Místo toho, aby mi ubalil, se ale Julian zhluboka nadechl a pronesl: „Musíme si promluvit.“

O zlomek procenta jsem se uvolnila a svalila se na lavičku v čekárně. Nehodlala jsem se hnout, dokud teta Louisa nevyjde z operačního sálu. Jestli si chce Julian povídat, ať si poslouží. Byla jsem plně připravená ignorovat každou jeho slabiku.

Posadil se vedle mě a ztišil hlas. „Potřebuju, abys pro mě... ně