„Jsi ženatý, ty idiote!“ zařve a rozhodí rukama do vzduchu. „Nemůžeš si vzít Victorii, když už jsi ženatý. Vezmi Seraphinu za svým dědečkem, představ mu ji jako svou manželku a problém je vyřešený.“

Aha. Jak to, že mě to nenapadlo? Já jsem ženatý.

Zamračím se. „Myslíš, že zůstaneme manželé?“ Nathaniel přikývne a vykulí své modré oči. „Ona nebude souhlasit, proč by chtěla zůstat vdaná?“

Nathaniel po mně hodí polštář. „Protože ty jsi Julian Declan Sterling, proto. Jsi nejžádanější starý mládenec v zemi – hned po mně, samozřejmě,“ řekne v žertu a já po něm ten polštář hodím zpátky.

Zoufalstvím protočím panenky. „Jdi do prdele, debile.“ Nathaniel chytí polštář, opře si o něj loket a kření se. „Ona se o nic z toho nestará. Není jako ty ostatní; moje sláva a peníze ji ani trochu neodradily.“

„Fajn kost. Prostě jí řekni pravdu, možná zapůsobíš na její dobrou povahu, jí tě bude líto a bude souhlasit s tím, že ti pomůže. Když to nevyjde, nabídni jí odškodné, pár mega jako krycí manželskou službu.“

S těžkým povzdechem si promnu obličej dlaněmi. „To zní docela nevkusně.“

„Raději by sis vzal Victorii?“ Zavrtím hlavou a svalím se zpět na pohovku.

„Kurva, ne,“ zakleji při pohledu na láhev piva, kterou držím v ruce. „Aspoň je se Seraphinou sranda, byl bych mnohem raději uvíznutý v manželství s ní.“

„Prostě se jí zeptej,“ konstatuje a hltne si piva. „V nejhorším případě řekne ne.“

„Oh, na beton řekne ne. Je rtuťovitá a paličatá jak mezek,“ zamumlám, zatímco zamyšleně poklepávám na hrdlo láhve. Za zeptání nic nedám. Jak říkal Nathaniel, možná jí mě bude líto a pomůže mi. Možná bych jí mohl přidat na platu? A byl bych radši ženatý se Seraphinou než s Victorií, s ní je alespoň sranda. Celý den mě dokáže rozesmát.

„Rtuťovitá, jo?“ protáhne Nathaniel a zaujatě povytáhne obočí. „V posteli dobrá?“

Skousnu si spodní ret při vzpomínce na naši společnou vášnivou noc. „To rozhodně,“ zamumlám.

Povzdechnu si a cítím úlevu. Neuvědomil jsem si, jak moc mě ta manželská dohoda tížila.

Odcházím od Nathaniela a mířím domů. Následující den mě čekal velký den a potřeboval jsem se dát před tou prezentací dohromady.

Druhý den ráno jsem seděl před Seraphininým domem a čekal na ni. Čekám patnáct minut a ona ještě nesešla dolů. Ženy. Nikdy nepochopím, proč jim trvá rok, než se na cokoliv přichystají. Netrpělivě zatroubím ve chvíli, kdy otevírá dveře a jde směrem k autu. Nechám svůj pohled bloudit po její postavě, když se ke mně blíží. Ta upnutá černá pouzdrová sukně a červená saténová blůza jí obepínají všechny ty správné křivky. Její tmavé kadeře jí v plážových vlnách spadají na záda, přesně jako v noc, kdy jsme se potkali.

„Ježíši, uklidni se. Vzbudíš sousedy,“ zabručí, když nasedne do auta. Nejsem na to pyšný, ale oči mi okamžitě sklouznou k její sukni, která se vyhrne do půli stehen, jakmile si sedne, a já zjišťuji, že si prohlížím její tvarované nohy. Najednou se mi vybaví vzpomínka na naši společnou noc ve Vegas, tyhle nohy omotané kolem mě, když mě do sebe vtahovala hlouběji.

„Declane.“

Zamrkám, vytrhnu se ze svých myšlenek a podívám se na ni skrz brýle. „Hm?“

Zamračeně na mě pohlédne: „Jedeme, nebo tu budeme jenom sedět? Ještě před chvílí jsi mě popoháněl?“

„Jo, už jedeme,“ říkám a zapojuji se do provozu. „Jak se máš? Podařilo se ti vyřešit ty pneumatiky?“

Seraphina na mě krátce pohlédne a pokrčí rameny: „Ano. Někdo přijede a namontuje mi nové později večer,“ vysvětluje a já přikývnu. „Děkuji, že jsi mi nabídl pomoc. Byla jsem pěkně nakrknutá. Doufám, že jsem nezněla hrubě.“ Podívá se na mě a já zavrtím hlavou.

„Vůbec ne,“ mávnu rukou nad její omluvou. „Upřímně, taky by mě to vytočilo, kdyby mi někdo ukradl z auta všechny pneumatiky. Nahlásila jsi to?“ Seraphina zavrtí hlavou a já se zamračím: „Proč ne?“

S povzdechem se zadívá z okna: „K čemu to je? Tohle přece není zločin roku, ne? Je to jistě nepříjemnost, ale myslím, že policie má mnohem závažnější případy, které vyžadují jejich pozornost, než jsou mé ukradené pneumatiky.“ Usměju se a zavrtím hlavou.

„Takhle se na to taky dá dívat.“

Seraphina si povzdychne, odhrne si vlasy ze své hezké tváře. „Zdá se, že se mi momentálně nic nedaří, je to vážně bizarní.“

Usměji se a krátce na ni pohlédnu, než znovu upřu oči na cestu. „Oh, to znám. Ale člověk by se měl vždycky snažit zůstat pozitivní, protože nikdy nevíš, kdy se tvé štěstí může obrátit.“ Seraphina se na mě krátce podívá a přikývne. „Možná dřív, než si myslíš.“

„O tom pochybuju,“ pronese o oktávu tišeji, než je šepot. Zbytek pětadvacetiminutové cesty do právníkovy kanceláře jsme strávili procházením mého pracovního harmonogramu.

„Tvá schůzka ve čtrnáct třicet byla posunuta o patnáct minut. Let pana Cohena z Belgie se zpozdil; jeho řidič mi dříve poslal e-mail.“ Přikývnu, jakmile vcházíme do kanceláře a Alistair — náš právník — nás pozdraví.

„Dobré ráno, pane Sterlingu, paní Sterlingová.“ Sleduji Seraphininu reakci, když ji Alistair oslovil jejím manželským jménem. Ztuhle se usměje, přijme jeho nabízenou ruku a usadí se ke stolu. „Takže, pane Sterlingu, vypracoval jsem rozvodové papíry. Vše, co potřebuji, jsou vaše podpisy, a mohu to začít zpracovávat.“ Seraphina přikývne, vezme pero a papíry podepíše. Natáhne pero ke mně, já ho vezmu a zírám na dokumenty, které leží přede mnou.

„Declane?“ Zvednu pohled a podívám se na Seraphinu. „Podepiš ty papíry.“

„Alistaire, nechal bys nás na chvíli o samotě, prosím?“ Seraphina sleduje, jak se zvedne a opustí místnost, než se na mě znovu podívá.

„Co se děje?“ ptá se a ostražitě si mě měří.

„Seraphino. Mám pro tebe návrh.“

Její zamračení se prohloubí. „Návrh?“

Pomalu přikývnu a neuhnu pohledem. „Ano, návrh.“

„Dobře…“

„Co když se nerozvedeme?“ navrhnu. Zírá na mě s prázdným výrazem a pak se zničehonic zasměje.

„Strašně vtipný, Declane. Přestaň blbnout a podepiš ty papíry, ať odsud můžeme vypadnout.“ Když se nemám k tomu, abych papíry podepsal, její úsměv pomalu zmizí. „To nemyslíš – počkat, to myslíš vážně?!“

„Naprosto.“

„Naprosto? Naprosto co, Declane? Dohodli jsme se, že se rozvedeme. O čem to mluvíš?“ zvolá a zvedne se ze sedadla.

Povzdechnu si, položím pero a pozoruji ji, jak mě probodává očima. „Jen navrhuju, abychom zůstali manželé o chvíli déle.“

Seraphina se zastaví v přecházení a rozzlobeně se na mě podívá. „A já navrhuji, abychom se rozvedli – hned teď.“

„Seraphino, jen mě chvíli poslouchej. Ocitl jsem se v nemožné situaci a potřebuji tvoji pomoc,“ vysvětluji jí a její pohled trochu změkne. „Můj táta, ten mě nutí vzít si někoho, koho nemiluju, výměnou za jeho a dědečkovy akcie ve firmě.“ Povzdechnu si a vstanu. „Můj dědeček má smrtelnou nemoc a nezbývá mu moc času. Jeho posledním přáním je vidět svého prvorozeného vnuka ženatého, než zemře. Pokud to neudělám, dá své akcie mému bratranci Gideonovi, což je absolutní hovado, které zničí všechno, co jsem ve firmě tak tvrdě vybudoval.“

Seraphina kroutí hlavou. „Declane, zbláznil ses? Mluvíš o tom, že budeš lhát své rodině. Umírajícímu muži. Naprosto vyloučeno.“

„Nemůžu si vzít Victorii. Není to prostě ten typ holky, se kterou bych si dokázal představit usadit se. Není pro mě,“ vysvětluji jí, a ona lhostejně pokrčí rameny.

„V čem se to liší od toho, co jsme udělali my? Taky spolu zrovna dvakrát nevycházíme. Prostě si ji vezmi, získej ty akcie a pak se s ní rozveď.“ S povzdechem a zklamáním zavrtím hlavou.

„Seraphino, ty to nechápeš. Tahle holka je do mě posedlá od našich deseti let, myslíš, že se se mnou rozvede poté, co celé roky čekala, až mě dostane do chomoutu. Ani náhodou.“

„Declane, slyšíš vůbec, co po mně žádáš? Žádáš mě, abych s tebou zůstala v manželství, abych lhala a intrikařila. Vždyť tě ani neznám,“ prohlásí a znovu začne přecházet. Popadnu ji za ruku a přitáhnu si ji k sobě.

„Zaplatím ti,“ vyhrknu.

Seraphininy zelené oči se doširoka otevřou, a kdyby pohledy mohly zabíjet, ležel bych právě teď dva metry pod zemí. „Cože uděláš?“ procedí skrze zuby s patrným vztekem v hlase. „Jestli si myslíš, že jen proto, že jsem se s tebou vyspala, ti teď něco dlužím; tak to se hluboce mýlíš. Jdi do prdele i se svojí prací, ty arogantní prase.“ Zasyčí zlostně a vytrhne mi svou ruku ze sevření.

„Ne! Kristepane, Seraphino, tak to není. Ber to jako obchodní dohodu. Řekni si svou cenu; na penězích nezáleží.“ Seraphina ustoupí o krok se znechuceným výrazem ve tváři. V očích se jí mihne záblesk zranění, než jej opět vystřídá hněv.

„Co si sakra myslíš, že jsi zač?! Omlouvám se, že vás zklamu, pane Sterlingu, ale já nejsem na prodej! Za peníze si můžete koupit spoustu věcí, ale mě ne.“ Pokusí se mě obejít, ale já jí zatarasím cestu. „Jdi mi z cesty,“ vyprskne zuřivě.

„Ježíši, Seraphino, prosím tě, jen mě vyslechni. Nesnažím se tě koupit a to poslední, co bych kdy chtěl udělat, je urazit tě,“ vysvětluji jí a sklesle si povzdechnu. „Neptal bych se, kdybych nebyl zoufalý. Jsi moje jediná naděje, jak se vyhnout tomu domluvenému sňatku.“ Řeknu prosebně a ona si olízne rty a projede si prsty vlasy, stále rozpálená vztekem. „Vím, že ty peníze potřebuješ. Máš nesplacené dluhy ze studentských půjček.“ Prudce se otočí a zpraží mě pohledem. „Objevilo se to při prověrce tvé minulosti. Můžeš je splatit a dokončit si vzdělání. Dovol mi, abych ti pomohl.“

„Nechci tvoji pomoc! Venku je milion holek, které by si tě vzaly bez jediného zaváhání, jdi a vyber si jednu z nich,“ řekne, popadne své sako a kabelku.

„Já je nechci.“ Seraphina protočí panenky a snaží se kolem mě protlačit pryč, ale zastavím ji. „Chci tebe.“ Pomalu zvedne zrak a naše oči se střetnou.

„Juliane?“ Oba od sebe uskočíme, když uslyším své jméno. Otočím se a vidím, že tam stojí můj otec. Do prdele.

„Tati?“

„Co se to tu děje?“ zeptá se, a skepticky přejíždí pohledem ze Seraphiny na mě. „Proč to křičení?“ Seraphina se na mě podívá a narovná si sukni. „Co tady oba děláte?“ Podívám se na Seraphinu a nevím, co to do mě vjelo, ale olovinu paži kolem jejího pasu a přitáhnu si ji k sobě.

„Tati, rád bych, abys oficiálně poznal moji manželku… Seraphinu.“