„Měla jsi mi zavolat hned ve vteřině, kdy se to stalo.“

Z Victorova hlasu čišela ta chladná autorita, kterou jsem už znala až moc dobře. Nebyl hlasitý, nebyl naštvaný... Jen klidný. A to bylo horší než křik.

„Já vím,“ zamumlala jsem, usazená na okraji postele jako provinilá puberťačka. „A omlouvám se.“

„Nemám rád, když mě někdo neposlouchá, Hazel.“

Polkla jsem.

Nepodíval se na mě hned. Byl příliš