Sienna – úhel pohledu

Srdce se mi tiše roztříštilo na tisíc kousků, když jsem se dívala na fotku Rykera Vance.

Líbal mou nevlastní sestru, Roxy.

Byla to selfie, kterou mi Roxy poslala. Popisek zněl: „Prostě se to stalo. Je mi to tak líto, Sienno!“

Před týdnem jsem se Roxy svěřila, že Rykera z celého srdce miluji. Byl to jediný vlk, kterého jsem milovala, kam až mi paměť sahala. Cit, který jsem k němu chovala, byl jako naléhavá potřeba plížící se mi pod kůží, a byla jsem si jistá, že v den mých osmnáctých narozenin, což bylo dnes, se navzájem poznáme jako spříznění. Ale podívejte se na ten narozeninový dárek, co jsem dostala.

Seděla jsem u kuchyňského ostrůvku a zírala na tuňákový sendvič, který mi udělala nevlastní matka. Se skloněnou hlavou jsem se snažila skrýt slzy, chuť k jídlu ta tam.

„Sienno?“ dolehl ke mně do kuchyně tátův hlas.

Zmateně jsem procitla ze zamyšlení. Rychle jsem si otřela slzy a vzhlédla k němu. „Ano, tati?“

Na okamžik svraštil obočí. Přejel pohledem po mé nevlastní matce, která si hvízdala, zatímco mu připravovala snídani, a řekl: „Až dnes přijdeš ze školy, připrav se. Byli jsme pozváni na večeři k Alphově rodině.“

Zmateně jsem zamrkala. „K Alphově rodině? Proč?“ zeptala jsem se nechápavě a těkala pohledem mezi ním a nevlastní matkou. Ta se na něj zubila, neschopná ovládnout svou radost.

Táta se posadil ke stolu a kousl do sendviče. „Prostě se připrav. Musíme tam být do sedmi do večera,“ vyštěkl na mě.

Nechtěla jsem tam jít. Bude to ponižující, být v Rykerově blízkosti, vidět, jak slintá nad Roxy, a cítit, jak mi hoří srdce. Střelila jsem očima po otci, tvář plnou utrpení. „Omlouvám se, ale nemůžu jít,“ odpověděla jsem ochraptělým hlasem.

„Já se tě neptám, Sienno,“ zavrčel. „Jdeš s námi a hotovo!“

Při jeho rozkazu jsem sebou trhla. Podívala jsem se na nevlastní matku, aby mi z téhle situace pomohla, ale ona jen řekla: „Ale no tak, Sienno, víš, že to je výjimečný den. Musíš nás doprovodit.“

Polkla jsem knedlík v krku, protože jsem věděla, proč je ten den výjimečný. Alpha a Luna se chystali oznámit zasnoubení Rykera a Roxy. Oběma bylo osmnáct a oba se milovali. Bylo důležité, aby smečka věděla, kdo bude jejich budoucí Lunou, jakmile Alphův dědic dospěje.

Před Roxy jsme na sebe s Rykerem neustále pokřikovali, užívali si společnost toho druhého a rádi jsme se navštěvovali. Spojení mezi námi bylo přímo elektrizující. Nevím, proč se mě vždycky tak rád dotýkal.

Zalily mě vzpomínky na to, když jsem Roxy vzala poprvé k nám do školy. Bylo to sotva před pár týdny. Kráčela a svírala mou paži jako plachá holčička s vykulenýma očima. Představila jsem ji jemu. A věci se změnily.

Odkdy se Roxy objevila na scéně, Rykerova celá osobnost se změnila. V její přítomnosti byl nesmírně ostražitý, každou chvíli jí dával květiny a nakonec ve škole oznámil, že je jeho spřízněná, což bylo šokující. Oběma bylo osmnáct, a svou spřízněnou duši ucítíte, jakmile dovršíte osmnácti let. Ale oni si to hned neuvědomili. Proč jim trvalo tak dlouho, než na to přišli?

Roxy ho milovala, když jí věnoval pozornost. Ryker mě v její přítomnosti ignoroval. Bylo to jako ostré bodnutí do mého zamilovaného srdce. Když ho přehlížela, byl smutný a mě z toho za něj bolelo u srdce.

Rozhodla jsem se trpět mlčky, protože jak bych mohla zpochybňovat domnělou „přitažlivost spřízněných“ mezi nimi? Navíc Roxy byla moje nevlastní sestra, moje rodina. Musela jsem ji podpořit, i když to popíralo veškerou mou logiku.

Jenže háček byl v tom, že Roxy milovala také Lukase, Rykerova nejlepšího přítele a jeho budoucího Betu. Tvrdila, že je Rykerova spřízněná a miluje Lukase. Nedávalo to vůbec smysl. Jak by mohla milovat Lukase, když byla Rykerova spřízněná? Tahala Rykera za nos a já byla jediná, kdo to věděl. Roxy mě výslovně požádala, abych to nikomu neříkala, protože uvízla mezi nimi a opravdu ji to trápilo. Kdykoli jsem ji prosila, ať se z toho oparu probere, vždycky se nakonec rozplakala. Nenáviděla jsem, že Rykera podvádí. Chtěla jsem ho také varovat, ale Roxy mě přiměla slíbit, že mu nic neřeknu.

Měla jsem tušení, že dnes Ryker požádá Roxy o ruku v jejich domě. Pronikavá bolest mi propálila hruď, plíce i každé nervové zakončení.

„Tati, prosím,“ zaprotestovala jsem slabým hlasem. „Můžu to vynechat?“

„Sienno!“ okřikl mě otec. „Přestaň se chovat jako spratek. Buď připravená, až se vrátím z kanceláře. Všichni půjdeme na večeři k Alphovi do domu!“

Zatnula jsem zuby a přikývla. Nevlastní matka se na mě usmála a mrkla. Očividně o mé melancholii nevěděla, protože byla na Roxy až příliš hrdá a šťastná.

„Nemůžeme jít na tichou narozeninovou večeři, místo abychom chodili k Alphovi?“ Přehodila jsem si brašnu přes rameno. „Potom bys se mnou mohl jít do lesa, kde se poprvé proměním a setkám se se svým vlkem.“ Otec mi nepopřál všechno nejlepší k narozeninám. Nikdo z nich to doteď neudělal.

Otec se na mě zamračil. „Alpha nás speciálně pozval, kvůli tvým narozeninám.“ Překvapením jsem naprázdno polkla.

Uvažujíc nad tím vším jsem vyšla z domu k autu. Naštěstí jsem si své city k Rykerovi nechávala pro sebe, jen jsem se s nimi podělila s Roxy. Jinak bych byla terčem posměchu. Roxy mi alespoň poslala fotku, na které se líbají, a tím udělala tečku za mou hloupou, neopětovanou láskou.

Cestou do školy jsem obrňovala své srdce. Bylo příliš pozdě truchlit pro někoho, kdo nikdy nebyl můj. Ryker by za mnou nikdy nepřišel, ani kdybych se snažila sebevíc. Musela jsem si kolem srdce postavit zdi, aby mi už nikdo nemohl ublížit.

Moje škola, Vanceova akademie, byla dvacet minut jízdy od mého domova. Jelikož Roxy odjela dřív, šla jsem do třídy sama. Ale jakmile jsem otevřela dveře, uviděla jsem Roxy, jak se vášnivě líbá s Rykerem. Myslela jsem, že se pozvracím. V srdci se mi zvedla žárlivost. Chtěla jsem od něj Roxy odtrhnout, ale věděla jsem, že by to byla ta nejabsurdnější věc.

Takže jsem se odvrátila a spěchala na záchod, kde jsem se vyzvracela. Opřela jsem se lokty o pult a vzlykala, zatímco mě zaplavila nesnesitelná bolest. Vzlykala jsem, dokud jsem mohla, dokud mi slzy nepřestaly téct a dokud jsem se nesesvezla na podlahu a nepřitáhla si kolena k hrudi. Ta muka se nedala vydržet. Byla to srdcervoucí bolest, být druhá pro někoho, koho jste chtěli v životě jako prvního. Ať jsem se snažila jít dál sebevíc, nedokázala jsem to. A nevěděla jsem, proč se téhle chorobné lásky tak křečovitě držím.

Když jsem konečně přišla k smyslům, uvědomila jsem se, že je už jedna hodina po poledni. Zatraceně. Jak jsem mohla takhle ztratit pojem o čase?

Najednou mi zavibroval telefon. Byla to Roxy.

„Sienno, kde jsi?“ zafňukala.

„Proč?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„Chci se sejít s Lukasem a říct mu, že se s ním chci rozejít. Prosím, mohla bys mu tenhle vzkaz vyřídit osobně ty?“

„Miluješ ho,“ namítla jsem. „Měla bys mu to říct ty, ne já.“

Povzdechla si. „Vím, že to zní hrozně,“ popotáhla. „Ale jak mu to mám vyřídit? Nechci mu zlomit srdce.“

Takže chtěla, abych mu to srdce zlomila já a abych u něj byla ta špatná, zatímco ona zůstane bez poskvrnky? Rty se mi zachvěly. „Prosím, Roxy, to by bylo... kruté.“

„Sienno, vím, že mě nenávidíš za to, že jsem Rykerova spřízněná, ale co můžu dělat? Tohle je rozhodnutí měsíční bohyně. Prosím, jen jednou, udělej to pro mě, dobře? Nechci Lukase zranit. Řekni mu, že si vezmu Rykera, a ne jeho.“

Vidíte? Dokonce i ona věděla, proč Alpha pozval naši rodinu na večeři. Moje narozeniny byly jen výmluva.

Přinutila jsem se spolknout ten uzel emocí, který se ve mně zvedl. „Nenávidím tě...“ odpověděla jsem. „Dobře, řeknu to Lukasovi.“ Rezignovala jsem.

Poté, co jsem si umyla obličej, který vypadal jako u čtverzubce, jsem si z blond vlasů udělala rozcuchaný drdol. Povzdechla jsem si. To budou tedy pěkné narozeniny.