„Zatanči si se mnou,“ uslyším hluboký hlas, který mi zapřede do ucha. Podívám se přes rameno a spatřím toho chlapa, co mě pozoroval z VIP sekce. Můj bože, zblízka je ještě krásnější a jeho oči jsou tak zelené, chytré a zvědavé, třpytí se jako dva smaragdy, jako všechny odstíny lesa. Jejich jas mi připomíná léto. Otočím se k němu čelem a natáhnu krk, abych se mu mohla podívat do tváře. Je vysoký, má hodně přes metr osmdesát, světle hnědé vlasy, po stranách ostříhané nakrátko a nahoře delší, perfektně upravené. Svrbí mě prsty, jak toužím natáhnout ruku a dotknout se jich, abych zjistila, jestli jsou tak jemné, jak vypadají. Jeho rysy jsou výrazné, ostře řezané a tak moc mužné.

„To byl rozkaz, nebo prosba?“ odpovídám a mhouřím na něj oči.

Jeho jemné, plné rty se stočí do úšklebku.

Pomalu si olízne rty. „Cokoli z toho tě přiměje se mnou tancovat,“ protáhne sebevědomě. Někdo se kolem něj snaží projít, a tak udělá krok blíž ke mně.

Zvednu oči a usměji se na toho pohledného cizince, jehož silné paže se obemknou kolem mého pasu a přitáhnou si mě k sobě. Houpeme se spolu do rytmu hudby. Jeho pohyby ladí s mými a my se pohybujeme naprosto plynule. Umí tancovat. To se mi líbí. Skloní hlavu, jeho rty se letmo otřou o ušní boltec, zatímco ztiší hlas, a já se viditelně zachvěju pod rošťáckým tónem jeho hlasu.

„Jak se jmenuješ, zlato?“

„Seraphina. Ty?“ zeptám se a mohla bych přísahat, že mu přes jeho pohlednou tvář přeběhne výraz překvapení, než se sexy usměje a na tvářích se mu vytvoří dva hluboké dolíčky, ze kterých se mi až podlamují kolena.

On má dolíčky! Dokonce dva!

„Declan.“ Usměju se na něj a on si přejede jazykem po spodním rtu, trochu přimhouří oči a pozorně si prohlíží mou tvář. Chvíli spolu vášnivě tančíme. Třeme se o sebe, ruce prozkoumávají. Žár mezi námi je obrovský, ten způsob, jakým jeho ruce bloudí po mém těle, jak mě mačkají a hladí. Všechno ostatní se vytratí, jako bychom tu byli jen my dva. Jeho oči upřeně zírají do mých.

„Máš hlad?“

Zasměju se a přikývnu. „Umírám hlady.“ Usměje se, jemně mi odhrne z čela pramen vlasů, který se mi přilepil na zpocenou tvář, a zastrčí ho za ucho.

„Co takhle někam zajít a dát si něco k jídlu?“ Přikývnu bez zaváhání, a on se usměje, vezme mou ruku do své o dost větší a táhne mě skrz dav lidí. Podaří se mi cestou ven zachytit Elle a naznačím jí, že odcházím. Mávne na mě rukou a ukáže palec nahoru. Ta holka je ztřískaná víc než já.

Konečně vyjdeme ven a mě se zatočí hlava, když mě zasáhne čerstvý vzduch. Declan mě chytí kolem pasu, aby mě podepřel. Následuji ho, zatímco se oba potácíme k stříbrnému vozu Rolls Royce Phantom. Řidič, starší pán, otevře dveře, a Declan mi položí ruku na kříž a navede mě dovnitř. Jakmile se posunu a Declan si sedne vedle mě, zabořím se do plyšových bílých kožených sedadel. „Páni. Tohle auto je větší než můj byt,“ pronesu s opileckým zachichotáním, zatímco nám Declan nalévá dvě sklenky šampaňského.

„Jaký máš názor na sushi? Znám jedno skvělé místo.“ Zamrkám na něj a on se na mě okouzlujícně usměje.

„Sushi?“ Krabatím nos znechucením. „Kdo při smyslech jí sushi, když je opilej?“ Declan se od srdce zasměje. „Poslouchej, miluju sushi jako každý jiný, ale nejsem jedna z těch holek, co jí namyšlený blbosti jako kaviár a upíjí Cristal. Nedokážu si představit nic horšího, obzvlášť teď.“ Nakloním se a poklepu řidiči na rameno. Pohlédne na mě přes zpětné zrcátko. „Vezměte nás do Old Street, prosím, dobrý muži.“ Zasměje se a přikývne hlavou.

„Ano, madam.“

Zachichotám se: „Madam?“ Copak je mi padesát?

Declan mě zatáhne zpátky a posune se tak, aby mi mohl čelit z očí do očí. „Co je v Old Street?“ Lšťácky se na něj usměju a dopiju svůj drink.

„To nejlepší jídlo na světě! Bez urážky, ale připadáš mi jako jeden z těch nudnejch prachatejch kluků, co si myslí, že dobrej večer znamená usrkávat Dom Pérignon a přežvykovat rybí miminka. Ukážu ti noc, na kterou budeš vzpomínat, až budeš v osmdesáti sedět v houpacím křesle, pane Declane.“

Declan se zasměje a kousne se do rtu, jeho zelené oči září veselím. „Opravdu? A budeš v tom houpacím křesle sedět vedle mě?“ protáhne a přejede mi palcem po čelisti.

„To záleží...“ zašeptám s úsměvem, když mi prohrábne vlasy prsty. „Na čem?“ zašeptá nazpět a jeho oči sklouznou k mým rtům, než se znovu setkají s mými.

„To by sis mě musel vzít, abys to zjistil,“ škádlím ho. Zasměje se, načež přitiskne své rty k mým a jemně mě políbí. Zasténám, když mi jeho jazyk tiše a hladce přejede po spodním rtu a dožaduje se přístupu, který mu s radostí udělím; pootevřu rty, on si najde můj jazyk a polibek zkušeně prohloubí. Jestli byla moje mysl předtím zamlžená, po jeho polibku se proměnila v naprostou kaši. Co se týče prvních polibků, tenhle se dostává na samý vrchol mého žebříčku.

Větší polovinu cesty autem jsme strávili líbáním, dokud nás jeho řidič neupozornil, že jsme dorazili na místo. „Co je to za místo?“ zeptá se, když ho táhnu ke vchodu do ‚The Breakfast Bar‘.

„Ach, ty chudáčku malej. Nežils, dokud jsi neměl jejich lívance,“ říkám, když si sedáme a on se dívá do menu. Vytrhnu mu jídelní lístek z rukou a on se na mě zmateně podívá. „Tohle nepotřebuješ,“ říkám mu. Usměje se a zavrtí hlavou. „Dáme si obří porci lívanců pro dva, prosím, a dvě latté se slaným karamelem,“ objednávám. Servírka se usměje, vezme si lístky a zmizí.

O dvacet minut později Declan oblízne vidličku úplně dočista a s blaženým zasténáním se svalí zpátky na židli. „Můj bože, to bylo jako nebe na talíři.“ Vítězoslavně přikývnu a přežvykuji své poslední sousto lívanců.

„Mm, já vím, viď,“ zasténám a olíznu si šlehačku z prstu. „Poděkovat mi můžeš později,“ říkám s mrknutím, a Declan se usměje, natáhne se a vezme mou pravou ruku do své, dlouze se mi dívajíc do očí.

„Jsi naprostý opak toho, na co jsem zvyklý, ale nepamatuju si, že bych si s někým, koho jsem právě potkal, někdy užil tolik zábavy. Nikdy,“ prohlašuje a jemně mě hladí prsty po kloubech. Cítím, jak mi pod jeho pohledem hoří tváře a odvrátím zrak ke svému šálku kávy.

Zbytek noci uběhl v naprosté mlze. Dali jsme si pár dalších koktejlů s panáky, než jsme se nějakým zázrakem ocitli na soukromé přistávací dráze. Vypotácíme se ze soukromého tryskáče a strašně moc se smějeme. Většinu z těch deseti hodin letu přes Atlantik jsme úplně odpadli, jen abychom se probudili a nějakým způsobem si mysleli, že je brilantní nápad začít při klesání znovu do sebe kopat panáky tequily. „Vegas, bejby!“ zahuhlám, vyhodím ruce do vzduchu a skoro se přitom převrátím. Rozhlédnu se po tmavé přistávací dráze a našpulím rty. „Počkat. Tady není žádná kaple?“

Slyším, jak se Declan za mnou zasměje, než mě zezadu obejme kolem krku a políbí mě na tvář. „Nemůžeme přistát uprostřed Las Vegas Stripu, zlato,“ zamumlá opilecky. „Musíme tam dojet.“

Zachichotám se: „Óukej! Řidiči! Vezměte nás k Elvisovi, abychom se vzali,“ zahuhlám opilecky. S Declanem se dopotácíme na zadní sedadlo černé limuzíny a zamíříme na Las Vegas Strip. Myslím, že jsme chvíli hráli automaty, pili lahodné koktejly, a poslední věc, co si pamatuju, bylo, jak mě Declan odnáší z kaple a my se líbáme jako dva touhou pobláznění puberťáci.

O mnoho hodin později se ze spánku zavrtím, když mi do obličeje zasvítí oslepující sluneční svit. Zasténám, přetočím se a zabořím tvář do plyšových polštářů. „Mm, tak měkké...“ Ještě víc se zachumlám do polštářů, dokud si najednou neuvědomím, že já nemám žádné plyšově měkké polštáře. Můj polštář je tvrdý a plný žmolků. Rozlepím oči a zasténám nad náhlou bolestí hlavy.

Au, vodu... Potřebuju vodu a nejspíš i nový mozek.

Přinutím oči otevřít a zamrkám, podívám se nahoru na strop. Zamračím se, když vidím, jak na mě z postele zírá můj vlastní odraz, nahá a zabalená v prostěradlech.

Co to na božím světě...

Posaďím se na posteli a když si uvědomím své okolí, konečně mi to dojde. Nejsem ve své ložnici. Jsem nahá na cizím místě s kocovinou, o které jsem si naprosto jistá, že mě každou chvíli pošle do předčasného hrobu. Nadzvednu prostěradlo a podívám se dolů na své naprosto nahé tělo pod ním. Jo, rozhodně nahá. Zasténám a zakryju si obličej rukou. Ztuhnu, když cítím, jak se mi na nos tlačí něco studeného a tvrdého. Pomalu odtáhnu ruku a zírám na obrovský diamantový prsten, který mi trůní na prstu.

Co to kurva... Omotám si prostěradlo kolem těla, vyhrabu se z postele a prohlížím si oblečení nahodile rozházené po celém pokoji. Hlava se mi točí. „Můj bože, kde to k čertu jsem?“ Zvednu ze země černou košili, podívám se na ni a pak ji zase upustím. Přejdu k oknu, podívám se ven na výhled a rukou si stíním oči před jasem raného slunce. „Tohle není Londýn.“

„Dobré ráno.“ Vyjeknu a prudce se otočím, když za sebou uslyším hluboký hlas. Podívám se na polonahého muže, který přede mnou stojí v trenýrkách od Diora. Těsněji se zabalím do prostěradla, zatímco se zády přimáčknu k oknu. „Konečně jsi vzhůru.“

„Ach, dobrý bože,“ zamumlám ohromeně. On se zašklebí a opatrně si mne čelo. Vypadá tak zbitě, jak se sama cítím, i když je to nesmírně krásný muž. Uprostřed své mini panické ataky se zoufale snažím nemyslet na to, jak příšerně mu teď musím připadat. Vlasy mám rozcuchané, můj make-up z minulé noci je rozmazaný, oči zarudlé, rty stále zbarvené od rtěnky, kterou jsem měla na sobě.

„Vlastně jsem to jen Declan.“

„Declane. Kde to sakra jsme?“

„Myslím, že ve Vegas...“