„SLEČNO HAYESOVÁ?“

Zamrkám a zvednu zrak ke staršímu muži, který sedí přede mnou, upřeně se na mě dívá a trpělivě čeká, až odpovím na jeho otázku. Prohlížím si jeho vzhled, šedé vlasy, i když ne úplně bílé. Procházejí jimi prameny tmavšího odstínu – jeho oči jsou úžasně zelené, chladné a nádherné. Na staršího pána je velmi pohledný. Nosí strniště šedivějících vousů. Je to stříbrný lišák v každém smyslu toho slova. Poposednu si na židli, překřížím nohy a narovnám se v naději, že to v něm vyvolá dojem, že jsem sebevědomá a schopná.

„Věřím, že mou největší předností je, že jsem cílevědomá. Někdo by to možná považoval za chybu, ale znamená to jen, že se nikdy nevzdávám. Bez ohledu na to, jak obtížný úkol přede mnou leží. Jakmile si něco vezmu do hlavy, nepřestanu, dokud toho nedosáhnu,“ říkám sebevědomě a dívám se mu přímo do očí. Pomalu přikývne, chvíli drží můj pohled, než se nakloní dopředu, a jeho plné rty se nepatrně zkroutí do úsměvu.

„Tato odpověď se mi líbí. Celý den tu poslouchám jen to, jak jsou všichni sebevědomí, ambiciózní a spolehliví,“ řekne, opře se na židli a upustí pero na stůl. „Líbíte se mi, slečno Hayesová. Můžete nastoupit v pondělí?“ Odolám nutkání zaječet a sevřu rty k sobě. Zdvořile se usměji.

Můžeš začít šílet, až odejdeš, Sero. Vzpamatuj se! „Ano, pane.“

„Výborně. Přijďte v pondělí ráno přesně v devět, Penelope vás tu provede a zadá vás do systému,“ říká, vstává ze židle a natahuje ke mně ruku. Vstanu, přijmu jeho nabízenou ruku a jemně ji stisknu.

„Mockrát vám děkuji. Velmi si této příležitosti vážím, pane Sterlingu,“ říkám mu, zatímco si beru kabelku. Doprovodí mě k proskleným dveřím své kanceláře.

„Vítejte v týmu, slečno Hayesová.“ Zdvořile se na něj usměji, poděkuji a odejdu z jeho kanceláře. Jakmile jsem venku, zhluboka si oddechnu. Dostala jsem tu práci. Budu pracovat pro jednu z nejprestižnějších architektonických firem na světě. Jistě, sice jako výkonná asistentka generálního ředitele, ale i tak. Budu dřít jako kůň, naučím se od něj všechno, co půjde, a dokončím svůj titul. Jednoho dne jim ukážu, že mám talent a dovednosti na to, abych se stala architektkou v jedné z jejich firem.

Po několika mizerných měsících se pro mě věci konečně začínají vyvíjet k lepšímu. Muset odejít z univerzity, nemoci si dovolit školné a živit bratra s matkou, to bylo náročné. Musela jsem svou kariéru odsunout na druhou kolej a postarat se o rodinu. Otce jsme ztratili při dopravní nehodě už před jedenácti lety, těsně po mých šestnáctých narozeninách, a od té doby jsem pro ně jedinou živitelkou. Mám staršího bratra Sebastiana, ale ten si kvůli svému ADHD a problémům se zvládáním vzteku nedokáže udržet práci déle než pár měsíců. Snaží se, ale nedokáže se dlouho soustředit, což často vede k mizerným pracovním výkonům. Moje matka od otcovy smrti nevyšla z domu. Byl láskou jejího života, a když jsme ho ztratili, ztratili jsme s ním i obrovskou část mojí matky. Má hrůzu z toho, že by měla opustit dům, a nedokázala se postavit světu čelem bez něj.

Mám dobrý pocit. Můj život bude konečně o něco snazší.

Vyběhnu schody do bytu, který sdílím se svými dvěma nejlepšími kamarádkami, Eleanor Davisovou a Beatrice O'Connorovou. Jsou mým záchranným lanem a jsem moc šťastná, že je v životě mám. V okamžiku, kdy zasunu klíč do zámku, se dveře prakticky rozletí dokořán a obě tam stojí, vlasy v rozcuchaných drdolech na temeni hlavy, obě v nadměrných mikinách a upírají na mě vykulené oči plné očekávání.

„Tak co?“ vyhrknou sborově.

„Co co?“ ptám se a dívám se z jedné na druhou. Vím, že se nemohly dočkat, až zjistí, jak dopadl můj pohovor, pokud by těch patnáct hlasových zpráv a padesát textovek, co mi předtím poslaly, mohlo být nějakým vodítkem.

„Mrcho, tak jak dopadl ten pohovor?“ pronese Beatrice poté, co polkne plnou pusu cereálií Lucky Charms.

„Šlo to dobře,“ odpovídám a snažím se vejít, ale obě mi blokují cestu. „Dál...“ protáhne Elle a zkoumavě na mě mhouří své medové oči. Povzdechnu si a pokrčím rameny.

„No, zdálo se, že má zájem, ale bylo tam tolik vhodnějších uchazečů s většími zkušenostmi, takže...“ Sleduji, jak oběma zklamaně klesnou rysy, a bojuju s nutkáním se usmát.

„Ach, no, je to jejich škoda, protože ty jsi úžasná, mrcho,“ říká Elle, objímá mě kolem ramen a vede mě do našeho bytu. „Objeví se něco jiného. Já to vím,“ dodává pozitivně jako správná kamarádka, kterou je. Rozhlédnu se po našem útulném bytě. Tři slušně velké ložnice. Otevřený obývací pokoj s malou kuchyňkou po levé straně a slušně velkou koupelnou s prostorným sprchovým koutem. Náš byt, příhodně umístěný v Londýně, není nijak luxusní, ale skoro všude se odtud dalo dojet vlakem za deset patnáct minut. Milovala jsem to tu a miluju bydlení se svými holkami. Kdybych tuhle práci nedostala, musela bych se přestěhovat zpátky domů k matce a bratrovi, a to jsem nechtěla. Jsou to jediná rodina, kterou mám. Rodiče mě vychovávali v přísné domácnosti. Byli to velmi hrdí lidé, nade vše si cenili tradic, respektu a kultury a tyto vlastnosti do mě i Seba během dospívání vštěpovali.

„Jo. Hádám, že nakonec nebudete muset hledat dalšího nájemníka, který by se nastěhoval do mého pokoje,“ říkám jim, zatímco si svlékám bundu a házím ji na pohovku.

„Nemluv takhle. Něco přijde – počkej, řekla jsi, že nebudeme muset?“ zamumlá Beatrice a pokládá svou misku. Usměji se a jejich oči se rozšíří jako talíře. „Ty to máš. Ty jsi – TY JSI DOSTALA TU PRÁCI?!“ Přikývnu, obě začnou křičet, vrhnou se na mě a všechny se svalíme na pohovku v hromadě propletených paží a nohou.

„Dostala jsem tu práci! Zůstanu vám na krku, mrchy!“ směju se, když mě obě píchají do boků a lechtají mě, až brečím smíchy.

Elle vyskočí na nohy: „Dneska večer jdeme slavit. Nechci slyšet žádné výmluvy. Jdeme!“ prohlásí a rozběhne se chodbou ke své ložnici, přičemž se v ponožkách klouže po dřevěné podlaze. Beatrice ji následuje a já zůstávám ležet na pohovce a zírám na čistě bílý strop. Uzel, který jsem měla v žaludku celé měsíce, konečně zmizel.

„Mrcho, zvedni ten svůj šťavnatej zadek z gauče. Jdeme se ztřískat!“ slyším, jak Elle volá ze své ložnice. Se smíchem se zvedám z pohovky a ocitám se tváří v tvář Beatrice, která právě vychází ze své ložnice. Obě se podíváme na dveře do koupelny a pak zpátky na sebe, než se k nim rozběhneme. Vyhodím Beatrice z cesty svým bokem, než vklouznu do koupelny a rychle zavřu dveře. Směju se, když ji slyším na druhé straně dveří klít.

„Zkurveně, pokaždý!“

„Mám prostě delší nohy než ty, Beo,“ škádlím ji, zatímco se svlékám do sprchy.

„Ano, a nenávidím tě za to. Pohni si a nezapomeň si oholit pipku. Nikdy nevíš, co dnešní noc přinese,“ hihňá se. Protočím panenky a s úšklebkem vlezu do sprchy. „Už je načase, abys vymetla ty pavučiny a užila si nějakou akci, holka.“

„Moc dobře víš, že moji pipku mám perfektně vyvoskovanou, a se svými ‚pavučinami‘ jsem naprosto spokojená, mockrát ti děkuju.“ Popadnu prázdnou láhev od šamponu a hodím ji proti dveřím, když slyším, jak se na druhé straně chechtá. „Zmiz. Nech mě v klidu osprchovat.“

O mnoho hodin a příliš mnoho lahví prosecca později se vřítíme do baru jménem ‚Luxe‘ v centru Londýna. Holky mě donutily obléct si červené mini šaty, které hezky obepínají mé přirozené křivky. Své dlouhé tmavé vlasy jsem si volně natočila a nechala rozpuštěné. Elle a Beatrice měly také šaty. Beatrice si vybrala stříbrné flitrované šaty, které dávaly na odiv její přirozená prsa velikosti D, zatímco Elle na sobě měla bílé bodycon šaty bez ramínek. Atmosféra tu byla úplně jiná, hudba hrála hodně nahlas a basy znějící písně mi vibrovaly celým tělem. Míříme k baru a objednáváme si rundu tequilových panáků a pak další, po kterých následují čtyři další rundy pornstar martini. Elle svůj slib, že nás napadrť opije, rozhodně dodržela.

Zatímco tancuju s Elle, můj pohled zachytí pár přitažlivých, přesto překvapivě živých zelených očí, které mě sledují. Páni. Je to ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. Jeho pohled na mě je intenzivní, zatímco upíjí jantarovou tekutinu ze své sklenice. Kolem něj a jeho přátel se hemží spousta holek. Vidím, jak se nohatá blondýnka, která sedí vedle něj, nakloní a něco mu pošeptá do ucha, on však přimhouří oči a stále se dívá na mě. Odtrhnu od něj zrak, otočím se a pokračuji v tanci s Elle.

Beatrice k nám přichází se třemi panáky jablečného sours. „Do dna, mrcho!“ Ťukneme si skleničkami a kopneme to do sebe. Zašklebím se, když mi tekutina popálí vnitřnosti. Z reproduktorů začne hřmít ‚Despacito‘. Hlasitě se směji něčemu, co mi Elle šeptá do ucha, když vtom nacouvám do něčeho teplého a pevného. Elle se rozšíří oči, když vidí, ať už za mnou stojí kdokoli. Věnuji jí ostražitý pohled a ona k sobě pevně stiskne rty, usměje se a ustoupí.