„Nevím, o čem to mluvíš.“

Ta slova ze mě vyklouznou rychle, ostřeji, než jsem měla v úmyslu, a já otočím tvář k oknu. Kamkoliv, jen ne na něj.

„Haze.“ Jeho hlas je klidný a nespěchavý. Přehodí si nohu přes nohu, zosobnění chladné autority, z níž se mi zrychluje tep. „Asi nechápeš, co se děje.“

Najednou si připadám, jako bych stála před soudem za vraždu. A on je soudce, který rozhoduje o mém osudu.