„Seraphino. Půjdeš už konečně sem?“ zeptám se už poněkolikáté a pozoruju ji, jak tvrdohlavě kroutí hlavou s překříženýma rukama na hrudi. „Není se čeho bát, slibuju,“ ujišťuju ji, ale pořád kroutí hlavou a skepticky si měří Caspera – mého úplně bílého hřebce.

„Ne. Nemůžu, bojím se,“ zamumlá a pokrčí rameny.

„Zlatíčko, je to jen kvůli focení. Budu tam celou dobu s tebou,“ ujišťuju ji a mířím k ní.