Julian tak prudce zavrtěl hlavou, že málem sletěl z barové stoličky.

Jeho krví podlité oči se upíraly na mou ruku, po které se znovu natáhl.

„Nech toho!“ vyštěkla jsem a cukla s ní zpátky. „Nesahej na mě.“

Vypadal tak strašně uboze.

Otevřel pusu – možná aby se omluvil – ale vyklouzlo z něj jen setřelé: „Musšíšš mně vysš...“

Strčila jsem do něj. Ne moc silně.

Ale i tak šel k zemi jako pytel mokrého