O čtrnáct dní později...

„Máš na sobě mou mikinu,“ konstatoval Victor. „Kdy jsi mi ukradla tuhle?“

„Neukradla, půjčila jsem si ji. To jsou dvě odlišný věci,“ zamumlala jsem a zapnula si pás. „Jestli na týhle cestě umřu, řekni všem, že jsem vypadala roztomile a úžasně voněla.“

„Spolehni se. Jsi si jistá, že máš všechno?“ zeptal se, když se usadil na sedadle řidiče.

„Úzkost? Odškrtnuto. Nouzový zásoby jídla? Odškrtnuto. Šaty, o kterých moje sestra tvrdí, že jsou na mě ,až moc dobrý‘? Třikrát odškrtnuto.“ Počítala jsem na prstech.

„Mimochodem, to byla pořádná rána pod pás. Nemůžu uvěřit, že to všechno řekla kvůli šatům. Jsi v pohodě?“

„Přežiju to. Už mi řekla mnohem horší věci.“

„A to nejdůležitější? Vzala jsi to?“ Victor nastartoval svůj elegantní, černý Aston Martin. Sluneční brýle mu dokonale seděly posazené na vlasech.

Zlomyslně jsem se ušklíbla. „Vsaď se.“

Victor se zasmál a odjel od obrubníku. „Připomeň mi, abych si s tebou nikdy nezahrával, Haze.“

„Nebo abych ti nikdy nekupovala svatební dar,“ dodala jsem.

„S tím si nemusíš dělat starosti. Já se nikdy neožením. Nikdy,“ zdůraznil.

Protočila jsem panenky. „To říká každý. Pak bum, najednou jsou šťastně svoji, mají dvacet dětí a tucet psů.“

Odfrkl si. „Roztomilá představa. Ale ne pro mě.“

Zamračila jsem se. Znám Victora pět let a tohle je poprvé, co o něčem takovém vůbec mluví.

„Proč?“

„Některý věci zkrátka pro někoho nejsou. Haze, podívej se na mě, vypadám snad jako typ chlapa, kterej do tý tvojí představy zapadá?“ zeptal se s jednou rukou na volantu.

Pořádně jsem si ho prohlédla. Od jeho zelených očí přes ohryzek až po kašmírový svetr barvy slonové kosti a černé kalhoty. „Jasně.“

Zavrtěl hlavou. „Já myslím, že ne. Vyhovuje mi život takový, jaký je.“

„Když jsi proti manželství, proč se mnou jedeš do Valcrestu?“

Podíval se na mě, než znovu vrátil pozornost k vozovce. „Kdo ví? Třeba kvůli touze po dobrodružství. Nebo kvůli zkušenostem? Nebo prostě proto, že bych pro tebe udělal cokoliv.“

Nechala jsem si ta slova uležet v hlavě. „Proč se nechceš ženit? Já vím, že se jednou chci usadit, až budu starší.“ Položila jsem si ruku na hruď.

„Bude ti třicet, Hazel.“ Zasmál se.

„Pořád můžu říkat, až budu starší. Neexistuje žádný pravidlo, který by to třicátníkům zakazovalo,“ bránila jsem se. „Kromě toho jsi mi nikdy neřekl ten důvod, proč jsi zanevřel na manželství.“

„Nebudeme vykopávat starý mrtvoly, zlato.“

Hravě jsem po něm šlehla pohledem. „Stejně z tebe tu historkku jednou dostanu, tak nebo onak.“

„Do té doby, zlato.“ Victor se usmál.

Po hodině cesty navigace oznámila: „Pokračujte po I-95 North 67 mil.“

Naklonila jsem hlavu a podívala se na něj. „Dobře. Je čas.“

„Na co?“

Dramaticky jsem se otočila na sedadle a vytáhla telefon.

„Na playlist na cestu. Je to posvátný rituál. První písnička udává tón.“

Victor povytáhl obočí.

„Jestli pustíš Taylor Swift, vjedu s námi do řeky.“

Zalapala jsem po dechu.

„To vezmi zpátky.“

„Ty vezmi zpátky ten playlist.“

Prali jsme se o můj telefon jako malé děti a Victor se ho nechtěl vzdát. V jednu chvíli jsem mu napůl vylezla na klín a snažila se ho z něj vypáčit, za neustálého chichotání a ječení.

„Zničím tě, Sterlingu!“ přísahala jsem.

„Způsobíš, že nás zastaví policajti.“

Nakonec jsem to zadýchaná a celá zardělá vzdala.

S úšklebkem mi podal telefon zpátky.

„Fajn. Tak si ty svý hymny pro zlomený srdce pusť.“

„To si piš, že jo.“

Zařadila jsem do fronty dramatickou píseň o zradě a bývalých. Chvíli jsme poslouchali mlčky.

Pak jsem tiše pronesla: „Myslíš, že nám to uvěří?“

Victor neodpověděl hned.

Pak řekl: „Myslím, že pokud nebudeme opatrní... mohli bychom tomu začít věřit my sami.“

Podívali jsme se na sebe...

A pak jsme vybuchli smíchy.

„Skoro jsi mě dostal,“ zachichotala jsem se.

~~~~~~~~~

Jeli jsme už dvě hodiny. Konverzace plynula přesně tak, jak to s Victorem bývalo vždycky – nenuceně, důvěrně, plná ostrého špičkování a dlouhých odmlk, které ale nikdy nebyly trapné.

„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ zeptala jsem se, když jsme míjeli ceduli ‚Vítejte ve Valcrestu‘. „Pořád je čas to otočit. Můžeme předstírat požár auta. Nebo říct, že máš otravu jídlem. Nebo můžu říct, že jsem měla podezření na těhotenství.“

„Zrušil jsem kvůli tomuhle sexy dovolenou,“ odvětil. „Nebudu to flákat, Haze.“

„Jasně. Protože tohle je divadlo.“

Neodpověděl hned. Jen po mně znovu střelil tím svým nečitelným pohledem... tím, kvůli kterému jsem si připadala, že do mě vidí způsoby, na jaké jsem nebyla připravená.

„Tohle není jen divadlo, Haze,“ řekl nakonec. „Tohle je začátek bitvy.“

Přikývla jsem. „Vůbec nebudou vědět, která bije.“

Ve chvíli, kdy jsme překročili hranice Valcrestu, sevřel se mi žaludek. Skupinový chat neustále zvonil.

Podívala jsem se z okna na místa, která jsem kdysi znala.

Lidi, které jsem kdysi znala.

Domy mi byly čím dál povědomější, domáčtější a čím dál víc vyzbrojené nostalgií a vzpomínkami, o kterých jsem si myslela, že jsem je úspěšně pohřbila.

Než Victor odbočil na štěrkovou příjezdovou cestu k mému domu z dětství, potily se mi ruce.

Zvládnu to vážně hrát celý jeden týden?

„Haze? Jsi v pohodě?“ Natáhl se a položil mi volnou ruku na stehno.

Usmála jsem se. „Samozřejmě. Jen jsem se zaposlouchala do hudby.“

Oba jsme se otočili k domu. Já se zasmušilým výrazem. On s překvapením.

„Haze, jsi si jistá, že jsme u správného domu?“

Polkla jsem. „Ano.“

Dům rodiny Thorneových ležel zasazený na samém konci klikaté, stromy lemované příjezdové cesty.

Nadčasový monument z kamene, po jehož okrajích se plazil břečťan jako šepot starých tajemství.

Dva vysoké cihlové komíny korunovaly ostře zkosenou střechu a napovídaly o plápolajících ohních, které hřejí hedvábím zahalené salony. Vysoká okna osvětlená jantarovým svitem, která za soumraku stále září jako med a rozlévají zlatavé světlo po pěstěných živých plotech, jež lemují hlavní vchod s měkkým obloukem obklopujícím dřevěné dvoukřídlé dveře a čelí terase, která dům obepíná a je zdobená kovanými lucernami a leštěným dubovým zábradlím.

A nakonec, nalevo stál kvetoucí keř sakury, jejíž růžové okvětní lístky se na pozadí kamene vyjímaly jako ruměnec, který nevybledne bez ohledu na to, kolik zim přijde a odejde.

„Váš dům je o dost větší, než jsem si představoval.“

„Asi jsem zapomněla zmínit, že můj táta je federální soudce v důchodu.“ Otřela jsem si zpocené dlaně o černé tepláky.

„Přeskočila jsi tu část, kdy jsi mi měla dát vědět, že Thorneovi žijou v pevnosti.“

Přesto Victor sjel na štěrkovou příjezdovou cestu, jako by mu to tu patřilo.

U hlavního vchodu už čekal uvítací výbor.

Moje máma. Moje starší sestra Nora. Moje tety. Moje sestřenice Tessa z Floridy. Moje malá neteř. A Piper v bílé od hlavy až k patě.

A co je nejhorší — ten zkurvenej Caleb Mercer.