Kapitola 5: Co to sakra je, Hazel!

„Tak a je to tady,“ zamumlala jsem.

Victor vypnul motor a otočil se ke mně.

„Připravená?“

„Ne.“

Natáhl se. Vzal mě za ruku. Pevný, teplý, uzemňující dotek.

„Nejsi na to sama.“

Pak mi něco navlékl na prst.

Zásnubní prsten.

Obří zásnubní prsten s obrovským modrým kamenem uprostřed.

Pohlédla jsem na něj a na tváři už měl ten svůj obvyklý, drzý úsměv.

„Na tuhle klíčovou část příběhu jsi zapomněla.“

Zírala jsem na tu krásu, která na mé kůži působila chladně.

„Ty kráso. Kdes to vzal?“

Horečnatě jsem se kolem sebe rozhlížela po nějaké krabičce, ale žádná tam nebyla.

„Na tom nezáleží. Důležité je, abychom to zvládli na jedničku a vrátili se do Philly, jak nejrychleji to půjde. Rozumíme si?“

Stáhlo se mi hrdlo. Jednou jsem přikývla.

Vystoupili jsme oba najednou.

Victor dům obešel, aby se dostal po mém boku, položil mi ruku na záda a vedl mě jako muž, který to udělal už tisíckrát. Sluneční brýle měl dole a ten svůj úšklebek přímo na tváři.

Teď byl zosobněním metr devadesáti čísel tichého chaosu a sebevědomí ušitého na míru.

Všichni sborem zalapali po dechu.

Nora vypískla: „Bože, ten je sexy.“

Tess zaječela: „Vypadá jako mladej Brendan Fraser!“

Teta Martha zašeptala: „Pane smiluj se.“

Máma dvakrát zamrkala. „Je... o dost vyšší, než jsem čekala.“

Piper jen sklapla čelist. Z tváře se jí úplně vytratila barva.

Vypadala, jako by spatřila ducha.

Victor stál po mém boku, zatímco jsem si vyměňovala objetí a polibky se všemi, které jsem od loňska neviděla.

„Ahoj všichni,“ promluvila jsem sladce. „Tohle je Victor Sterling. Můj snoubenec.“

Victor natáhl ruku k mojí matce. „Moc rád vás konečně poznávám, madam.“

To madam udělalo s mojí mámou divy a celá zčervenala.

„Říkejte mi prosím Celie,“ zapýřila se.

Piper vystoupila o krok dopředu a s napětím v hlase řekla: „Neříkala jsi, že je to... on.“

Victor naklonil hlavu. „Ona zas neříkala, že jsi až takhle odbarvená.“

Ticho bylo najednou ohlušující. Uniká mi tu snad něco?

Caleb si odkašlal, ruce zaražené do kapes, a popošel kupředu. „Rád tě zase vidím, Haze,“ řekl a pak si mě přitáhl do nečekaného objetí.

Vymanila jsem se a o pár kroků poodstoupila, abych se postavila vedle Victora. „Nápodobně.“

Jeho hnědé oči se upřeně podívaly na Victora a na mě, než k němu natáhl ruku a trochu při tom vypjal hruď.

„Caleb Mercer. Rád tě konečně poznávám. Naživo.“ Ušklíbl se.

Victorova odpověď mu ten jeho samolibý úšklebek z obličeje smázla během pár vteřin.

„Jsi mnohem menší, než jsem si představoval.“ Victor přimhouřil oči a měřil si ho jako nějaký malý vzorek na výstavě.

Nora vybuchla smíchy a pak si Victora vtáhla do objetí. „Ahoj, já jsem Nora. Hazelina starší sestra.“ Ukázala na malou Miu, která pořád stála vedle mámy. „A tohle je moje dcera, Mia.“

Victor se usmál — a byl to ten skutečný, upřímný úsměv. „Rád tě konečně poznávám, Noro. Osobně jsi ještě mnohem hezčí. Haze mi o tobě říkala spoustu dobrých věcí.“

Nora se začervenala.

Zamával stydlivé Mie. „Ahoj, Mio!“

Victor objal moje tety a pustil se s nimi do zdvořilostní konverzace a zatím si vedl na jedničku.

Velmi uvolněně a přesvědčivě.

Piper stála opodál, ruce zkřížené na prsou a rty zkroucené do zamračeného výrazu. Jaký má sakra problém?

„Pojď, Victore. Můj manžel už umírá nedočkavostí, až tě pozná.“ Máma s tetou Marthou Victora v podstatě odtáhly dovnitř a nechaly mě venku s Norou, Piper a Calebem.

„Pomůžu ti odnést zavazadla,“ nabídl se Caleb.

„Ne, díky. To zvládnu sama.“

Vložila se do toho Piper. „Já ti pomůžu. Nora je stejně moc líná na to, aby s něčím pomohla.“

Nora se v odpověď jen zasmála.

Piper rázovala ke kufru auta a místo aby vytáhla naše zavazadla, jak se předpokládalo, popadla mě za ruku – a to přesně za tu, na které se třpytil zásnubní prsten.

Podívala se na svůj, a pak, s pusou dokořán, pohlédla na ten můj.

„Jak sakra můžeš mít větší prsten než já?“ zakňourala.

„To myslíš vážně, Pipes?“

„To si piš, že jo! Neměla bys mít větší prsten než sama nevěsta!“ dupla nohama.

Přistoupil k ní Caleb. „Lásko, není to tak horký. Jde hlavně o myšlenku,“ zašeptal a vtiskl jí polibek na rty. Oči ale upíral na mě.

Odvrátila jsem zrak.

„To mě nezajímá! Je to katastrofa! Haze neví o prstenech ani zbla, a přesto dostala ten největší. Udělej něco, Calebe!“

Byla v obličeji rudá jako řepa a vypadala, že každou chvílí propukne v pláč.

„Páni. Myslela jsem, že tuhle fázi už máme dávno za sebou,“ zašeptala Nora.

„Tak dobře. Jestli chceš větší prsten, tak ho taky dostaneš. Dej mi chvilku, promluvím si se svým klenotníkem a něco nového vymyslíme.“ Caleb se ji snažil ukonejšit.

Piper kývala hlavou nahoru a dolů jako malé dítě. Její snoubenec si přiložil telefon k uchu a odešel opodál, bezpochyby zavolat onomu klenotníkovi.

„Už ti není šestnáct, Pipes. Neměly bychom se přece hádat o velikosti prstenů.“

Nozdry se jí rozšířily. „Pořád tak namyšlená jako vždycky, Haze?“

„Piper, stačí.“ Napomenula ji Nora. „Pomoz jí vytáhnout ta zavazadla z kufru.“

„Bez obav, už to mám.“ Zničehonic se vynořil Victor.

Usmála jsem se a ustoupila, zatímco s lehkostí vytahoval těžká zavazadla z kufru.

Když Victor vyndával z kufru naše zavazadla, Piper mi zasyčela do ucha. „Tys ho fakt přivedla na mou svatbu?“

Usmála jsem se, možná až moc zářivě.

„Ty sis přivedla Caleba.“

„No jasně, je to můj manžel.“

„Tak to jsme dvě.“

Následovala jsem Victora ruku v ruce dovnitř. Nic moc se tu nezměnilo. Tedy až na ten fakt, že se v obývacím pokoji válelo doslova asi sto módních časopisů. Všechny do jednoho byly o svatebních šatech.

„Kde je táta?“ zeptala jsem se mámy.

„Zrovna má schůzku na Zoomu, ale dám ti vědět, až skončí.“

„Dobře, mami.“

Piper a její manžel vešli do místnosti a vypadali jako kriminální verze Kena a Barbie.

Na tváři se mi okamžitě vyloupl úsměv.

„Piper, mám pro tebe malý předsvatební dárek... Ze začátku jsem si lámala hlavu, co ti vůbec koupit, protože v podstatě máš úplně všechno.“ Zlomyslně jsem se ušklíbla. „Pak mě ale napadlo něco naprosto dokonalého.“

Victor se uchechtl. Piper se stáhlo obočí k sobě.

„Co to je?“ zeptala se nejistě.

„Vydrž. Hned to přinesu.“

Uprostřed obývacího pokoje, za přítomnosti mé širší pokrevní rodiny, jsem rozepnula kufr a vytáhla z něj svatební dar století, zabalený v elegantní černé krabici.

Natáhla jsem ruku a Piper si krabici vzala, její dřívější nejistota se začala rozplývat.

„Ehm, díky... Mě nenapadlo, že bych ti měla něco pořizovat,“ řekla nepřítomně a sklonila se do výšky třešňového stolku.

Victor po mně střelil pohledem; moc dobře věděl, co se skrývá uvnitř.

Snažila jsem se udržet smích, zatímco nedočkavě trhala krabici. Spustila jsem v duchu odpočítávání do chvíle, než propukne chaos.

Tři...

Dva...

Jedna...

„Co to sakra je, Hazel!“