Kapitola 158: Je to děvkař!

***Hazel***

„Nenávidím ho. Nenávidím ho. Nenávidím ho.“

Slova ze mě lítala jako kulky, jedno po druhém, a odrážela se od stěn nemocničního pokoje. „Bože, jak já nenávidím toho arogantního zku—“ Koutkem oka jsem zachytila spící postavu své mámy a potichu jsem zasyčela: „—zkurvenýho parchanta.“

Byl to dobrý pocit, dostat to ze sebe. Ne natolik, aby to zastavilo páru hrnou