Jakmile byli pryč, Victoria mě vytáhla z klubu.

Sakra. Nenáviděla jsem, že Vivienne předpověděla každičkou myšlenku, která mi proběhla hlavou.

Ano, pořád jsem uvažovala o tom, že svůj vztah s Julianem zachráním.

Ale teď? Pravda byla přímo tady, nezaměnitelná a surová – celou tu dobu spolu za mými zády spali. A já? Já byla v jejich zvráceném příběhu jen pošetilým, zbytečným pátým kolem u vozu.

Co jsem ale nemohla pochopit, bylo – proč Vivienne před čtyřmi lety předstírala své zmizení? Co přesně skrývala? A proč se vrátila zrovna teď?

Oči mě štípaly. Zaklonila jsem hlavu k obloze a nutila slzy zatlačit zpět.

Fajn. Vivienne je zpátky. Perfektní. Teď se mohli všichni sejít jako šťastná čtyřčlenná rodinka™ a já... já byla konečně volná.

„Sero... moc mě to mrzí. Neměla jsem tušení, že tu dneska budou. Ani jsem nevěděla, že se Vivienne vrátila.“ Victoriiny oči byly plné lítosti.

Hořce jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. „Já taky ne. Ale slyšela jsem to jasně a zřetelně – už nějakou dobu to spolu táhnou. Pro ně jsem byla jen překážka.“

„Ti zatracení hajzlové!“ zasyčela Victoria skrz zaťaté zuby. „Měla bys to říct rodičům. Ať vědí, že Vivienne není ten dokonalý andílek, za kterého ji mají. A co Julianovi rodiče? Není šance, že by tolerovali takový skandál.“

Chvíli jsem byla zticha. Victoria měla pravdu – Julianovi rodiče byli jediní, kdo mě podporoval. Ale on byl jejich syn. Nakonec by si nevybrali mě místo něj.

A moji rodiče? Ztěžka a unaveně jsem vydechla. „Víš to líp než kdokoli jiný – zajímají se jen o Vivienne. Bez ohledu na to, co udělám, nikdy ji nenahradím.“

Victoria mě popadla za ramena a její pohled potemněl obavami. „Tak co teď? Prostě je necháš, aby tě dál ponižovali?“

„Možná.“ Můj hlas klesl do šepotu, zatížen únavou. „Možná, že když to přijmu, konečně to skončí.“

Najednou Victorii zavibroval telefon. Podívala se na displej a frustrovaně stáhla obočí. „Sero, právě mi volal můj agent. Je tu nějaké focení reklamy na poslední chvíli – musím hned jet. Zvládneš se dostat domů sama?“

Přikývla jsem a donutila se k slabému úsměvu. „Jeď. Nedělej si o mě starosti. Zavolám, až budu doma.“

Když odjela, mávla jsem na taxík. Instinktivně jsem řidiči nadiktovala svou domácí adresu. Ale sotva po dvou minutách jízdy na mě padla vlna dusivého tlaku.

„Ne, počkejte,“ řekla jsem rychle. „Vezměte mě do baru. Do jakéhokoli baru. Jen... někam hodně daleko od Roxanne.“

Řidič ani nemrkl – očividně zvyklý na nevyzpytatelné požadavky těch, kteří měli ve Sky City zlomené srdce.

Nakonec jsme zastavili před nějakým neznámým nočním klubem. Sametová lana. Dav influencerů mávajících selfie tyčemi. Ani jsem se nenamáhala zjišťovat jméno. Vrazila jsem vyhazovači do ruky nějaké bankovky a nakráčela dovnitř.

Přímo k baru.

„Whiskey sour. Velkou. A noste to sem pořád.“

„Paní, možná byste měla trochu zpomalit,“ řekl barman jemně, s jistou obavou.

Práskla jsem prázdnou sklenicí o pult a posunula k němu svou kartu. „Koktala jsem snad? Dolijte mi.“

Barman si povzdechl, ale vyhověl mi.

„Ten chlap má pravdu,“ zamumlal vedle mě hladký, magnetický hlas. „Příliš mnoho alkoholu může zhoršit kognitivní funkce a úsudek. Ledaže byste se chtěla dnes v noci probudit v cizí posteli –“

Otočila jsem se, podrážděná – a pak jsem zamrzla.

Byl to on.

Ten muž ze včerejšího večera. Můj nový soused. Ten, který mi podal klíče se vší ležérní elegancí renesanční sochy.

„No ne. Vy zase.“ Zvedla jsem obočí a na rtech mi pohrával škádlivý úsměv. „Vy vážně nedokážete odolat cizím věcem, že?“

Tiše se zasmál, naprosto nevyvedený z míry. „Berte to jako dobře vyvinutý instinkt pomáhat.“

Přehnaně jsem si povzdechla. „Jste hrdina, opravdu. Ale já nepotřebuju zachránit, Pane Klíčníku.“

„Já vím,“ řekl klidně, zvedl sklenici a pomalu se napil. Oči měl jasné a pronikavé. „Ale zdá se, že zoufale potřebujete jasno.“

Zamračila jsem se. „Takhle se chováte ke všem svým sousedům? Nejdřív jejich klíče, pak jejich důstojnost?“

Zasmál se – hlubokým, bohatým zvukem. „Jen když ta sousedka vypadá, že je na pokraji sebedestrukce.“

„...Ale já jsem pořád v procesu sebedestrukce,“ zamumlala jsem najednou tišeji. „Nezdá se to tak trochu ubohé? Jako by celý můj život byla jen jedna zpackaná věc za druhou?“

Nezasmál se. Ani nespěchal, aby mě ujistil o opaku. Dokonce ani nepopřel, co jsem právě řekla.

Jen se na mě díval. Klidně. Tiše. Jako by sledoval zpomalený záběr katastrofy – ale neměl v úmyslu ji zastavit.

„Nemáte tak úplně nepravdu,“ řekl nakonec, hlasem hlubokým a vyrovnaným. „Jste docela dobrá v tom, jak věci pokazit. Jako třeba teď – sotva stojíte na nohou a pořád se dožadujete dalšího alkoholu.“

Ztuhla jsem a instinktivně se zamračila.

Ale on pokračoval, a to nespěchavým tónem – jako by listoval knihou a narazil na větu, kterou už uměl nazpaměť:

„Ale zvláštní je, že se vždycky zdá, že potkáš někoho, kdo odmítá odejít... těsně předtím, než se všechno rozpadne.“

Zírala jsem na něj, napůl v šoku, napůl s podezřením. „Vy se mnou... flirtujete?“

Věnoval mi pomalý úsměv, jeho oči se líně zúžily se správnou dávkou šibalství. Jeho hlas zněl hladce a provokativně, jako samet omotaný kolem oceli. „Cítíte se pak o něco lépe?“

Jeho hlas byl hluboký a teplý jako whiskey rozlévaná do sklenice o půlnoci – trochu omamný, trochu nebezpečný. Díval se na mě s intenzitou, která působila téměř neovladatelně, jako by se měl naklonit blíž a šeptat mi po tmě na posteli věci a ptát se, jestli jsou jeho doteky dost tvrdé.

Srdce mi vynechalo úder. Tváře mi okamžitě zrudly. Konečky prstů se křečovitě sevřely o okraj baru.

Musela jsem se na něj pořádně podívat. Opravdu ho vidět.

Ten obličej – nebyl jen hezký. Měl v sobě ten druh tiché, zničující vyspělosti, kterou žádné množství kolínské a gelu na vlasy nedokáže předstírat. Ne ten druh, který najdete mezi přešlechtěnými chlapci, co tancují na house music, jako by jim patřil svět.

Hlavou mi bleskla divoká, nezvaná myšlenka.

Jestli ho dnes večer nechám odejít, možná odmítám jeden z těch vzácných, milosrdných okamžiků, kdy osud nabízí druhou šanci.

Než jsem se stihla zastavit, moje ruka se ovinula kolem rukávu jeho saka. Zvedla jsem se z barové stoličky a srdce mi bušilo.

„Takže, Pane Klíči,“ řekla jsem chraptivě, ale pevně, „když jste tak odhodlaný pomáhat... proč nepomůžete až do konce?“

Tohle zjevně nečekal. Mírně pozvedl obočí a tváří mu kmitlo překvapení – ale necouvl. Nezasmál se. Jen jednoduše řekl, klidně a vyrovnaně:

„Samozřejmě. Pokud je to něco, co nepopřete, až budete střízlivá.“

„Jsem si jistá,“ odpověděla jsem bez váhání.

Stiskla jsem mu zápěstí pevněji, protáhla ho davem a vyšla z baru.

Noční vítr nás zasáhl jako očistná facka, světla města nad námi blikala.

Nedovolila jsem si zastavit. Žádný čas na přemýšlení, žádný prostor pro lítost.

Přešli jsme ulici. Vešli do vstupní haly nejbližšího hotelu.

Protože dnes v noci jsem potřebovala vědět, jestli mám odvahu přijmout to, co přede mě postavil osud.

Musela to být pořádná noc, protože když jsem se probudila, škvírami v závěsech proudilo sluneční světlo a červená LED čísla digitálních hodin na mě blikala 10:07 s odsuzující samolibostí jeptišky, která vás přistihne, jak se plížíte z kostela.

Z prostěradel byla stále cítit jeho vůně – bergamotem a hříchem – a mým tělem pulzovaly doznívající otřesy toho, co jsme dělali.

Zírala jsem do stropu a myslela si: To byl naprosto fenomenální sex.

Ten druh, který vás zničí, potěší a udělá vás tak hloupou, že chcete další kolo.

Bolelo mě všechno – tím nejlepším možným způsobem, kterého teď litujete.

Ale moje hlava... moje hlava byla bitevní pole. Připadalo mi, jako by mi sto malých sbíječek vrtalo lebkou. Alkohol ze včerejší noci vyhlásil vzpouru a můj mozek za to platil daň, jako by mi někdo vrazil do spánku rozžhavený pohrabáč.

Neměla jsem tušení, kolik jsem toho vypila – rozhodně víc, než jsem měla.

Detaily zmizely v mlze hustší než londýnské ráno.

Se sténáním jsem se vykulila z postele. Znovu jsem zasténala. Začala jsem sbírat rozházené kousky svého oblečení.

Plán byl jednoduchý: Obléknout se. Vplížit se ven. Předstírat, že se to nikdy nestalo.

Zrovna jsem zvedala svou sukni, když mě zastavil hlas.

„Odcházíš tak brzy?“

Sakra.

Otočila jsem se – velmi pomalu, díky kocovině a hanbě – a uviděla ho stát ve dveřích koupelny, s ručníkem nízko zavěšeným na bocích.

Kapky vody ulpívaly na jeho břišních svalech, zachycovaly ranní světlo a stékaly dolů hlubokým výstřihem jeho trupu.

Zírala jsem. Bez špetky studu.

Do mozku se mi nahrnuly obrazy ze včerejší noci. Najednou jsem měla... strašnou žízeň.

„Musíme si promluvit,“ řekl.