SLOANE

„Jste tady ta nejkrásnější žena. Vaše vlasy... jakou mají barvu?“

Začervenám se pod tím komplimentem. „Jahodová blond.“

Zvedne ruku, zanoří prsty do mých vlasů a masíruje mi pokožku hlavy. Je to uklidňující. Odevzdám se jeho doteku, miluju z něj každičký kousek.

„Takový název jsem ještě nikdy neslyšel. Líbí se mi to. Miluju vaše vlasy.“

„A co ještě se vám líbí?“ zeptám se a zabořím mu hlavu do prohlubně krku. Není to sice ploužák, ale cokoliv se to mezi námi vaří, nepotřebuje to pomáhat v tom, aby se to projevilo. Je to tak skutečné a tak přirozené.

„Váš úsměv. Když jsem prve vešel dveřmi a zachytil to zamračení, představoval jsem si, že se místo toho usmíváte, a ten obraz, co jsem si vytvořil, se nijak nelišil od toho, co jsem nakonec viděl. Váš úsměv je terapeutický. Je jako maják v temném lese. Balzámový výraz, který je schopný proměnit cokoliv v třpytivou nádheru.“

„Teď už to přeháníte,“ zasměju se zlehka, ale srdce se mi tetelí radostí.

Skloní tvář a políbí mě na hlavu, nos zabořený v mých vlasech. Když promluví, slova jsou sice tlumená, ale slyším ho hlasitě a jasně.

„Nepřeháním. Naopak, neříkám toho dost.“

Zůstaneme takhle zamknutí v objetí po dalších třicet minut, houpeme se do rytmu hudby a zpíváme s davem. Nezná část textu, ale pobrukuje si a oči mu planou intenzitou, ze které mi slábnou nohy.

„Řekněte mi svoje jméno.“ Zadívám se mu do očí a zamrkám, když mi pohled klesne na jeho rty. Co udělá, když se nakloním a ochutnám je?

„Ne.“

Jeho odpověď mě zarazí. Zamračím se a upřeně se mu zadívám do tváře. „Proč?“

Zatočí se mnou a mrkne s hravým úsměvem, který se mu rozlije po tváři. „Protože chci, abychom se sešli znovu. Vaši společnost si užívám.“

„Chybí vám vaše žena? Vy na ni – vy na ni pořád myslíte?“

Nevím, odkud se to vzalo. Pootvřím rty a pokusím se vzít svá slova zpět a omluvit se, ale jeho výraz mi prozradí, že to slyšel.

Trochu se odtáhne, ale ruce pořád drží kolem mého pasu. Na čelisti mu zapulzuje žíla. „Ano.“

Ano?

Znamená to ano, že mu chybí, nebo na ni pořád myslí?

Ruce mu sjedou na moje boky. Zlehka mě stiskne a pak si opře čelo o moje.

„Proč jste sem dnes večer přišla?“

Dobrý. Snaží se změnit téma. „Nebyl to můj nápad. Chlo, moje nejlepší kamarádka, mi navrhla, že by bylo fajn utopit mé výčitky v alkoholu.“

„A jak vám to funguje?“

Jediné, z čeho jsem opilá, je ten pocit z jeho ztvrdlých svalů na mém těle. I přes ten silný materiál jeho černého smokingu cítím, jak pevný jako skála je. Chlo po mně chtěla, abych si ho představila v upnutém tričku. Uchechtnu se, když si vzpomenu, jak reagovala, když ho prve viděla u dveří.

Tričko by stejně tu jeho nádheru skrylo. Představuju si ho nahého. Úplně obnaženého, jen pro mě. Ta myšlenka mnou prožene erotický náboj. Potřebuju si oddechnout a dát si pak další drink. Cokoliv, abych uklidnila tuhle zvířecí potřebu, co hrozí, že mě na toho cizího chlapa celou vrhne.

„Cítím se líp. Ale na jak dlouho?“

V očích se mu mihne zvláštní směsice bolesti a pochopení. Překvapuje mě, jak dobře z něj dokážu číst.

„Milovala jste ho?“

Při té otázce se mi stáhne žaludek. Milovala. Nejenže jsem Prestona milovala, já jsem mu dala všechno.

„Víc, než jsem měla. Byl to pro mě muž snů, dokud jsem si neuvědomila, že to je spíš noční můra. Snášela jsem ho tak dlouho, že když jsem se konečně rozhodla to s ním skoncovat, připadala jsem si, jako bych... necítila k němu vůbec nic. Naopak, ulevilo se mi.“

Jsme zpátky u baru. Nemám tušení, jak jsme se sem vůbec dostali. Barman ke mně přisune drink. Bez vyptávání ho vezmu a jedním douškem polknu.

„Ještě jednoho.“ Přesunu pozornost na toho cizince. „Vy nepijete?“

Usměje se. „Jeden z nás musí zůstat příčetný.“

To samé, co jsem řekla Chlo. A její odpověď tehdy zněla – Vypij to. Je to větší zábava, když jsme obě namol.

Rty se mu stáhnou do úsměvu. „Správně!“

Zatímco kolem nás bzučí hudba a lidé, povídáme si o náhodných věcech a klopíme do sebe další panáky. Rozesmívá mě tak strašně, že mě z toho bolí břicho.

„Vidíte tamhle toho kluka? Myslím, že tu holku sbalí,“ řekne a pohled směřuje do jednoho rohu místnosti.

„Jak to můžete poznat?“ zeptám se a můj pohled následuje ten jeho.

Zasměje se. Přidám se k němu. Pár hlav se k nám otočí, ale my nepřestáváme. Když sjíždím ze stoličky a ohýbám se v pase, směju se ještě hlasitěji.

„Pojďte, jdeme zase tancovat,“ řekne a kývne směrem k davu těl.

Baví mě tu sedět a prostě si s ním povídat. „Zajímalo by mě, kam ty dveře vedou,“ řeknu a kývnu směrem ke dveřím. Už prve jsem se tu ceduli snažila přečíst, než se tam nakvartýroval jako by mu to tady patřilo.

Nakloní se ke mně. „Co kdybychom to šli zjistit?“

***

„Vodu?“ zeptá se o několik minut později a nabídne mi láhev s vodou.

Vezmu si ji a obsah láhve do sebe vyprázdním. Hlava se mi zase točí. Vážně jsem si pro tu další rundu na bar chodit neměla.

„Jste v pořádku?“

Zvednu ruku k hlavě a jemně si masíruju spánky, jako by to tu místnost mělo donutit, aby se se mnou přestala točit dokola a dokola. Sedíme na kamenné lavičce na místě, které vypadá jako zahrada. Kdykoli se jeden z nás pohne, naše stehna se o sebe otřou, a ten dotek mnou neustále vystřeluje nové vjemy.

Nechci, aby dnešní večer skončil. Mám se tak skvěle, a přesto mi na vteřinu probleskne hlavou myšlenka na jeho věk. Pokud se se mnou bude chtít vidět znovu, pochybuju, že budu mít dost odvahy říct ne.

„Jsem v pořádku.“

Jeho ruka vystřídá tu mou. Masíruje mi hlavu a dává si načas, aby uvolnil všechny zatuhlé svaly. Opřu si hlavu o jeho širokou hruď. Sakra, kdy si stihl sundat sako? Cítím jeho obnaženou hruď, protože si rozepnul pár knoflíků. A můj ty bože, to je ta nejchutnější věc, jakou jsem kdy cítila. Dovolím svým rtům zlehka zavadit o jeho odhalenou kůži a kroužím po ní jazykem.

Přestane mě hladit po hlavě a ruce mu klesnou na má ramena. Část mě čeká, že mi řekne, ať přestanu, ale překvapí mě, když mi sevře tváře a svým žhavým jazykem mi olízne spodní ret. Vykouzlí to ze mě zasténání; pokračuje ve svém dráždění, moje tělo je v plamenech a vášeň se šíří jako lesní požár. Je to tak příjemné. Víc, než bych si kdy představovala.

„Po tomhle jsem toužil celý večer, anděli,“ vydechne mi na pootevřené rty, než se jich zmocní v polibku, ze kterého mi probíhá mráz po zádech.

Polibek mu oplatím s neznámým zápalem. Ta chuť, bože, ten žár. Ty kráso! Klín mi pulzuje rozkoší. Chci, aby se dotýkal mých prsou, boků a klína. Chci, aby se mě dotýkal úplně všude.

Hýbe se pomalu, dává si sakra záležet na tom, aby moje tělo úplně pohltily plameny. Ruce mu kloužou po mé čelisti, pak jimi přejede k mým uším a laská moje jemné lalůčky. „Můj bože, vy jste s ničím nesrovnatelná,“ zašeptá mi na kůži a jemně mi zaboří zuby do klíční kosti. Místo přívalu bolesti se ten pocit ještě zintenzivní, já pevně stisknu stehna a natlačím se k němu dopředu.

„Trpělivost,“ zachraptí a v očích mu tančí šibalství a vášeň. Zrcadlí se v ní to, co právě teď cítím i já.

Copak ten chlap vůbec tuší, jakou moc nade mnou má? Kdyby mi teď řekl, ať vyskočím, zeptám se ho jak vysoko? Nevím, jestli za to může alkohol, nebo fakt, že už jsem si dokázala představit, jaké by to bylo nechat muže jako on – žhavého, neuvěřitelně okouzlujícího a naprostého gentlemana – jaké by to bylo udělat s ním víc než se jen líbat?

Jako by chtěl odpovědět na mou otázku, přes krajkový materiál halenky mi dlaněmi stiskne bolavá prsa a ukazováčkem krouží po bradavkách. Zvednu k němu pohled a div že neshořím tou intenzitou v jeho modrých očích.

Prohnu se v zádech a dám mu tím výzvu, aby mi ten top stáhnul nahoru a pochutnal si na –

„Ne tady,“ řekne a odtáhne se.

Nejradši bych na něj zařvala za to, že se vůbec opovažuje přestat. Co to k čertu?!

„Co – kam – proč jste přestal?“ hlas se mi zlomí.

Upraví mi halenku, vytáhne mě na nohy a přitáhne si mě přímo do náruče.

„Tohle je otevřený prostor a kdokoliv sem může přijít a načapat nás. To nechci. Nechci, aby kdokoliv další viděl vás odhalenou, jak sténáte v extázi. Chci se v tom slunit jenom já sám.“

Do prdele! Ten chlap snad musí být bůh, protože už po něm šílím milionkrát a ještě víc. Pochybuju, že je to tím alkoholem.