SLOANE

Měsíční svit, který se tyčí nad vysokou budovou, jí dodává tajemný nádech. Rozhlédnu se po parkovišti, zatímco Chlo zaparkuje auto.

„Je tady narváno k prasknutí. Co kdybychom zkusily jiný bar, třeba Ritz?“ zeptám se Chlo a hlas prozrazuje moji rozmrzelost.

V břiše se mi tísní zástup hořkých pocitů, když se mi hlavou mihne uplynulý týden. Preston mi nepřetržitě píše zprávy, slibuje hory doly a přísahá mi věrnost. Nesnáším to narušování mého klidu. Skutečnost, že si neuvědomuje, že z nás už nic nezbylo, mě nutí nenávidět ho ještě víc.

Jak to, že nevidí, že to, co jsme sdíleli, bylo toxické? Hádali jsme se o všechno a on na to měl vždycky... stěží stejný názor jako já. Když jsem navrhla, abychom jeli na dovolenou na určité místo, nakonec zarezervoval apartmá v jiné zemi a donutil mě přijmout jeho rozhodnutí.

Byla jsem tak hloupá! Vždycky jsem ho poslechla! Byla jsem tak slepá, tak poblázněná jeho šarmem a mužem, kterého předstíral, když se zrovna nechoval jako čurák.

„Zničíš mi sedačku, jestli ji budeš takhle drtit, holka. Povol stisk a uvolni se.“

Povzdechnu si a nechám záda pevně zapadnout do černé kožené sedačky. „Co teď?“

„Půjdeme tam a postaráme se o to, aby tenhle večer stál za to. V baru Ritz jsme byly minulý týden a ten předtím taky. Tenhle rok je o tom, abychom prozkoumaly každičkou věc, kterou život nabízí, a to znamená bary a nebezpečně hezké chlapy,“ podívá se z okna, olízne si spodní ret se zasněným výrazem ve tváři, když kolem auta projde tmavý vysoký muž. „Vidíš, o čem mluvím, hm? Jestli se chceš přes toho hajzla opravdu přenést, musíš být připravená udělat pro to cokoliv.“

Nechápu, jak mi návštěva baru pomůže zapomenout na mého ex a pohřbít ten nekonečný proud lítosti, který v sobě chovám. Řeknu jí to, ale místo rozumné odpovědi Chlo rozrazí dveře auta a smyslným zhoupnutím boků z něj vyklouzne.

„Musíš se přestat mračit. Vytáhni ten svůj zadek ven,“ spustí.

Vím, že když zůstanu v autě, nezastaví ji to. Ale možná má pravdu, navíc doma stejně nemám co na práci. Sjela jsem všechny svoje oblíbené filmy a zkoušela jsem číst svoje oblíbené knížky, ale vždycky to dopadlo tak, že jsem se stočila do klubíčka a brečela, dokud mě únavou neštípaly oči.

Bar je plný lidí a pulzuje v něm hlasitá hudba, ze které mi zvoní v uších. Chlo mě táhne k baru a volnou rukou mává ve vzduchu.

„To je pecka! Cítíš to?“ křičí přes hudbu.

Přikývnu a potlačím zamračení. Není nic dobrého na tom být uprostřed baru, když byste radši byli někde jinde a šťastní. Ale žádné takové místo není. Táta je mimo město a máma je až po krk v plánování nějakého večírku. Nikdy se neunaví. Táta říká, že je to dobré pro byznys. Zviditelnění – networking, a pak je tu i ta zábava. A že jí je.

„Pití?“

Znovu přikývnu. „Vinný střik.“

Chlo na mě vrhne otrávený pohled. „To nepůjde. Musíš se do toho pořádně opřít!“

„Chlo –“

Ignoruje mě a zavolá naši objednávku na barmana. „Dvojitého. Na to nezapomeň!“

„Máš to mít!“ odpoví muž v bílé uniformě a s červeným šátkem uvázaným kolem hlavy.

„Tequilu? Chceš se plazit domů po jazyku?“ řeknu mírně podrážděně.

Zasměje se. „Můj jazyk se určitě bude plazit, ale po něčem tvrdém a teplém. Zůstaň pozitivní, holka. Neříkej takovýhle věci.“

Přestanu ji vnímat a soustředím svou pozornost na otevřené dvoukřídlé dveře, které vedou do... přimhouřím oči a snažím se přečíst ten nápis. Dovnitř vejde muž a zastaví se přímo před tou cedulí, takže mi brání ve čtení. Rty se mi zkroutí do uštěpačného úšklebku. Nemůže tam přece stát jako nějaká zasraná socha.

„Co to dě –“ začne Chlo a pak ze sebe vydá zalapání po dechu, dlaní si zakryje pusu, jakmile z ní ten zvuk vyjde. „Sakra, už jsi po tomhle hodila očkem, co?“

Muž otočí hlavu a naše oči se na vteřinu protnou. Ušklíbne se a pak prkenně přikývne. Zvláštní.

„Vypadá staře,“ řeknu a otočím se zpátky k Chlo.

„A žhavě. Ten smoking mu nedělá zrovna nejlepší službu. Umíš si představit, jak by vypadal v těsném tričku?“

Zmateně zvednu obočí. „Ne, to neumím. Co kdybychom si vzaly to pití.“ Radši se opiju, než abych tady stála a bavila se o nějakém starém chlápkovi, který má pravděpodobně ženu a tři děti.

Chlo protočí panenky. „Mě neoblafneš. Hoří ti tváře. Ten chlap je kus.“

„To je fuk, Chlo.“

Vezmu poloplnou sklenici tequily a vyklopím ji do sebe na ex. Barman pískne a oči se mu zalesknou obdivem.

„To je ten správný přístup!“

Než se naděju, mám v sobě třetí skleničku a vrtím zadkem do rytmu. Je tohle Zaynovo nové album? Nakloním hlavu a když se text znovu rozjede, kroutím rukama ve vzduchu a opakovaně se pohupuju.

Dav je teď divočejší. Všechny židle a stoly byly vyklizeny, ale i tak je tu narváno k prasknutí pohybujícími se těly. Chlo do sebe kopne další sklenici tequily. To je její pátá.

„Jaký je cíl?“ zakřičím a kývnu na prázdnou sklenici v jejím sevření.

Opile se zazubí. „Dokud nebudu cítit nohy.“

Chci se jí zeptat, jak se hodlá dostat domů, když nebude moct chodit, jenže odpověď už vím.

„Možná bych to do sebe měla přestat klopit. Jedna z nás musí zůstat příčetná.“

Zavrtí hlavou a vrazí mi do ruky skleničku. „Vypij to. Je to větší zábava, když jsme obě namol.“

„Chlo –“ Protest mi zhyne na rtech, když se vrhne do davu a zmizí mi z dohledu. Zakloním hlavu a polknu tu tekutinu, co mi zkroutí obličej. Praštím skleničkou o bar a chytím se okraje oběma rukama, když se mi zatočí hlava.

„Zvolna, dámo. Ještě si ublížíš na kráse,“ řekne nějaký náhodný chlápek a podívá se na moji ruku, pevně ovinutou kolem sklenice.

„Jdi pryč!“ zaječím.

Chlápek zvedne dlaně nahoru a pak se otočí.

Dav zařve něčí jméno, jakmile DJ přepne na jinou písničku. Rychlejší rytmus mě podnítí k tomu, abych začala hýbat nejen boky. Položím si ruce na kolena, skloním se, mírně prohnu záda a pak kroutím boky do rytmu. Chlo měla pravdu. Cítím se dobře. Cítím se lehčí a hlava mi už neotéká myšlenkami na moji minulost. Preston ať jde k čertu. Dneska večer si užiju všechnu zábavu světa.

Seberu všechen svůj důvtip a objednám si další skleničku. Je tu vážně horko. Přejedu očima po místnosti a hledám Chlo. Určitě někde loví nějakého –

„Co pijete?“

Přestanu se hýbat a nakloním hlavu, abych se podívala na muže, jehož přední polovina těla je přitisknutá k mému boku. Je to on! Ten starší muž s tím neskutečným tělem. Proč stojí tak blízko? Pokusím se odtáhnout, ale nohy se mi podlomí, což mě donutí se o něj opřít, abych nespadla.

Ovine mi ruce kolem pasu a dovede mě k barové stoličce. „Myslím, že cokoliv to je, co pijete, nebyla zrovna dobrá volba. Jste opilá.“

„Možná jsem opilá, ale ne dost na to, abych stála o vaši společnost,“ vypálím na něj.

„Bohudík. Pochybuju, že bych dneska večer chtěl mít co do činění s opilou ženskou,“ oplatí mi, ale jeho rty ho zradí a cukne v nich úsměv. Chlo měla pravdu. Je naprostá špička a ty jeho oči, v jejich hluboké oduševnělosti bych se dokázala utopit.

„Sliníte,“ řekne s hrdelním smíchem. „Je to, co čtu ve vašich očích, souhlas?“

Zrudnu. Cítím, jak mi tvář hoří rozpaky. Jsou moje emoce tak nápadné?

„Ve vašem obličeji, je to jasné jako facka. Prohlížela jste si mě.“

Sarkasticky protočím panenky. „Nefanděte si.“

Zasměje se. „Je v pořádku, když se to rozhodnete nepřiznat. Já vím, co jsem viděl, a to mi stačí k tomu, abych se držel ve vaší blízkosti.“

„Ví vaše žena, že jste tady?“

Ve tváři se mu mihne bolestný výraz. Sleduju, jak skloní hlavu a pomalu si tře prsteníček. Je na něm prsten, tak proč se chová, jako bych ho kopla přímo do zasranýho rozkroku?

„Je mrtvá. Zemřela už dávno.“

Pohled mi spadne na jeho ruku a ten prsten. Pomalu vydechne a narovná se. Znám bolest. Poznala bych ji kdekoliv. Právě teď ji tenhle muž na sobě nejen nosí, ale je v ní úplně nasáklý. Musel být tolik zamilovaný. Asi jako moji rodiče. Ti dva ve mně občas vzbuzují touhu zalézt někam do kouta a schovat se. Furt se po sobě sápou, vykládají ty svoje přeslazené kecy a hrají ty svoje trapné hry.

„To je mi líto.“

Mírně zvedne bradu. „Opravdu?“

Pokrčí rameny. „Neřekla bych to, kdybych to nemyslela vážně. Je mi líto, že jste přišel o ženu.“

„Přišla jste už o někoho?“

„Přišla – jako ztratila?“

Uchechtne se. „Ano. Přišla, jako ztratila.“

„Počítá se rozchod?“

Následuje krátká odmlka, po které zavrtí hlavou. „Hádám, že ano? Je to dost podobné ztrátě. Znamená to, že ten člověk už není ve vašem životě a už s vámi nic nesdílí.“

„Tak to přesně je. Pochybuju, že budeme ještě někdy něco sdílet. A popravdě, ani to nechci.“

„Takže to bylo vaše rozhodnutí?“

Přikývnu.

„Bylo to vzájemné?“

Ty textovky a telefonáty. A jo, ještě ta květina a ten šperk v krabičce u mě v autě včera. Vzájemné to rozhodně není.

„Ne.“

„Musel by být blázen, kdyby vás nechal odejít bez boje.“

Věnuji mu letmý pohled z boku. „Co tím myslíte?“

Pokrčí rameny. „Teprve vás poznávám. Co kdybyste se mě na tu otázku zeptala až po... řekněme týdnu?“

Chce se mi smát, ale jeho vážný výraz mi to vžene zpátky do břicha. On si nedělá legraci.

„To je od vás dost odvážné. Vy si myslíte, že se po dnešku ještě někdy uvidíme? Tenhle bar se mi nelíbí a pochybuju, že se sem ještě vrátím.“

„Jsou tu i jiné bary.“

„Já vím. Já jen říkám, že je dost mizivá šance, že do sebe znovu narazíme.“

„Můžeme najít způsob, jak to zařídit. Nemyslíte?“

Na minutu se odmlčím, abych si utřídila myšlenky. Kromě toho, že je úchvatný, je to slušný chlap a dokonalý gentleman. Když jsem mu spadla do náruče, nedovolil svým rukám sklouznout pod můj pas. Většina chlapů by hned popadla šanci osahat mě a přitisknout se mi k zadku. Ale je starý. Starý jako můj táta, možná dokonce ještě víc.

„Kolik vám je?“

„Je mi 45,“ odpoví bez zaváhání.

Tátovi je 47. Rozdíl dva roky. Tohle nebude fungovat. Počkat... tohle se mi už úplně vymyká z rukou. Co když chce být jenom kamarád?

„Mračíte se. Vadí vám můj věk?“

Z jeho hlasu cítím nejistotu. Podívám se na překypující dav a pak zpátky na něj. Kvůli přátelství tu rozhodně není – ne s tímhle pohledem – jeho oči těkají po mém obličeji, zastavují se u mých rtů a klouzají zpátky k mým očím.

Každá část mě si ho začne uvědomovat. Tep se mi zrychlí, a dokonce i dech ze mě vychází o něco rychleji než normálně.

Na malinký zlomek vteřiny si představím milion a jeden způsob, jak by mohl přejíždět rukama po mé kůži. Bude jemný? Hrubý? Dominantní?

Bude věnovat pozornost mému nejhlubšímu nitru?

Zavřu oči a na povrch mysli mi vypluje obraz mě a Prestona při milování. Byly chvíle, kdy jsem nechtěla nic jiného, než se zamknout v koupelně, dokud by prostě neodešel. Byla jsem zamilovaná, takže na ničem z toho nezáleželo, protože jsem vždycky našla způsob, jak to překonat.

„Hej.“ Jeho dech s vůní máty mě ovane do tváře.

V zápalu okamžiku si moje ústa začnou bolestně uvědomovat jeho plné rty. Hudba ustoupí do pozadí a moji mysl zaplaví utkvělá představa, jak je nahý. Stisknu k sobě stehna, vděčná za tlumená světla, která ten pohyb skryjí.

„Neodpověděla jste mi na moji otázku. Vadí vám můj věk?“ Vezme mé ruce do svých a přejíždí mi palci po dlaních. „Protože jestli ne, hrozně rád bych si s vámi zatančil.“

Naskočí mi husí kůže. Jeho žádost zastíní všechny myšlenky, které se mi honí hlavou.

Jeho oči se do mých zabodnou se syrovou emocí. Potřeba? Prosba? Obava?

„Prosím?“ zašeptá to slovo a proplete si prsty s mými.

Moje hlava jemně přikývne, ještě než stihnu vyslovit to slovo, co se mi formuje na špičce jazyka.

„Nemáte ponětí, jak jsem nadšený z toho, že jsem vás potkal,“ řekne a zlehka si mě k sobě přitáhne, přímo do své čekající náruče.

Ani nevím, jak se jmenuje, a moje tělo už teď bolestivě touží po tom, aby se kolem něj ovinulo. Takhle jsem si dnešní večer nepředstavovala. A popravdě řečeno, tohle se na hony vzdaluje tomu, co jsem čekala.