O ROK POZDĚJI...

SIENNA

Byla jsem plně zaneprázdněná pečením dortu pro jednoho zákazníka. Uplynul rok od chvíle, kdy jsem opustila své ubohé manželství a našla klid na Havaji. Přizpůsobit se novému životu vyžadovalo čas, zatímco jsem od základů budovala sama sebe. Našla jsem si tu pár dobrých přátel, a právě oni mě povzbudili, abych se začala naplno věnovat své lásce k pečení. Začala jsem skromně doma, brala jsem objednávky od přátel a jejich rodin. Postupem času jsem získala sebevědomí a rozhodla se otevřít si vlastní cukrářství.

Zařídit podnik nebylo snadné. Hledala jsem rady u přátel a učila se z jejich vlastního podnikání. Když jsem konečně otevřela, byl to okamžik plný vzrušení i nejistoty. Zákazníci mé cukrářství pomalu objevovali, a to nejen kvůli lahodným dobrotám, ale také kvůli pocitu sounáležitosti.

Cukrářství se rozrůstalo a já najala malý tým, abychom uspokojili rostoucí poptávku. Pracovali jsme na nových receptech a designech, vždy s cílem dosáhnout naprosté dokonalosti. Můj podnik se stal symbolem mé proměny od bolestné minulosti k radostné současnosti.

"Vadilo by ti, kdybych předběhl frontu?" Ten tak známý hlas okamžitě upoutal mou pozornost.

Otočila jsem hlavu po směru hlasu a přivítal mě Calebův vřelý a podmanivý úsměv. Byl to jeden z vůbec prvních lidí, které jsem v tomto malebném městečku potkala. Vzal si tehdy za své, že bude mým průvodcem a pomůže mi zorientovat se v novém prostředí, dokud se tu nebudu cítit opravdu jako doma.

Rty se mi zkroutily v opětovaném úsměvu, když jsem odtrhla pozornost od pečení před sebou. Sáhla jsem po utěrce a otřela si mouku z rukou do své bílé zástěry. "Obávám se, že to nemůžu dovolit. Nechtěla bych, aby si moji zákazníci mysleli, že někoho upřednostňuji," zavtipkovala jsem a nechala naši konverzaci zabarvit nádechem hravého škádlení.

Caleb se divadelně chytil za hruď a předstíral zranění. "Zraňuješ mě, lásko," odpověděl s rozpustilou jiskrou v očích.

Nemohla jsem si pomoct a s láskyplným úsměvem na rtech jsem zavrtěla hlavou, zatímco jsem ho sledovala, jak se vyžívá ve svých hravých vylomeninách. Právě takové chvíle činily naše pouto tak výjimečným – ten sdílený humor a bezstarostnost, které nám rozjasňovaly dny.

"Zdá se, že dnes máš spoustu objednávek. Potřebuješ pomoct?" zeptal se.

"Ne, jsem v pohodě. Už jsem skoro hotová. Chloe se postará o zbytek," odpověděla jsem.

"Takže teď máš volno? Můžu ti ukrást odpoledne na krátkou procházku po městě?" zeptal se nadšeně.

Byla jsem si moc dobře vědoma Calebových citů ke mně, protože se o nich vyjadřoval docela otevřeně. Jeho náklonnost byla zřejmá z každého pohledu, každého slova a každého gesta. Přesto jsem se přistihla, jak váhám. Sotva jsem se vymanila z jedné emocionální spleti a rány byly stále čerstvé. Představa, že bych se měla vrhnout po hlavě do další komplikované situace, mě nutila se zastavit.

Už jsem mu chtěla odpovědět, když mi najednou zazvonil telefon. "Zadrž tu myšlenku," řekla jsem a zvedla ukazováček. Popošla jsem do rohu, než jsem se podívala na displej. Původně jsem myslela, že je to další klient. Ale zamračila jsem se, když jsem uviděla neznámé číslo. Pokrčila jsem rameny v domnění, že to může být nějaké doporučení a z tohohle se vyklube nový zákazník. Zvedla jsem to a přiložila si telefon k uchu. "Haló?" ohlásila jsem se.

"Paní Sterlingová..." ozval se hlas na druhém konci. Z toho, že mě někdo oslovil tímto jménem, mi přeběhl mráz po zádech. Už je to tak dávno, co jsem to jméno použila naposledy.

"Hayesová," opravila jsem ho. "Můžu vědět, s kým mluvím, prosím?"

"Tady Arthur. Volám jeho jménem." Byl to tajemník mého otce.

"Co se děje?" Hned mi došlo, že něco není v pořádku. Můj otec byl jediný, kdo znal moje číslo, ale od mého odjezdu se mě ani jednou nepokusil kontaktovat. A to byl důvod, proč hovor od jeho tajemníka po tak dlouhé době mohl znamenat jen jediné: něco se děje.

"Prodělal infarkt a vyžádal si vaši přítomnost. Pokud byste mohla přijet domů..."

"Budu tam. Pošlete mi adresu," odpověděla jsem bez zaváhání. Bez ohledu na to, jak poklidný je můj život tady, nemůžu tu jen tak zůstat a ignorovat vlastního otce. Možná nebyl ten nejlepší manžel, když podvedl mou matku a oženil se s tou, se kterou ji podvedl. Ale pro mě byl vždycky dobrým otcem.

"Je všechno v pořádku, Sienno?" zeptal se Caleb, jakmile jsem zavěsila.

"Musím jet domů. Můžeš se prosím postarat o můj obchod, dokud budu pryč?" požádala jsem s naléhavostí v hlase.

Caleb svraštil obočí, ve tváři se mu zračily obavy. "Jsem si jistý, že to Chloe zvládne i sama. Víc si dělám starosti o tebe. Proč se najednou vracíš domů? Vždycky jsi říkala, že to tam nenávidíš, ne?" Jeho obavy byly hmatatelné a já věděla, že mu na mém blahu upřímně záleží.

"Jde o mého otce," odpověděla jsem popravdě.

Zhluboka, hlasitě se nadechl, než znovu promluvil. "Počkej na mě. Pojedu s tebou," řekl. Už chtěl odejít, když jsem ho rychle popadla za paži, abych ho zastavila.

"Calebe, počkej! Nemusíš. Jsem v pořádku. Nemusíš jezdit se mnou. Jsem si jistá, že tady máš spoustu věcí, o které se musíš postarat," řekla jsem.

"Bude to tu fungovat i beze mě. Nedělej si s tím starosti," odvětil.

Neměla jsem nic, čím bych ho přesvědčila o opaku. Ale zrovna když už byl na odchodu, vrazil do něj jeho spěchající bratr.

"Calebe! Díky bohu, že jsi tady! Jedna z krav má každou chvíli rodit. Potřebujeme tě tam," vyhrkl.

Na znamení frustrace hlasitě vzdychl. "Nezvládnete to beze mě?"

"Zvládneme. Ale sám víš, že když se věci zvrtnou, jsi jediný, kdo ví, co dělat," odpověděl.

Obrátil se mým směrem s omluvným pohledem v očích. "Promiň," omluvil se.

Usmála jsem se a odvětila: "Jsem v pořádku, Calebe. Jak jsem řekla, nemusíš jezdit se mnou. Zavolám ti, až tam dorazím."

"Nech mi na sebe adresu. Pojedu za tebou, hned jak to půjde," řekl, než se vydal za svým bratrem, který spěchal zpátky na farmu.

Vrátila jsem se, abych poklidila v obchodě, než si začnu balit věci. Zrovna když už jsem se chystala k odchodu, nečekaně mi zazvonil telefon. Bylo to neznámé číslo, přesně jako u toho předchozího hovoru, ale nevšimla jsem si, jestli je to to samé. Bez většího rozmýšlení jsem to zvedla v domnění, že je to Arthur.

"Zavolám, jakmile budu na letišti," řekla jsem rychle ve chvíli, kdy jsem hovor přijala.

"Dobře, v tom případě tě vyzvednu," ozval se na druhé lince známý barytonový hlas. Byl tak povědomý, až mi z něj přeběhl mráz po zádech. Byla jsem v přílišném šoku na to, abych nějak zareagovala. A než jsem to vůbec stihla, rychle zavěsil.

"Parchant..." šeptla jsem si pro sebe.

***********