Kellan

Amity v naší ložnici tvrdě spala. Zlehka jsem si sedl na okraj postele, abych ji nevzbudil.

„Naši dohodu jí tedy řekneme ráno,“ pošeptal jsem bratrům. Zander přikývl. Corbin se usmál. Amity se pohnula. Do prdele! Měla tak lehké spaní. Zamrkala a podívala se na mě; ve své hezké tváři měla zmatený výraz. Dotkl jsem se její tváře.

„Promiň, že jsem tě vzbudil, Luno!“ zamumlal jsem.

„Kellane