SIENNA

Tíha situace a nečekaný zvrat událostí visely ve vzduchu jako bouřkový mrak. Dominic a já jsme rychle zamířili do nemocničního pokoje mého otce. Dominic šel tiše za mnou, když jsme vešli do pokoje. V okamžiku, kdy jsme vstoupili, se na nás upřely všechny oči. Nemohla jsem si nevšimnout těch nenávistných pohledů, které po mně moje nevlastní sestra vrhala od chvíle, kdy jsem dorazila. Ale moje pozornost zůstávala výhradně u postavy ležící na nemocničním lůžku.

"Tati..." zašeptala jsem hlasem plným směsice úlevy a obav. Ležela tu jeho křehká postava, v ostrém kontrastu k té silné a impozantní osobnosti, kterou jsem znala celý svůj život.

Otec ke mně otočil zrak a jeho oči, ač unavené, si v sobě zachovaly jiskru poznání a vřelosti. V tu chvíli mi přišlo, jako by se ten rok odloučení úplně rozplynul, a já byla znovu tou malou holčičkou hledající útěchu v přítomnosti svého otce.

"Konečně jsi po těch letech našla odvahu se ukázat?" Brenna, moje nevlastní matka, neodolala nutkání vnést do místnosti osten zloby. Její slova, protkaná hořkostí, byla ostrou připomínkou napjatých vztahů, které definovaly můj život.

"Byla jsem pryč sotva rok, Brenno," odvětila jsem s nádechem sarkasmu v hlase. Její nepřátelství vůči mně bylo vždy zdrojem napětí, ale už jsem si na to zvykla.

"No, nám to připadalo jako roky!" odsekla Brenna s neutuchající nevraživostí. "Podívej se, co se stalo od té doby, co jsi odjela. Od té doby máme kvůli tobě jen samou smůlu."

Na její obvinění jsem nemohla reagovat jinak než protočením očí. Myšlenka, že by má nepřítomnost přinesla do jejich životů neštěstí, byla stejně iracionální, jako byla k vzteku. Jak by mohl být jeden jediný člověk obviňován z ran osudu?

"To by stačilo, Brenno," vložil se do toho můj otec, hlas slabý, ale s autoritou. V jeho slovech byla cítit vyčerpanost, jako by už byl unavený těmi rodinnými neshodami, které nás trápily celé roky.

Otcova prosba o klid u mě našla odezvu a zhluboka jsem se nadechla, potlačujíc nutkání pouštět se s Brennou do zbytečných hádek. Řešili jsme teď naléhavější problémy a otcovo zdraví mělo přednost před dávnými křivdami.

"Tati, jak se cítíš?" zeptala jsem se a moje starosti byly naprosto upřímné.

Nabídl mi unavený, avšak uklidňující úsměv. "Už mi bylo lépe, Sienno, ale pořád jsem tady. Na tom záleží. Navíc Dominic nám tu se vším pomáhal a staral se, aby to tu nepadlo."

Dominic, který doposud tiše stál po mém boku, konečně promluvil. "To přece dobrý zeť dělá, ne?"

Při těch slovech jsem se musela zamračit. Zrak mi sklouzl k Vanesse, která po mně pořád házela naštvané pohledy. Oči mi sjely na její ploché břicho. Zdá se, že už konečně porodila. A když jsem slyšela Dominica nazývat se otcovým zetěm, očividně se konečně vzali tak, jak to mělo být.

Trpká slova ze mě vypadla úplně sama, když jsem se dívala na Dominica, muže, který kdysi býval mým manželem, ale svou zradou rozbil naše manželství na kousky. "No, jsem ráda, že vám to s mou sestrou vyšlo. Byla by to škoda, kdyby ne, po tom všem, co jste mi udělali," řekla jsem s hořkostí, kterou se mi tak docela nepodařilo potlačit.

Otec, který ležel na nemocniční posteli, se na mě podíval s nevinným výrazem ve tváři, jako by vůbec neměl tušení o té bouři, která se rozpoutala v době mé nepřítomnosti. "Jak to myslíš, Sienno? Stalo se něco mezi tebou a Dominicem?" zeptal se, zatímco jeho rysy zastřel upřímný zmatek.

Dominic, jako vždy zachovávající chladnou hlavu, zasáhl, aby situaci uklidnil. "Myslím, že je moje žena jenom unavená. Co kdybychom jeli domů, aby si mohla trochu odpočinout? Zastavíme se zase, jakmile se doma zabydlí," navrhl jemným tónem, když se obrátil na mého otce.

Bez jakéhokoli varování mě zlehka chytil za paži a vyvedl mě z pokoje. Byla jsem jeho chováním tak zaskočená, že jsem nekladla žádný odpor, jen jsem se nechala vyvést ven a vyjít na nemocniční chodbu.

Jakmile jsme byli konečně sami, daleko od zvědavých očí a tíhy otcova pohledu, znovu jsem našla svůj hlas. "Myslím, že jsi chytil za ruku špatnou manželku, Dominicu."

Obočí se mu svraštilo zmatením, když se na mě podíval. "O čem to mluvíš, Sienno? Jsi moje jediná manželka."

Jeho slova byla jako rána do břicha a já se marně snažila pochopit, co to vlastně říká. Připadalo mi, jako by se můj svět vychýlil ze své osy, a zmatek se ještě prohloubil, když jsem za námi zaslechla Vanessin hlas.

"Dominicu, počkej!" křikla, a já prakticky slyšela tu frustraci v jeho povzdechu, když reagoval na její zavolání.

V tu chvíli jsem stála na křižovatce záhady se střípky skládačky, které do sebe tak úplně nezapadaly. Srdce mi bušilo a hlava se mi točila z oné záhady spojené s Dominicovými slovy, přičemž přítomnost mé sestry uprostřed toho všeho celé intriky jen prohlubovala.

Když se Dominic otočil čelem k Vanesse, já se jen marně snažila poskládat dohromady ten roztříštěný sled událostí. Co se během mé nepřítomnosti událo? Došlo snad k nějakému podvodu, nějaké léčce, do které jsem se nevědomky namočila? Ta zapletená pavučina emocí a vztahů byla mnohem složitější, než jsem si kdy vůbec dokázala představit.

Vanessin příchod a její samotná přítomnost v této vypjaté situaci zmatku pouze přidaly další vrstvy. Hlas se jí při slovech třásl a rysy její tváře nesly směsici emocí, které bylo těžké rozluštit. "Dominicu, nemůžeš prostě jen tak odejít. Slíbil jsi mi, že zůstaneš."

Dominicova tvář potemněla a otočil se k ní, v hlase zněla frustrace. "Vanesso, nic jsem ti neslíbil."

Jejich výměna názorů se přede mnou odehrávala jako scéna z nějakého dramatu, já jen těžko hledala hlas uprostřed té smršti emocí a nezodpovězených otázek. Připadalo mi, jako bych nakráčela přímo doprostřed divadelní hry, jejíž scénář jsem nikdy nečetla.

"Dominicu, co se to tu děje?" podařilo se mi nakonec vysoukat ze sebe, hlas se mi třásl vřavou emocí, které ve mně vířily.

Dominic se obrátil zpět ke mně a jeho pohled obsahoval směs pocitu viny a odhodlání. "Pojďme. Promluvíme si doma."

Pak mě znovu popadl za ruku a táhl mě pryč od nemocničního pokoje.

***************