Na dalších osmačtyřicet hodin jsem se stala jedním tělem se svou postelí.

Žádné hovory. Žádný okolní svět. Jen já, hromada dek a drtivá tíha ponížení.

Ta facka od Juliana nebyla jen úderem do tváře. V mnoha ohledech to byla facka celému mému životu – životu prosycenému zoufalstvím, bludy a ubohou touhou. Probralo mě to. Přinutilo mě to ohlédnout se za vším, co jsem kdy udělala, aby si mě všiml, za vším, co jsem udělala pro fantazii zvanou „my“, která nikdy doopravdy neexistovala.

Bože, kde vůbec začít?

Jako tehdy, když se mimochodem zmínil, že se mu líbí dívky s hladkými, hedvábnými vlasy. Ten večer jsem si objednala tři lahve šamponu, který kdysi chválil. Na pokožce hlavy se mi udělala vyrážka. Usmívala jsem se přes bolest a říkala: „To je v pořádku – některé alergické reakce za to stojí.“

Nebo když mi řekl, že je příliš zaneprázdněný prací, než aby si zašel na večeři, a tak jsem zůstala vzhůru, učila se péct a přinesla mu v dešti krabici pečiva. Ani neotevřel dveře – jen mi přes recepční vzkázal: „Příště se neobtěžuj. Nemám rád sladké.“

Pak tu byl ten večer na večírku jeho přítele. Donutila jsem se spolknout ústřice – mé nejvíce nenáviděné jídlo – jen abych působila „půvabně a mile“. Celou noc jsem strávila schoulená nad záchodem a svíjela se v bolestech až do tří do rána. Nezeptal se, jestli jsem v pořádku. Zasmál se a řekl: „Nezvládneš ani mořské plody? To je prostě hysterické.“

Ale to nejhorší?

Když citoval větu z Kmotra, kterou měl rád. Celou noc jsem zůstala vzhůru a četla filmové eseje, jen abych tu hlášku nonšalantně nadhodila na večírku. Spletla jsem to. Opravil mě přede všemi a ušklíbl se: „Nepředstírej, že se ti líbí věci, kterým zjevně nerozumíš.“

A já se smála. Smála jsem se a řekla: „Máš tak dobrou paměť.“

Jaký vtip. Nikdy mi nedošlo, že nikdy nejsem ta, kterou chtěl.

Nikdy mě doopravdy neviděl. Byla jsem pro něj jen levná verze „dokonalé a nedotknutelné“ Vivienne. Laciná náhražka.

Nebyla jsem ona, ale mohla jsem mu nabídnout slabou iluzi, že ji má znovu. To bylo to jediné, k čemu jsem byla dobrá.

Zabořila jsem obličej do polštáře a smála se, až jsem se třásla. Ne proto, že by to bylo vtipné – ale proto, že bolest zašla příliš hluboko na slzy.

Naštěstí, poté, co mi rodiče před dvěma dny dali poslední ultimátum, se mi už neozvali.

Malá část mého já uvažovala – zasáhl Julian? Uvědomil si konečně, co udělal?

Najednou zazvonil zvonek.

A nepřestával zvonit.

Celých pět minut.

Zasténala jsem do polštáře. Ach bože. Sociální interakce.

Odtáhla jsem své vyčerpané tělo ke dveřím a otevřela je.

Victoria Kensingtonová – moje nejlepší kamarádka a jediný člověk, který měl na mě zákonné právo křičet – stála na druhé straně s rukama v bok. Pak její oči spočinuly na mé tváři.

Její výraz ztuhl. Světlo v jejích očích pohaslo. „Co se ti sakra stalo?“

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a snažila se znít ležérně. Neskočila mi na to.

Natáhla ruku a jemně mi zastrčila pramen vlasů za ucho. Čelist se jí zaťala.

Pak – ticho.

Ne to trapné ticho. To nebezpečné ticho. Ten druh, který přichází těsně předtím, než něco vybouchne.

„Kdo tě uhodil?“

„Pojď dál,“ zamumlala jsem rychle a snažila se nepřitahovat pozornost sousedů. To by bylo ponižující.

Victoria se nepohnula. Stiskla mi paži a procedila skrz zatnuté zuby: „Sero. Kdo. Tě. Uhodil?“

Jakmile dveře cvakly, zhroutila jsem se jí do náruče. Obličej jsem zabořila do jejího svetru a během pár vteřin byla látka promočená.

Necukla sebou. Jen mě držela a rukou mi dělala na zádech klidné, uklidňující kruhy.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem brečela. Dost dlouho na to, aby mě pálilo v krku a můj nos byl zářivě červený jako Rudolf. Nakonec se mi podařilo ze sebe dostat jediné slovo.

„Julian.“

Victoria se nepohnula.

Všichni ve Sky City to jméno znali. Julian Thorne nebyl typ muže, který by musel rozdávat rány, aby někoho zničil. Jeden telefonát správnému člověku a váš život by skončil. Pověst, peníze, status – měl to všechno.

Každý jeho krok byl promyšlený, načasovaný k dokonalosti – jako tikání hodinek Rolex. Když se rozhodl jít do války, byl to aristokrat, který ovládal krutost jako krásné umění, pravděpodobně se sklenkou letité skotské v ruce.

Lidé o něm říkali, že je arogantní. Nikdo ho nikdy nenazval násilníkem.

Proto, když Victoria zpracovala, co jsem právě řekla, prakticky jsem slyšela, jak kolečka v jejím mozku křičí na protest.

„To není možné,“ zamumlala si pod vousy, jako by hlasité popření mohlo nějak způsobit, že to nebude pravda. „Julian? Tvůj Julian? Nemohl...“

Chápala jsem to. Opravdu ano. Julian měl být gentleman. Zlatý chlapec. Bezchybný, elegantní, nedotknutelný klaďas.

„Byl to on,“ řekla jsem tiše.

Prudce vydechla a pak mě znovu začala hladit po zádech, tentokrát pomaleji. „Řekni mi, co se stalo.“

Polkla jsem. „Byla jsem u něj doma. Já, ehm... omylem jsem rozbila hrnek.“

Celé tělo se jí napjalo. „Jen hrnek?“

Přikývla jsem.

Ticho. Pak zaťala čelist a řekla: „Přísahám bohu, jestli mi řekneš, že to bylo nějaké nedozírně drahé, ručně vyráběné, jedinečné rodinné dědictví –“

„Byl to hrnek Vivienne.“

Victoriina ruka ztuhla uprostřed poplácání.

Všechno se změnilo. Jednu vteřinu to byla moje ustaraná nejlepší kamarádka. Další vteřinu to byla žena plánující vraždu.

Chytila jsem ji za zápěstí, než stihla najít něco horšího. „Mezi mnou a Julianem je konec.“

„Opravdu?“

„Opravdu. I kdyby se země roztrhla vejpůl a Sky City se potopilo do oceánu, nevzala bych si ho.“

To ji zastavilo, aby nevyrazila spáchat vraždu.

„Vivienne. Ta jedovatá zmije –“ Victoria vyplivla to jméno, jako by ji fyzicky bolelo. „Ani tu už není a pořád ti dokáže zničit život! A tvoji rodiče? Ti tam jen tak stojí a dívají se! Přísahám, že by se mohli dívat, jak ti podpaluje dům, a ještě by jí podali sirky. To je k neuvěření!“

Cítila jsem se jako balonek, který někdo právě propíchl – vyfouknutá, vyčerpaná. Ta až příliš známá bolest se mi usadila hluboko v hrudi. Věděla jsem, že někteří rodiče budou své prvorozené vždycky milovat víc. A já s tím nemohla nic udělat.

„To mě mrzí, Sero.“

Victoria si sedla vedle mě a pevně mi vtiskla hlavu na své rameno. Odtáhla jsem se a donutila se k slabému úsměvu. „Vlastně si myslím, že je to dobře. Aspoň jsem zjistila, jaký je to muž, ještě než jsme se vzali. Lepší teď než po slibech, ne?“

Dlouze si povzdechla a její oči změkly. „Sero, víš, že ať se stane cokoli, já za tebou stojím.“

Právě v tu chvíli mi zakručelo v břiše tak nahlas, že to přerušilo ten okamžik. Velmi nahlas.

Jako kouzelník sáhla Victoria za sebe a vytáhla tašku s jídlem s sebou, a vrhla na mě pohled, který prakticky křičel: Věděla jsem, že budeš přesně taková.

Chtěla jsem ji obejmout, ale byla jsem příliš zaneprázdněná tím, že jsem jedla jako vyhladovělý malý skřet.

Po večeři mě strčila do ložnice a šla uklízet. Ležela jsem na posteli, zírala na strop, vyčerpaná a přehlcená. Co teď?

Polopootevřenými dveřmi jsem ji slyšela telefonovat. Nezachytila jsem každé slovo, ale ta, která jsem slyšela... byla ikonická.

„Hromada sraček.“

„Naprostý zkurvený psychopat.“

„Oh, myslíš, že to je zlé? Počkej, až ti řeknu, co ten násilnický bastard vlastně udělal –“

Pravděpodobně mluvila se Zanem Hastertonem. A na rozdíl od Juliana, Zane by na ni nikdy nevztáhl ruku.

To, jak si mě Victoria tak okamžitě, tak divoce vybrala – bez váhání, bez otázek – mi sevřelo hrdlo. Věřila mi. Nikdo jiný ne. Ale ona ano.

Tohle neudělala jen tak na lehkou váhu. Julianova rodina seděla na samém vrcholu potravního řetězce – nedotknutelná. A nepochybovala jsem, že její rodiče by nebyli nadšení, kdyby viděli, že jde proti nim.

Zavrtala jsem se hlouběji pod deku a pomalu vydechla.

Proč mě moji rodiče nemohli takhle milovat?

Od chvíle, kdy jejich oblíbená dcera zmizela jako Houdini z jejich velkého plánu, jsem se stala Plánem B. Ale to neznamenalo, že mi odpustili mou existenci.

Buďme upřímní: jediný důvod, proč mi přestali aktivně nadávat, byl ten, že jsem se zasnoubila s Julianem. Ta malá dohoda mě nějakým způsobem povýšila z „nenapravitelné rodinné ostudy“ na „potenciální spásu“.

Část důvodu, proč jsem se zasnoubením souhlasila – a vím, jak uboze to zní – byla ta, že jsem si myslela, že možná konečně získám něco, co měla Vivienne: špetku rodičovské náklonnosti. Drobeček uznání.

Ale teď, když bylo zasnoubení zrušeno?

Byla jsem opět na odpis.

Naposledy, když jsem slyšela, balili mi věci, připraveni mě poslat do nějaké zapadlé džungle, abych se do konce života spřátelila s anakondami a kála se za své hříchy.

Toho byli naprosto schopní.

Zasténala jsem do polštáře. Co mám teď sakra dělat?

Ledaže... bych si vzala někoho mocnějšího než Juliana.

Ta představa byla tak směšná, že jsem si odfrkla. Jasně. Protože miliardáři se jen tak potulují po Sky City v naději, že se ožení s třiadvacetiletým sirotkem, který nemá trpělivost na jejich kecy.

A přesto –

V mysli se mi mihl obličej.

Před třemi dny. Můj nový soused.

Vzpomněla jsem si, zcela nevhodně, jak jsem si myslela, že by mi nevadilo být s ním sama v jeho bytě, kde by mi mohl dělat nejrůznější věci mládeži nepřístupné.

Zavrtěla jsem hlavou a myšlenku rychle zapudila. Ani jsem neznala jeho jméno. Jen to, že měl ten druh aury, která dokázala rozříznout člověka vejpůl.

Ne. Příliš nebezpečné.

Znovu jsem zasténala.

Kdybych nerozbila ten hloupý hrnek, všechno by možná bylo v pořádku.

Ale nebylo. A není. A není cesty zpět.

Kurva! Proč jsem to já, kdo se to snaží napravit, když jsem to ani nebyla já, kdo to zpackal?! Posadila jsem se – a bum, dveře se rozletěly.

Victoria nakráčela dovnitř. „Ze spánku se budeš cítit jen hůř. Vstáváme a jdeme najít péro, který stojí za to milovat – takový, který je lepší než to Julianovo.“

CO?!

Zatímco jsem na ni zírala s otevřenou pusou, už mě převlékla do nového oblečení.

A jen tak jsme vyrazily do nejexkluzivnějšího klubu ve Sky City – pouze pro členy.