Prásk!

Můj snoubenec mě uhodil.

Před třemi minutami jsem se zasněně představovala, jak si zařídíme náš směšně drahý střešní byt, kde každý kout vypadal, jako by patřil na obálku časopisu.

Před dvěma minutami jsem omylem rozbila hrnek.

Pak mi Julian vlepil facku – tvrdou.

Tvář mi hořela, jako by mě ožehl oheň. Trvalo celých třicet vteřin, než se můj mozek restartoval a pomalu znovu poskládal realitu dohromady.

„Zbláznil ses, kurva?“ procedila jsem skrz zuby a nutila slova přes sevřenou čelist.

Julianovy rty se stiskly do chladné, úzké linie, jeho výraz byl temný a odhodlaný. „Byl to jen hrnek s obličejem Vivienne,“ řekl, jako by moje reakce byla jen přehnané divadlo, a ne výsledek něčeho děsivého, co právě udělal.

„To si ze mě kurva děláš srandu.“ Nevěřícně jsem na něj zírala, hruď se mi prudce zvedala, jak se ve mně bouřil vztek a ponížení, připravené explodovat.

Na půl vteřiny – jenom na půl – se mu v obličeji mihlo něco jako vina. Pak to zmizelo, pohlceno bouří zuřivosti.

„Ne, to ty jsi šílená!“ zařval. „Už jsem souhlasil, že si tě vezmu – co víc ještě chceš? Vivienne je pryč, ale ty jsi ten hrnek stejně rozbila schválně!“

Hlas se mu třásl hněvem. „Byla to tvoje sestra! Musela odejít kvůli tobě! A teď na ni žárlíš? Nedáš pokoj, dokud nebude smazána každá její stopa, viď?“

Nenávist v jeho očích bodla hlouběji než ta facka.

Tvář mi tepala bolestí. Ruka mi pořád krvácela. Ale nic nebolelo víc než mé srdce.

Přinutila jsem se uvolnit sevřenou čelist a udělala poslední pokus o vysvětlení. „Já to nebyla. Nikdy jsem ji nežádala, aby odešla.“

Technicky vzato jsem chápala, proč by to někdo mohl tvrdit. Vivienne po sobě zanechala dopis. Napsala v něm, že našla můj deník, uvědomila si, že jsem do Juliana zamilovaná, a rozhodla se „ustoupit“, aby ho „nechala mně“.

Myslím, že nikdy nepochopila, že deník znamená soukromí. Nikdy jsem nechtěla, aby ho někdo četl, ale ona ho nejen přečetla – řekla to všem.

Nikoho nezajímala bolest, kterou jsem cítila, když bylo mé tajemství prozrazeno. Byla jsem vyvlečena, přibita k pranýři, donucena platit za její takzvanou ušlechtilou oběť.

Pro mou rodinu to bylo, jako bych se zničehonic dostala do základní sestavy a nahradila jejich zlatou holčičku – měla jsem být vděčná. I kdyby mi Julian vrazil nůž do břicha, pořád by si našli způsob, jak ho omluvit.

Bylo to, jako by mě moji rodiče odjakživa nenáviděli. Bez ohledu na to, o kolik jsem byla lepší než Vivienne, vždy mě vnímali jako zahořklou, jako někoho, kdo nedokázal ochránit její křehkou hrdost.

Palčivá bolest na mé tváři zesílila.

Prsty se mi pevně sevřely kolem zásnubního prstenu. V hrdle se mi zvedla vlna horka – vztek, ponížení, zášť.

Do očí mi vyhrkly horké slzy a rozmazaly mi vidění. Rychle jsem zamrkala a setřela je dřív, než stačily ukápnout.

Nebudu brečet. Nikdy před ním neukážu slabost.

Udělala jsem těžký krok ke dveřím a s námahou se pohnula. Musela jsem odtamtud vypadnout, jinak bych se úplně zhroutila. Ať už mi zbyl jakýkoli zbytek důstojnosti – nemohla jsem dopustit, aby byl zničen před tímhle mužem.

Julian mě najednou popadl za zápěstí a trhl mnou zpátky. „Ukliď to.“

Nevěřícně jsem k němu vzhlédla, abych se ujistila, že jsem slyšela dobře.

„Tys ten hrnek rozbila. Ty uklidíš střepy.“ Jeho hlas byl ledový, nekompromisní.

Musel se zbláznit.

„Ne.“ Zvedla jsem bradu a odplivla si to slovo bez špetky kompromisu.

Jeho tvář se stáhla, čelist se zaťala. „Jsi si jistá, že to chceš udělat?“

„Ano. Řekla jsem ne.“ Oči jsem měla zarudlé, ale plály vzdorem, když jsem se mu bez mrknutí zadívala do tváře.

Pokud láska znamenala, že musím zašlapat svou sebeúctu do bláta, pak pro mě neměla žádnou cenu.

Vzduch mezi námi byl tak napjatý, že by se dal krájet. Skoro jsem slyšela, jak praská. Zuřivost v jeho očích byla nezvladatelným plamenem, který hrozil, že mě pohltí. A pod tím ohněm jsem viděla ještě něco jiného – nedůvěru. Kdysi poslušná ovečka vycenila tesáky.

Udělal krok blíž a vyzařovala z něj hrozba. „Poslední šance. Jestli mě neuposlechneš, tak my –“

„– jsme skončili,“ dokončila jsem za něj chladně a definitivně.

V tváři mu ztuhl šok. Na okamžik se vzduch zastavil. Nečekal, že to doopravdy řeknu.

Zatímco byl lapen v tom okamžiku zmatku, vytrhla jsem mu ruku ze sevření. Chuť svobody v mé hrudi ještě nestačila rozkvést, když se vrátil k životu a znovu mě brutální silou popadl za ruku.

Teď.

Bez váhání jsem se otočila a zvedla ruku – Plesk! Na Julianově pohledné, arogantní tváři tvrdě přistála zvučná facka.

Vzduch znovu zamrzl, těžký tichem.

Dlaň mě lehce brněla, ale přineslo mi to příval divokého, nevídaného uspokojení.

Julian zavrávoral o pár kroků dozadu, oči rozšířené šokem a nedůvěrou – ne z bolesti, ale z toho, že se jeho svět obrátil vzhůru nohama. Nikdy by ho nenapadlo, že si něco takového dovolím. Koneckonců jsem ho kdysi tak hluboce milovala.

Spustila jsem ruku, zvedla bradu a klidně se podívala na jeho ohromený výraz. Slabě jsem se usmála. „Teď jsme si kvit.“

Aniž bych čekala byť jen o vteřinu déle, odtáhla jsem se pryč z toho dusivého pekla.

Kdybych zůstala jen o vteřinu déle, zhroutila bych se. Radši se udusím vlastními slzami, než abych mu dovolila vidět je padat.

Pak – tupá rána – jsem upadla.

Vysoké podpatky a emocionální chaos jdou strašně špatně dohromady.

Dlaněmi a koleny mi projela bolest, jak se odřely o tvrdý mramor. Okamžitě vytryskla krev, ale sotva jsem to cítila.

Vstala jsem, popadla kabelku a šla dál.

Domů. Chtěla jsem prostě jít domů. Pryč od toho všeho. Pryč od něj.

Jako žena prchající z místa činu jsem vyběhla z budovy – a vrazila do hory svalů a omamné vůně drahé kolínské.

Vzhlédla jsem – a uviděla ostré, vytesané rysy s aurou tak velitelskou, že by dokázala umlčet celou místnost. Vypadal jako typ muže, který by vám, kdybyste ho naštvali, nejen zničil život – on by vymazal celou vaši existenci.

Naneštěstí ho to dělalo o to přitažlivějším.

Na vteřinu jsem si přála, aby si mě přehodil přes rameno a odnesl do svého doupěte – tvář mi okamžitě zrudla. Kdyby to bylo porno, úhel kamery by byl naprostá katastrofa.

Probrala jsem se zpátky do reality.

„Pardon,“ zamumlala jsem a spěchala do výtahu svého bytového domu.

Zpátky nahoře jsem začala šmátrat v kabelce. Srdce se mi zastavilo.

Žádné klíče.

Samozřejmě. Vesmír dnešek jasně vyhlásil za Den zkázy Sery.

Hrudí mi zaplavila frustrace a bezmoc. Zkopla jsem z nohou podpatky a prudce zalomcovala klikou. Nepomohlo to – ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Proč si všichni vždycky vybírají Vivienne?! Neudělala jsem snad už dost?

Zhroutila jsem se ke zdi, svezla se na studenou podlahu a z hrdla se mi vydraly vzlyky. Slzy se spustily proudem, nešly zastavit.

Zrovna když jsem se málem dávila vlastním pláčem, rozřízl vzduch za mnou hlas – hluboký, hladký jako černý samet.

„Váš klíč.“

V žilách mi vzplanula zuřivost. Proč mě vždycky někdo vyruší zrovna ve chvíli, kdy se chci ze všeho vybrečet?

Otráveně jsem se otočila, připravená po něm vrhnout vražedný pohled – jen abych zamrzla.

Skrz oči zalité slzami jsem ho uviděla znovu. Muže, do kterého jsem dole vrazila – toho, který vypadal, jako by právě vystoupil z renesančního obrazu.

„Spadl vám klíč,“ řekl, pozvedl obočí a jeho pohled spočinul na vysypaném obsahu mé kabelky. „To je pravděpodobně důvod, proč jste ho nemohla najít.“

Zírala jsem na klíč ležící v jeho elegantní ruce a tvář mi zrudla tak, že by o ni šla škrtnout sirka. Vytrhla jsem mu ho, nešikovně odemkla dveře a beze slova vklopýtala dovnitř.

Až když jsem se zády opřela o dveře, uvědomila jsem si – ani jsem mu nepoděkovala.

Skvělá práce, Sero. Ty jsi úplná idiotka.

S váháním jsem se přikradla ke kukátku. Skrz tu drobnou čočku jsem viděla, jak se klidně otáčí, odemyká dveře přímo naproti přes chodbu a nonšalantně vchází dovnitř.

Bydlí naproti mně?

Musel se právě přistěhovat. S takovým obličejem – a tou aurou – není možné, abych si ho předtím nevšimla.

Počkej, Sero. Co to děláš? Vážně necháš sexy nového souseda, aby tě donutil zapomenout na to peklo, kterým tě právě nechal projít Julian?

Ne. Naprosto ne. Všichni chlapi jsou odpad. Vždycky.

Pevně jsem zavřela oči, snažila se uklidnit zrychlený tep a připomínala si, ať už nejsem tak hloupá. Ale ať jsem se snažila sebevíc, ten vytesaný obličej se mi pořád míhal před očima.

Potřebovala jsem led – na svůj zběsilý tep a ještě naléhavěji na štípavou bolest na tváři.

Zrovna když jsem se přinutila vstát a zamířit do kuchyně, zazvonil mi telefon, pronikavě a ostře.

Jeden pohled na displej a po celém těle mi přejel mráz.

Máma.

Nemohla jsem ten hovor ignorovat. Kdybych to udělala, bez zaváhání by zničila mou kariéru. Byla toho naprosto schopná.

Ve chvíli, kdy jsem to zvedla, prořízl vzduch její hlas – chladný a nemilosrdný.

„Sero, ty ses musela zbláznit! Jak se opovažuješ udělat Julianovi něco tak ostudného! Okamžitě se mu omluvíš, nebo už nejsi naše dcera!“

Ohromeně jsem otevřela pusu, abych jí to vysvětlila – ale zavěsila dřív, než jsem ze sebe stačila dostat jediné slovo.

Pevně jsem stiskla telefon. Proč si, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, pořád nedokážu zasloužit ani špetku jejich lásky? A Vivienne – ta nemusela dělat vůbec nic, a přesto pro ně byla dokonalý, vzácný klenot.

Dost.

Myslela jsem si, že když se budu dostatečně snažit, moje rodina, můj snoubenec – budou mě milovat.

Ale to se nikdy nestane.

Musím získat zpět svou sebeúctu, kterou jsem tak dávno ztratila.

Musím zrušit tohle zasnoubení s Julianem – ať to stojí, co to stojí.