Alfy trojčata stála bosa ve sněhu, jako by se nic nedělo. Odvrátila jsem se. Nebyla jsem připravená je vidět. Náhodou jsem však zahlédla Zanderovo přirození a i v tom mrazu bylo nesmírně mohutné a dlouhé. Byli to identická trojčata, takže jsem začala mít o sebe obavy. Přeměnili se mnohem rychleji než já. Trvalo jim sotva deset sekund, než si polámali kosti, nechali si narůst srst a přímo před mýma očima se stali vlky. Byli to lesklí černí vlci, barva srsti odpovídala barvě jejich vlasů. Byli obrovští. Schovala jsem se za blízký strom pokrytý sněhem. Nechali mi soukromí. Přeměna pro mě byla stále bolestivá. Trvalo mi to asi pět minut. Vyběhla jsem ven, abych jim ukázala svou pískově zbarvenou vlčici. Hravě mě obklíčili. Byla jsem poloviční než oni.

Běhali jsme sněhem. Podle chování jsem je od sebe ve vlčí podobě dokázala rozeznat. Zander poskakoval. Měl těžké kroky. Hodně vrčel a hravě poštěkával. Kellan byl často v čele a měl nejplynulejší pohyby. Zpomalil tempo, aby běžel vedle mě a pečlivě, ochranitelsky na mě dohlížel. Corbin byl nesmírně hravý. Byl první, kdo mě jemně kousl. Lehce mě povalil a váleli jsme se ve sněhu. Pak kolem mě běhal v kruzích a předváděl mi, jak rychle dokáže běžet. Museli jsme strávit hodiny hraním v našich vlčích podobách, a přitom jsme byli dospělí. Říkala jsem si, proč jsme si takhle nikdy nehráli jako děti v lidské podobě.

Zaběhla jsem za svůj strom, abych se proměnila zpět a oblékla se. Kluci se také proměnili a oblékli a následovali mě, když jsem šla dovnitř.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem jim. Vypadali zděšeně.

„Zvykněte si na to, že si budeme povídat,“ dodala jsem. Byli to Alfy, ale já byla jejich budoucí Luna, pokud se rozhodnu s nimi být. Byli tři na mě jednu, takže jsem se musela naučit být na ně přísná. Chtěla jsem respekt. Šli jsme do Zanderova pokoje, jediného, který jsem ještě neviděla. Zdi měl pokryté kresbami, což bylo úplně něco jiného, než jsem čekala.

„Kdo to všechno nakreslil?“ zeptala jsem se.

„Já,“ řekl Zander s úsměvem.

Zander? Citlivý umělec? Do jakého paralelního vesmíru jsem se to dostala?

Kresby a malby zobrazovaly vlky. Na mnoha kresbách jsem poznala trojčata v jejich vlčí podobě. Všimla jsem si jedné s pěti vlky. Ti další dva museli být jejich rodiče. Byly tam náhodné skici předmětů a portréty rodinných příslušníků a některých jejich spolužáků. Zander zřejmě neměl žádné kresby Tessy ani svých jiných bývalých přítelkyň, což mě uklidnilo. Pak jsem uviděla obraz jedné dívky. Byla to malba. Zalapala jsem po dechu. Byla jsem to já, sedící na schodech verandy a dívající se na sníh. Všechna jeho díla měla datum. Moje malba byla stará asi rok. Podívala jsem se na Zandera a čekala na vysvětlení.

„Říkal jsem ti to,“ řekl prostě. „Myslím, že jsi nádherná.“

Začervenala jsem se.

„Děláš mi z toho úzkost, Amity, pojďme si promluvit, no tak,“ pobídl mě Corbin.

Všichni jsme se posadili na postel. Zander a Corbin seděli těsně u mě. Cítila jsem z nich velké teplo. Kellan seděl za mnou. Byla jsem v tom všem tak ztracená, že jsem na chvíli zapomněla, o čem jsem chtěla mluvit.

„Mluv, Amity,“ zašeptal mi Kellan do ucha.

„Aha, hm, takže mám otázku,“ řekla jsem. Trojčata čekala, až ji vyslovím.

„Proč jste mě během dospívání tak nenáviděli? A prosím, fakt se nad tím zamyslete a dejte mi opravdovou odpověď, ne nějakou hloupost typu 'byli jsme kluci... byli jsme hloupí'... to nejsou dobré důvody. Vždycky mě zajímalo, proč jsme nikdy nemohli být kamarádi,“ řekla jsem a povzdechla si. „Bylo to jen proto, že jsem v očích vašich rodičů chudá a na obtíž? Co za tím bylo?“

Trojčata mlčela. Snažili se mě přimět, abych na ten rozhovor zapomněla?

„V mém případě...“ začal Zander. „Ty jsi mě... frustrovala.“

Cože?

„Když jsem byl malý kluk, myslel jsem si, že jsi roztomilá holčička. Přišla jsi k nám po tragédii a já to nechápal. Byla jsi zamlklá a pořád jsi plakala a já byl v tom věku prostě taky trochu hloupý,“ řekl Zander.

Jeho bratři se zasmáli.

„Rád jsem tě škádlil, ale vymklo se to kontrole a tenhle vztah pokračoval. Nevěděl jsem, jak to napravit. Navíc jsi mi pořád ležela v hlavě a já byl naštvaný, že tě z ní nemůžu dostat. Teď, když vím, že jsi moje družka, to dává smysl, ale tehdy mě pokaždé, když jsem tě viděl, popadl vztek. Někdy, když jsem se líbal s kteroukoli svou tehdejší přítelkyní...“

Trhla jsem sebou a Zander mi políbil prsty a zápěstí.

„...tak jsem na tebe posedle myslel. Někdy... ale to je jedno,“ řekl Zander.

„Ne! Řekni mi to!“ trvala jsem na svém, fascinovaná jeho otevřeností.

„Někdy jsem tu holku omylem oslovil Pity,“ řekl a zmínil mou přezdívku. „Promiň za tu přezdívku. Bylo to hnusné. Na tom, že je někdo chudý, není nic za co by se měl stydět. Nemůžu uvěřit, že jsem se takhle choval.“

Zander si povzdechl.

„Je to tak blízko mému skutečnému jménu, že se to prostě chytlo. Většina členů smečky si myslí, že se jmenuju Pity,“ řekla jsem s úsměvem.

Zander se zamračil. „To sám napravím, a brzy,“ prohlásil Alfa. Říkala jsem si, co asi udělá. Nechtěla jsem být smečce znovu představena jako jejich budoucí Luna. Pořád jsem potřebovala čas na rozmyšlenou.

Kellan byl na řadě. „Mně jsi taky vždycky přišla roztomilá, ale naši rodiče nenáviděli ty tvé. Nadělali tolik dluhů. Pořád jsi mluvila o tom, jak skvělí byli tví rodiče a jak zlí jsou ti moji. Začal jsem si myslet, že jsi nevděčná, ale teď si uvědomuju, že... kdyby se k tobě moji rodiče měli chovat takhle, tak jsi mohla jít radši do sirotčince. Pro to vážně neexistuje omluva, Amity. Je mi to líto,“ řekl Kellan.

Corbin se zhluboka nadechl. „Já se prostě vezl se všemi ostatními. Máma taky říkala, že jsi tu, abys splatila dluh, a ne abys byla kamarádka na hraní. Bylo hodně věcí, které se mi na tobě líbily, a neměl jsem si na tebe takhle zasednout. Bylo to naprosto špatně. Moc mě to mrzí.“

Povzdechla jsem si. Museli jsme promluvit o tom incidentu. Pořád mě to trápilo.

„Včera večer jsem měla v posteli trochu strach,“ přiznala jsem.

„Protože jsi panna,“ řekl Zander. „Zlato, já vím.“

„Ne, kvůli tomu ne. Pořád jsem myslela na to, jak mě Corbin urazil a řekl, že moji rodiče jsou mrtví, a já mu zlomila nos. Pak jste vy...“ odmlčela jsem se a zachvěla se. O tomhle se mi mluvilo opravdu těžce.

Všechna trojčata ztuhla, tváře jim zbledly.

„Pak mi každý z vás dal facku a pak jste mě strčili do té díry na ledový rybolov, dokud jsem neupadla do bezvědomí. Ten den jsem křičela o život, když jste mě k té díře táhli. Opravdu jsem si myslela, že mě zabijete. Mohla jsem zemřít,“ řekla jsem a potlačovala slzy.

Trojčata mlčela.

„Nikdy nám to nemusíš odpustit, ale i tak buď naše,“ řekl Corbin.

„I když to teď nic neznamená, vážně jsme tě nechtěli utopit. Chtěli jsme tě jen vyděsit. Ale i před tím poutem družky mi bylo špatně, kdykoli jsem na ten den pomyslel. Byl to ohavný čin a nikdy si ho neodpustím,“ řekl Zander.

„Kdyby ses utopila, nikdy bychom svou družku nenašli a nevěděli bychom proč. Hledali bychom někoho, o koho jsme už přišli. Zasloužili bychom si to, ale ty, Amity, po tom všem, za co jsi bojovala... ty si zasloužíš ten nejlepší život, jaký si lze představit. Prosím, dovol nám, abychom ti takový život dali,“ řekl Kellan.

„Prosím, Amity, moc nás to mrzí,“ dodal Corbin.

Povzdechla jsem si. Na tohle by se dalo zvyknout. Všichni se na mě dívali hladovýma očima.

„Už jsi někdy někoho políbila?“ zeptal se najednou Corbin.

„Ne,“ řekla jsem a začervenala se. Trojčata si vyměnila pohledy.

„Chceme tě políbit,“ řekl Zander.

Nervózně jsem si kousla do rtu.

„Nejsem si jistá, jestli jsem na to už připravená,“ řekla jsem.

„To je v pořádku,“ řekl Kellan.

Má vnitřní vlčice vylou, abych je políbila.

„Byli jste zklamaní, když jste zjistili, že jsem vaše družka?“ zeptala jsem se.

„Ne! Samozřejmě že ne!“ vyhrkl Kellan.

„Šel jsem do tvého pokoje a lehl si na tvou postel,“ řekl Corbin.

Vzpomněla jsem si na Corbinovu vůni na své posteli a usmála se.

„Prohrabal jsem ti věci,“ přiznal Kellan rozpačitě. „Promiň, prostě mi došlo, jak málo toho vlastně máš, tak jsem chtěl vidět, co všechno ti musím koupit.“

Přikývla jsem. Kellan byl ten praktický.

„Já zpanikařil, protože jsem si myslel, že nás odmítneš, protože jsem věděl, jak hnusně jsme se k tobě chovali,“ zamumlal Zander.

Nemýlil se úplně. Uvažovala jsem o odchodu.

„Došlo mi, co se děje, když jsem se vrátila ze své první přeměny a ucítila něco úžasného a vycházelo to z každého z vašich pokojů,“ vysvětlila jsem.

Trojčata se zazubila.

„Tak jsem šla do Corbinova pokoje to prozkoumat. Do zbylých dvou pokojů jsem se bála jít, abyste se nenaštvali. Corbina jsem se bála nejmíň,“ přiznala jsem.

Corbin se usmál. Kellan a Zander nepříjemně ztuhli.

„Pak jsem nevěděla, co dělat... snažila jsem se vám všem vyhýbat tak dlouho, jak to jen šlo, zatímco jsem si třídila pocity. Vlastně jsem si myslela, že mě odmítnete vy,“ řekla jsem.

„Cože?!“ vyhrkl Zander se smíchem. Oči mu zářily.

„Nikdy,“ řekl Kellan.

„Na svou družku jsme čekali tři roky od naší první přeměny,“ dodal Corbin.

„Tak jak to, že jste pořád randili s náhodnýma holkama?“ zeptala jsem se.

„Jsme chlapi. Máme své potřeby,“ řekl Zander prostě. Bratři na něj vrhli zlostný pohled, ale nic nenamítali.

„Když jsem připravovala ten večírek, myslela jsem si, že se budu muset dívat, jak vy tři tančíte se svými přítelkyněmi, zatímco já budu roznášet pití,“ řekla jsem a smutně se uchechtla.

Doslova jim spadla čelist. Trojčata vypadala zděšeně. Jejich výrazům jsem se musela zasmát.

Zanderovy modré oči trochu ztemněly. Vzpomněla jsem si, že si musím dávat pozor na to, jak se v jeho přítomnosti a v přítomnosti jeho vlka směju. Přitáhl si mě k sobě. Celým tělem mi projelo brnění.

„Chci tě vzít na rande, zlato!“ řekl Zander chraplavým hlasem.

„Hm... jasně,“ vydechla jsem slabě.