Čistě bílá sněhová pokrývka se v časném ranním světle třpytila. Sídlo smečky bzučelo vzrušením z nadcházejících oslav. Zítra jsem měla narozeniny, ne že by to někoho zajímalo nebo si na to vůbec vzpomněl, protože to byly zároveň narozeniny Drakenových trojčat. Drakenova trojčata byla pýchou a radostí smečky Frostlune. Byli to synové Alfy Ragnara Drakena. Byli pohádkově bohatí, ďábelsky pohlední a nechutně arogantní. Všechny mladé vlčice je bezmezně zbožňovaly a denně hladily jejich ego. Byla jsem prokleta tím, že s nimi musím sdílet narozeniny i domov.

Ve zranitelném věku devíti let moji rodiče opustili smečku, aby se stali samotáři, a od té doby je nikdo neviděl ani o nich neslyšel. Nenechali ohledně mě žádné instrukce, takže jsem byla přijata do sídla smečky pod péči Alfy Ragnara a jeho manželky Very. Jako bych už tak nebyla dost zdrcená, měla jsem teď tři dvanáctileté trýznitele. Identičtí synové Alfy z trojčat byli, v pořadí od nejstaršího, Kellan, Zander a Corbin. Opovrhovali mnou a dbali na to, abych věděla, že jsem něco podřadného. Moji rodiče nadělali obrovské dluhy. Musela jsem si proto odpracovat své živobytí a splatit dluh tím, že jsem dělala co nejvíce domácích prací, zatímco si trojčata užívala idylické dětství v tom samém domě.

V některých smečkách se nový Alfa ujímá vedení v osmnácti letech, kdy se poprvé promění, ale v mé smečce byl věk pro převzetí moci dvacet jedna let. Zítra, jedenáctého listopadu, tak trojčatům bude jednadvacet a převezmou smečku, zatímco mně bude osmnáct a prožiju svou první proměnu. Osmnáct byl také minimální věk, kdy vlkodlaci nacházeli svého osudového druha, ale o to jsem se nezajímala. Jediné, co jsem chtěla, bylo dosáhnout plnoletosti, abych mohla nechat toto peklo za sebou.

Alespoň mělo sídlo smečky krásné okolí. Byli jsme blízko severního pólu, takže sníh byl na denním pořádku, i když po Santa Clausovi nebylo ani památky. Rozhodně jsem nečekala žádné dárky k narozeninám tenhle listopad, natož vánoční dárky v prosinci. Smečka mi dala jasně najevo, že jim dlužím peníze, a vše, co na mě neutratili, odečítali z toho obrovského dluhu. Také z dluhu odečítali moji „mzdu“, takže jsem nikdy nedostala žádné peníze. Měla jsem povolené jídlo, oblečení a střechu nad hlavou, jen ten naprostý základ.

Pomalu jsem vylezla z postele. Slunce zrovna vyukovalo zpoza zasněženého obzoru. Všechno se lesklo. Podívala jsem se z okna na zimní krajinu. Povzdechla jsem si. Musela jsem začít chystat snídani pro všechny. Navzdory obrovské rozloze sídla smečky s luxusními ložnicemi a koupelnami mi byla přidělena malá prázdná komora, kde jsem mohla přespat. Měla jsem tam polní lůžko, polici s knihami z druhé ruky a jedinou zásuvku plnou obnošeného oblečení. V ostatních zásuvkách byly uloženy další úklidové prostředky, jelikož jsem dělala i práci hospodyně.

Využívala jsem koupelnu ve společenské místnosti, kde jsem se rychle osprchovala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Rodiče mě pojmenovali Amity, ale všichni ve smečce mi říkali Pity. Začala s tím trojčata jako s vtipem a protože to říkali tak často, i slušní členové smečky si mysleli, že je to mé skutečné jméno. Jako dítě jsem se tak styděla a bála, že jsem se je nikdy neobtěžovala opravovat, a tak mi to už zůstalo.

Rozčesala jsem si své tmavé blond lokny, které mi sahaly až do pasu, a svázala je do obrovského drdolu. Kdykoli jsem si je nechala rozpuštěné, trojčata mě za vlasy tahala, už od doby, co jsme byli malí. Tohoto zvyku se nezbavili ani v dospělosti. Povzdechla jsem si. Pod mýma velkýma hnědýma očima se tvořily tmavé kruhy. Moje světle hnědá pleť vypadala nažloutle. Přepínala jsem se, nebo spíš rodina Drakenů mě přepínala. Bývali tu služebná a kuchařka a já dělala jedinou pomocnici jim oběma, ale minulý měsíc je vyhodili po četných konfliktech mezi nimi a rozmazlenými trojčaty. Poslední měsíc jsem se tak topila v práci, zatímco jsem chodila do posledního ročníku střední školy. Měla jsem před sebou ještě sedm měsíců střední, než budu moci tohle místo opustit. Taková byla dohoda. V osmnácti a po střední škole získám svobodu, a cokoli budu mít do té doby splaceno, tím to skončí. Současný Alfa a Luna si zjevně mysleli, že jsou nesmírně štědří.

Sídlo smečky mělo opravdu dobrý systém vytápění, takže navzdory faktu, že venku to vypadalo jako v mrazivé tundře, uvnitř bylo docela teplo. Oblékla jsem si bílý top s dlouhým rukávem ve stylu babydoll, který mi zakrýval zadek, protože pod ním jsem měla jen černé legíny. Pustila jsem se do snídaně. Vzhledem k tomu, že trojčata měla svůj „narozeninový týden“ a brzy z nich měli být Alfové, každý den se hodovalo. Udělala jsem vafle, palačinky, slaninu, míchaná vajíčka a klobásy. Na stůl jsem položila máslo a javorový sirup. Uvařila jsem kávu. Rychle jsem vypila trochu sladké kávy s mlékem, abych nabrala energii, a začala jsem prostírat stůl.

Luna Vera vešla do jídelny, měřila si mě pohledem a zkoumala mou práci. Byla to vysoká žena s tmavě hnědými, dlouhými rovnými vlasy, bledou pletí a zelenýma očima.

"Stůl vypadá hezky," řekla, což byl vzácný kompliment. "Ale umyla jsi už všechno nádobí? Všechno to umyj, než se najíš!"

Alfa Ragnar se přikolébal dovnitř a jemně políbil svou Lunu. S uznáním přikývl nad bohatou snídaní. Slabě jsem se na něj usmála. Na schodech jsem uslyšela těžké kroky a zhluboka jsem se nadechla. Děsivá trojčata se blížila. Tyčili se nade mnou, každý měřil metr devadesát tři, přesně o třicet centimetrů víc než já. Podobali se svému otci svými hustými, lesklými černými vlasy po ramena, ostře řezanými rysy, pomněnkově modrýma očima, ďolíčky ve tvářích a rozštěpem na bradě. Jelikož to byli Alfové, měli všichni široká ramena a vypracované svaly, obdařeni superrychlostí a supersílou dokonce i nad rámec toho, co se u vlkodlaka považovalo za výjimečné. Byli naprosto identičtí a naprosto ohavní, nebo alespoň pro mě ano. Jejich hluboké hlasy duněly, když na sebe vzrušeně pokřikovali a hravě do sebe strkali. Zítra jim bude jednadvacet, ale pořád se chovali, jako by jim bylo dvanáct.

Kellan byl nejstarší, nejvážnější a nejpřísnější. Určitě bude vládnout železnou pěstí s nevrlým chováním. Zander coby prostřední z trojčat miloval být středem pozornosti a přirozeně sršel moudry, vtipy a rýpanci. Klasické prostřední dítě. Nejmladší Corbin byl okouzlující, profesionální lichotník a maminčin mazánek. Skoro se ke mně choval jako k člověku.

"Tohle všechno jsi udělala ty, Pity?" zeptal se Corbin a hned se mi pokusil vytáhnout vlasy z drdolu. Přikývla jsem a uhnula mu, jen abych narazila do Zandera, který se ušklíbl a stáhl mi gumičku z vlasů. Moje lokny se mi rozprostřely kolem tváře. Zander s Corbinem se smáli.

"Přestaňte!" zaprosila jsem a sáhla po své jediné gumičce. Zander ji držel vysoko nad mojí hlavou. Hodil ji Kellanovi, ten ji chytil a strčil do kapsy. Pokusila jsem se na Kellana vrhnout, ale Zander mě popadl. Zander s Kellanem si mě začali strkat sem a tam jako míč a hráli na házenou.

"Vzdávám se! Vzdávám se!" řekla jsem, zatímco se pošklebovali.

Corbin řekl: "Tak dobře. Nechte toho. Pusťte ji, ať jde umýt to nádobí. Máma chce mít tenhle dům co nejčistší, aby tu zítra bylo míň práce."

Starší dva mě pustili. Utekla jsem do kuchyně. Srdce mi bušilo. Pustila jsem se do nádobí. Než jsem byla hotová, rodina pěti hladových vlkodlaků, z nichž čtyři byli alfovské krve, zhltla doslova všechno, co jsem uvařila, kromě jedné jediné palačinky. Všechny židle už byly prázdné. Šla jsem si vzít tu poslední palačinku, ale Zander ji popadl. Zjevil se zničehonic, rychlý jako gepard a tichý jako myš.

"Nic jsem nejedla," řekla jsem mu s doširoka otevřenýma očima.

"To je dobře, už tak jsi dost tlustá," utrousil a ušklíbl se. Palačinku snědl na dvě kousnutí.

Povzdechla jsem si. Odmítla jsem plakat. Neplakala jsem před nimi od prvního roku jejich trýznění, když mi bylo devět. Moje desáté narozeniny se nesly ve znamení velmi důležitého slibu, který jsem si dala po tom, co jsem jako devítiletá brečela snad každý den. Tím slibem bylo, že už nikdy nedovolím trojčatům, aby mě rozbrečeli. Budu silná. Zítra to bude přesně osm let, co tenhle slib úspěšně plním. Ale tahle poznámka zabolela. Trojčata byla napříč smečkou považována za nejpohlednější svobodné mládence. Neústupně útočili na mou váhu. Nebyla jsem s nadváhou, ale měla jsem ženské křivky ve tvaru přesýpacích hodin. Můj pas byl štíhlý. Nosila jsem oblečení zhruba velikosti 34, což mi přišlo dost malé, ale všechna trojčata měla přítelkyně hubené jako lunt s velikostí nula.

Do školy jsem musela jezdit autobusem. Přes svůj bílý top a legíny jsem si přehodila pánský černý kabát, další kus obnošeného oblečení. Podařilo se mi najít jinou gumičku do vlasů, ale tohle už byla opravdu ta poslední. Střední škola smečky se jmenovala Střední škola Frostlune podle jména smečky. Barvy naší smečky, a tím pádem i barvy školy, byly bílá, modrá a stříbrná. Celá škola byla vyzdobená fáborky a balónky na oslavu nových Alfů, trojčat.

"Ty máš takové štěstí, Pity," řekla Sloane Velezová, nejoblíbenější holka v mém posledním ročníku. Pohodila svými dlouhými tmavými vlasy a sešpulila plné červené rty ve zrcátku uvnitř své skříňky. Měla na sobě růžovou sukni tak krátkou, že by se dala považovat za pásek. Díky bohu, že pod ní měla neprůhledné punčocháče. Většinou mě ignorovala, až na občasné prohlášení, jaké mám „štěstí“.

"Věci, které bych s těmi trojčaty dělala, kdybych žila v tom domě," řekla Sloane a olízla si rty.

"Musela bys nechat školy!" zapištěla její nejlepší kamarádka, druhá nejoblíbenější dívka, Tasha Grierová. "Byla bys těhotná hned první měsíc."

Tasha měla bezchybnou tmavě hnědou pleť a kudrnaté vlasy. Byla vysoká, útlá jako víla a také měla na sobě růžovou sukni tak krátkou, že vypadala jako pásek s neprůhlednými punčocháči. Sloane a Tasha k sobě obvykle ladily, jako by to byla dvojčata. Sloane se Tashině vtipu zasmála.

"Víš, Pity," řekla Sloane najednou. "Vlastně nejsi úplně ohavná."

Páni, díky.

"Fajn," řekla jsem a svírala své učebnice. Holky mi blokovaly skříňku, která byla vklíněná mezi jejich dvě skříňky. Mám já to ale vážně štěstí.

"Jo," souhlasila Tasha. "Tvoje vlasy jsou vlastně docela hezké. Jsi jako míšená Zlatovláska."

Usmála jsem se. Tohle znělo jako opravdový kompliment.

"Díky, Tasho!" řekla jsem.

"Jéé! A ti trojčata jsou ti tři medvědi!" vyjekla Sloane. "Kdybych já byla jejich Zlatovláska, postarala bych se o to, aby všechno bylo přesně akorát, chápete?"

"Nebo moc velké," řekla Tasha a hihňala se.

"To znamená, že jeden z trojčat musí být moc malý," řekla jsem potichu.

Jelikož byly vlkodlačice, Sloane i Tasha mě slyšely a vybuchly smíchy. Páni. Já s nimi opravdu vycházela celých pět minut v kuse.

"Tohle bylo dobrý, Pity, překvapující," řekla Tasha a podívala se na mě, jako by mě viděla poprvé v životě.

"Jo," přidala se Sloane a vrhla na mě stejný zvláštní hodnotící pohled. "Víš, kdybys měla peníze, představ si, jak bys mohla být roztomilá."

Neklidně jsem se ošila, najednou si až příliš vědoma záplat na svém oblečení. Sloane a Tasha se odkolébaly a já si rychle otevřela skříňku a vyndala učebnici matematiky. Pan Gannon, který trénoval americký fotbal a učil matematiku, vypadal, jako by měl být také Alfa. Byl obrovský a na učitele opravdu přitažlivý. Byl však ženatý se svou družkou, učitelkou výtvarné výchovy, paní Gannonovou. Rozdával nám oznámkované testy, zatímco na něj Tasha a Sloane dělaly koketní obličeje. Ty koketní pohledy jim ale nebyly nic platné. Všimla jsem si, že dostaly F a F mínus. Do dneška jsem ani nevěděla, že F mínus existuje. Usmál se na mě a mrkl. Srdce mi poskočilo. "Áčko s plusem jako obvykle, matematická šampionko," zaduněl. Pan Gannon byl jedním z mála lidí v mém životě, kteří na mě byli hodní.

"Sloane a Tasho, po hodině si se mnou promluvíte," řekl pan Gannon.

Po hodině Declan Pratt, vysoký svalnatý zrzek, který hrál fotbal a ve smečce ho měli rádi, předstíral, že mi vrazil do lavice. Hromádka papírů z mého stolu se rozletěla po celé třídě. Pan Gannon si toho všiml.

"Zůstaň tu a pomoz jí to posbírat, Declane, chlapče," zaduněl pan Gannon.

"Ale no tak, trenére, přijdu pozdě na trénink fotbalu," zakňučel.

"A my přijdeme pozdě na trénink roztleskávaček," řekly Sloane a Tasha sborově a našpulily rty.

"Já jsem trenér, Declane, tak si klidně přijď pozdě. Vaší trenérce roztleskávaček to vysvětlím, jasné, holky," řekl pan Gannon.

Declan zabručel. Zíral na mě, jako by to byla moje chyba. Začal sbírat papíry vlkodlačí rychlostí, což způsobilo, že ty, které jsem sbírala já, létaly vzduchem rozvířeným jeho pohybem. Tajně jsem poslouchala schůzku se Sloane a Tashou.

"Sloane, Tasho, dám vám domácí úkol, abyste si ty známky vylepšily. Pokud z něj nedostanete plný počet, žádné roztleskávání nebude," řekl.

Holky zalapaly po dechu. Podal jim každé stoh papírů a řekl jim, že na tom mohou pracovat společně a že si ty otázky vymyslel sám, takže odpovědi nenajdou na internetu. Popadla jsem posledních pár papírů z podlahy a převzala si hromádku, kterou mi Declan podával, aniž by se na mě podíval.

"Díky," řekla jsem mu potichu.

Podíval se na mě, překvapený mým poděkováním. Najednou vypadal trochu provinile. Pan Gannon opustil třídu a zanechal za sebou sklesle vypadající Sloane a Tashu. Declan mi sebral z vlasů gumičku přesně jako Corbin dnes ráno. Lokny se mi znovu rozsypaly. Vyjekla jsem. Měla jsem toho tak akorát dost. Declan se zasmál a utekl na fotbalový trénink. A tak zmizela moje poslední gumička a moje narozeniny byly už zítra.

"Nejdete na roztleskávání?" zeptala jsem se holek, kterých mi najednou bylo trochu líto, protože ke mně předtím byly docela milé.

"Ne," řekla Sloane.

"Jaký to má smysl. Nikdy tenhle úkol nenapíšeme na výbornou, takže stejně propadneme a vyloučí nás z týmu," vysvětlila Tasha.

Přistoupila jsem k nim a podívala se na ten domácí úkol. Odfrkla jsem si. Z tohohle bych mohla dostat 100 % i ve spánku. Najednou mě napadla jedna věc.

"Pamatujete si, jak jste holky říkaly, že mám... potenciál," řekla jsem a podívala se na ně.

Pokrčily rameny.

"Já udělám ten úkol a vy ho přepíšete svým písmem a získáte áčko, platí?" nabídla jsem.

Holky zapištěly. Vyskočily a objímaly se navzájem i mě.

"Počkat!" řekla Sloane a zvedla obočí.

"V čem je háček?" zeptala se Tasha a přimhouřila oči.

"Zítra mi bude taky osmnáct," řekla jsem.

Zalapaly po dechu.

"Máš narozeniny ve stejný den jako trojčata?" zeptala se Sloane.

"Počkej, to znamená, že tvoje narozeniny každý ignoruje jako úplně každý rok," řekla Tasha.

Teď byla řada na mně, abych pokrčila rameny.

"A letos taky budou, ale já se chci cítit alespoň... výjimečně. O půlnoci prožiju první proměnu a kdo ví... třeba na té velké party uvidím svého druha... ne, že by mě to zajímalo..." blekotala jsem.

"Chceš vypadat sexy! Je to tak?" řekla Sloane a ušklíbla se.

"Jo, chceš, abychom ti udělaly proměnu?" zeptala se Tasha s úsměvem.

Přikývla jsem.