„Juliane, tenhle rozhovor už jsme vedli. Tvé sukničkářství už mi přerostlo přes hlavu. Pokud chceš, abychom tě s dědečkem brali vážně a předali ti naše akcie, musíš dokázat, že jsi dostatečně zodpovědný, abys mohl řídit multimilionovou korporaci. Brzy ti bude třicet, nadešel čas, aby ses usadil. Nechal jsem tě, ať si užiješ a vybouříš se, aby to z tebe vyprchalo, než se usadíš,“ kárá mě otec, zatímco zakrajuje do svého steaku z hovězí svíčkové. „Victoria pochází z úctyhodné rodiny, která je po generace našimi nejdražšími přáteli. Je to krásná mladá dáma a sdílí s tebou stejnou vášeň pro architekturu. Co víc bys od životní partnerky mohl chtít?“ dodává a zvedne ke mně své zelené oči.

Pod stolem zatínám a povoluji pěst. Cítím, jak s každou minutou roste mé podráždění. „Tak pro začátek, byl bych rád, kdyby mě moje budoucí žena přitahovala. Taky si chci vzít někoho, koho miluji, tati. O Victorii nemám nejmenší zájem. Není to můj typ a kromě našich kariér nemáme společného absolutně nic. Proč chceš, abych si vzal někoho, koho ani nemiluju?“ ptám se. On položí vidličku a otře si ústa, než promluví.

„Synu, láska nevznikne jen tak přes noc. Musíš na ní pracovat a roste tím, jak toho druhého poznáváš. Miloval jsi Genevieve a podívej, jak to dopadlo? Nechala tě naprosto zničeného. Od chvíle, co ti zlomila srdce, už nejsi jako dřív.“ Při zmínce o mé bývalé cítím, jak se mi svírají útroby. „Nechci vidět, jak ti zase někdo takhle ublíží. Myslíš si, že jsme do sebe s tvou matkou byli zamilovaní, když jsme se brali? Ne, nebyli jsme, ale postupně jsme se naučili jeden druhého milovat, a teď si neumím představit život s nikým jiným,“ vysvětluje a dívá se na mou matku, která se na něj láskyplně usmívá a bere ho za ruku, když k ní natáhne svou.

„Tati, znám Victorii od dětství a nedovedu si představit, že bych ji miloval... vůbec někdy,“ řeknu mu upřímně, ale on zavrtí hlavou a zvedne ruce.

„To stačí, Juliane. Řekl jsem své. Jestli chceš naše akcie, vezmeš si Victorii podle plánu, a tím to hasne. Přípravy už probíhají,“ odvětí a vrací se k jídlu. Podívám se na matku, která pokrčí rameny a omluvně se na mě usměje. To je směšné. Celé tohle manželské fiasko začalo, když dědečkovi diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu a dali mu necelý rok života. Hádejte, jaké bylo jeho poslední přání? Vidět svého prvorozeného, oblíbeného vnuka ženatého, než zemře. Jeho akcie na mě nepřejdou, dokud nebudu ženatý, a pokud se neožením, připadnou mému idiotskému bratranci Gideonovi, který tu společnost, jíž jsem léta budoval, přivede ke krachu rychleji, než stačím mrknout. Právě v takových chvílích si přeju, abych měl sourozence. Můj táta chce jít předčasně do důchodu, ale nedá mi plnou kontrolu nad Cult Designs, dokud nebudu ženatý.

„Omluvte mě,“ zamumlám, hodím ubrousek na stůl a vstanu.

„Zlato, vůbec ses nedotkl jídla,“ řekne matka a vzhlédne ke mně. Zavrtím hlavou a unaveně si promnu zátylek.

„Nemám hlad,“ odpovím jí. „Půjdu; mám spoustu práce na zítřejší prezentaci.“

„Victoria s rodiči k nám pozítří přijdou na večeři. Očekávám, že tu budeš. Probereme detaily vašeho zasnoubení,“ prohlásí otec, zatímco odcházím z jídelny. Mávnu nad nimi rukou, aniž bych na ně pohlédl, a opustím dům.

Mám pocit, že se dusím. Naskočím do svého Audi R8 a vyrazím rychlostí z brány. Zahnali mě s touhle manželskou hovadinou do kouta a zdá se, že z toho nemůžu najít cestu ven. Bojuji s nimi už týdny. Nechci uvíznout v manželství s dívkou, kterou nemiluji nebo kterou ani neshledávám přitažlivou. Je to krásná holka, to ano. Je chytrá a úspěšná. Jakýkoliv jiný chlap by dal pravou nohu za to, aby si takovou dívku vzal, ale já ne. Není pro mě. Pokud mě do toho manželství dotlačí, vím, že pro mě bude těžké zůstat věrný, a já nejsem ten typ chlapa, co podvádí.

Po hodině bezmyšlenkovitého ježdění se ocitám u domu svého nejlepšího přítele Nathaniela. Momentálně jsem rozvalený na jeho pohovce, usrkávám pátou láhev piva a zírám na jeho obyčejný bílý strop.

„Jak se z tohohle do prdele dostanu?“

Nathaniel si povzdechne, opře se na pohovce a napije se piva. „Nijak. Budeš si muset vzít Victorii, brácho. Oba víme, jak je tvůj táta tvrdohlavý. Jen tak to nenechá být.“

Zavřu oči a přikývnu. Nathaniel měl pravdu; můj táta to jen tak nenechá být. Zejména pokud by to znamenalo ztratit společnost, kterou tak tvrdě budoval, ve prospěch syna svého švagra. „Sakra. Prosím tě, řekni mi, že existuje lepší řešení, cokoliv jiného než tohle.“ Zamračím se, když ucítím, jak mi v kapse zavibruje telefon. Vytáhnu ho a vidím textovku od Seraphiny.

Otevřu zprávu a čtu.

Seraphina:

‚Na zítřejší ranní schůzku dorazím pozdě. Nějaký idiot mi ukradl všechny čtyři pneumatiky z auta.‘

Posadím se, zamračím a navzdory své špatné náladě se zasměju. Tahle holka má snad tu největší smůlu na světě. Odpíšu jí.

Já:

‚Au. To mě mrzí. Můžu ti tam do hodiny někoho poslat, kdo ti ty pneumatiky vymění.‘

Odešlu zprávu a okamžitě přichází odpověď. Otevřu zprávu.

Seraphina:

‚Ne. To je v pořádku. Vyřeším to. Zítra seženu někoho, kdo mi namontuje nové. Jen vzkaž svému právníkovi, že se trochu zdržím.‘

Usměji se a zavrtím hlavou. Je tak tvrdohlavá, až je to k vzteku.

Já:

‚Cestou tě vyzvednu. Pak můžeme jet do kanceláře společně.‘

Položím telefon a podívám se na Nathaniela, který mě s úsměvem na tváři pozoruje. „Co je?“ zeptám se opatrně a usrkávám pivo.

„Tvoje nálada se právě drasticky změnila. S kým si píšeš?“ ptá se, a když mi telefon na stole zavibruje, shrábne ho. „Seraphina?“ Natáhnu se po něm, abych si vzal telefon, ale on ho posune mimo můj dosah. „Počkat, to je ta kočka z klubu, se kterou jsi zmizel?“ Přikývnu a vezmu mu telefon.

„Jo, to je ona,“ odpovím a čtu její zprávu. Samozřejmě, že mě odmítá. Rychle jí odpovím, že ji vyzvednu v devět a že neberu ne jako odpověď.

„Proč s ní jdeš k právníkům?“ zeptá se Nathaniel a zvedne na mě zvědavě obočí. Byl jsem příliš zaneprázdněný dohadováním se přes zprávy se Seraphinou.

„Ehm, podepsat nějaké papíry k rozvodu,“ odpovím nepřítomně a pokrčím rameny. On mě kopne do kolene. Zamračím se na něj.

„K rozvodu?“ Posadí se vzpřímeně a zmateně na mě zírá, a já si uvědomím, že jsem právě prozradil naše tajemství. „Kdy ses s ní kurva stihnul oženit, abyste se mohli rozvádět?!“

„Když jsme letěli do Vegas…“ odmlčím se. Oči se mu rozšíří, zatímco čeká, až to dál vysvětlím. Povzdechnu si. „To všechno je tvoje vina. Ty jsi mě donutil jít ven a opil mě pod obraz. Poté, co jsme odešli z klubu, jsme nepřestali pít a skončili jsme v mém soukromém tryskáči na cestě do Vegas, abychom se vzali.“

„Ty vole – ty ses oženil? Jakože legálně oženil?“ ptá se Nathaniel, postaví se, a když přikývnu, zakloní hlavu a směje se.

„Ano, Nathanieli. Jsem legálně ženatý. A jako by to nestačilo, objeví se v mé kanceláři jako moje nová výkonná asistentka. Otec ji najal, když jsem byl v Paříži. Jaká je kurevská pravděpodobnost, že se tohle stane, prosím tě?“ Nathaniel si zakryje pusu rukou a kroutí hlavou.

„Pravděpodobnost? Kámo, ta holka je buď psychopatická stalkerka a všechno to naplánovala, nebo ti osud právě seslal do klína příležitost jako blázen.“ Sleduji Nathaniela, jak přechází po místnosti.

„Nathanieli, ona ani nevěděla, kdo jsem. A hned jak zjistila, že jsem její šéf, snažila se dát výpověď. Není žádná stalkerka a už vůbec nic z toho neplánovala,“ vysvětluji a prohrábnu si prsty vlasy.

„Declane, jsi idiot, brácho?“ Tvrdě se na něj zamračím. „Ty si neuvědomuješ, že všechny tvé modlitby byly vyslyšeny. Celý ten debakl s Victorií je vyřešený.“ Nakloním se dopředu, opřu si lokty o kolena a pozorně ho sleduji.

„Jak to?“