Trvalo mi dlouhou minutu, než mi došlo, že ta otázka není sen.

Protože Alistair ji zopakoval. „Pořád k němu něco cítíš?“

„Ke komu?“

„K Julianovi.“

„Jakýmu Julianovi?“

„Thorneovi.“

„Jakýmu Thorneovi?“

Alistairova hruď nade mnou zaburácela.

Zamrkala jsem ve snaze zaostřit. „Kdo to je?“

Jeho sevření kolem mě trochu polevilo. „Nula.“

„Kdo je nula?“

„To je jedno.“

Mému zpomalenému mozku konečně došly u