagoval a začal se mým tělem šířit ještě rychleji.

"Bolí to..." vydechla jsem. "Proč... je to horší, když se... dotkneš..."

Cítila jsem, jak mě pokládá do auta, jeho naléhavý hlas mi v uších zněl útržkovitě. Pohyb auta zrychloval ten pálivý pocit a tma mi dál pronikala do zorného pole.

Bylo zvláštní, že pokaždé, když se mě cizinec dotkl, aby upravil mou polohu nebo mi zkontroloval tep, pálení stříbra zesílilo, jako by jeho přítomnost ten účinek nějak umocňovala.

"Proč ten... jeho dotek... dělá to stříbro... silnějším?" napadlo mě v mlze, zatímco jsem ztrácela vědomí.

Poslední věc, kterou jsem zaregistrovala, než mě pohltila úplná temnota, byla mocná aura Alfy, která mě obklopovala, a byla mi povědomá jako... Declanova?