Dlouhou chvíli ani jeden z nás nic neřekl.

„Je pozdě. Zítra musím do ateliéru,“ řekla jsem bezvýrazně.

Alistair se zamračil. „Ještě ti není dost dobře.“

„Jsem v pořádku,“ trvala jsem na svém. „Pověst ateliéru na tom teď není nejlíp. Získat nového klienta je vzácnost a já o něj nechci přijít. Horečka je pryč. Potřebuju se jen pořádně vyspat a ráno budu schopná pracovat. Bude to v pořádku.“

Vklouzla