Směju se, dloubu ji do boků a ona s chichotáním nadskočí. „Přestaň mi kazit hřebce, ty malá dračice.“

Hravě se na mě zubí, a když se ji snažím polechtat, odplácne mi ruce: „Teď je to můj hřebec.“

‚Tvůj hřebec je přímo tady, zlato,‘ chci jí zašeptat do ucha. Místo toho zabořím nos do jejích vlasů a nasaju její vůni. „Klid, holka. Ještě se toho musíš hodně naučit, než na něm budeš moct jezdit sama.“