Sienna

Z hloubi mého nitra vyvěralo vzrušení, když jsem mířila do centra města. Bylo mi úplně jedno, že na mě lidé cestou vrhají podivné pohledy.

Šklebili se a proklínali mě dost nahlas, abych to slyšela, ale můj úsměv se jen rozšiřoval. Dnešní noc měla změnit můj osud.

Celý život jsem žila s bolestí z toho, že mám neužitečnou vlčici. Byla jsem slabá ve světě, který nade vše cenil sílu a dominanci. Skutečnost, že můj otec byl Alfa, na tom nic neměnila. Ukázalo se, že jsem slabá omega, která se nedokáže bránit.

„Měla by se stydět, že se v takový den vůbec ukazuje na veřejnosti!“

Šeptání sílilo a obvykle by mi zkazilo náladu, ale ne dnes večer.

Dnes večer jsem měla najít svého druha.

Kůže mě brněla, když se mi před očima mihl jeho obraz – Ronan Thorne.

Byl to jediný přítel, kterého jsem ve smečce Rivenmoor měla. Byl jediný, kdo stál při mně, když si o mně celé město nemyslelo nic dobrého.

Pro celý svět jsem byla jen odvrženým kamenem, ale pro Ronana jsem byla neopracovaným diamantem.

Oba jsme cítili jiskření našeho pouta už dávno před dnešní nocí, ale oba jsme se příliš báli to přiznat. On byl beta smečky a já byla slabá princezna omega.

Zvláštní pár, který svět nikdy nečekal.

Dnes večer měl jeho vlk rozpoznat tu mou a on mě měl zachránit před vším tím posměchem a bolestí, kterou jsem musela celý život snášet.

Být omegou bylo bolestivé, ale být bez druha nebo být odmítnuta, to bylo mnohem hořčí sousto.

Hudba z centra města, kde se konal obřad, sílila a já musela krotit své nohy, aby nezačaly poskakovat radostí. Cítila jsem, jak mi pod kůží vře přitažlivost k mému druhovi.

Ronan tam byl. Cítila jsem ho.

Zrychlila jsem krok a můj úsměv byl čím dál zářivější, až mu i ty dekorace mohly závidět.

Můj otec, Cassian Marlowe, právě dokončil svůj projev a ve vzduchu jsem slyšela vyznání lásky, jak pouto druhů svádělo partnery k sobě.

Cesta vedoucí do centra byla lemována hranatými papírovými lampami. Vzhlédla jsem k měsíci a sevřelo se mi srdce.

„Už je to tady...“ zašeptala jsem, když mnou projelo další zachvění.

Udělala jsem první krok do vyzdobeného prostoru. Očima jsem v davu hledala jeho pronikavé oříškové oči. Uviděla jsem svého otce u řečnického pultu a jako obvykle jsem ho ignorovala – nijak se nelišil od svého podlého a krutého lidu.

A nakonec mé oči spočinuly na tom, pro koho mi tlouklo srdce.

Ale jakmile se mé oči zaměřily na to, kdo stojí před ním, srdce mi pokleslo.

V hrudi mi začalo bušit a ta bolest se pomalu šířila až do hlavy. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím.

Po jeho boku stála jiná dívka a způsob, jakým se na ni díval... byl úplně stejný, jako se díval na mě. Hudba mi v hlavě utichla a mé nohy, jako by měly vlastní rozum, mě nesly k němu.

V hlavě mi zvonilo a mozek mi vypověděl službu. Nedokázala jsem jasně uvažovat. Tohle musel být omyl.

„Ronane,“ zavolala jsem tiše a navzdory zmatku v mé mysli se mi podařilo vyloudit úsměv.

Otočil se a upřel na mě pohled. Na vteřinu se mi zdálo, že jeho oříškové oči změkly – ale mýlila jsem se.

„Co chceš, Sienno?“ zasyčel tak hlasitě, že jsem cítila vibrace v mém chvějícím se srdci.

Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale ze rtů mi nevyšlo nic. Dokázala jsem na něj jen zírat.

Jeho oříškové oči se změnily a na vteřinu jsem spatřila jeho temného vlka, jak se dere na povrch. Poznal mě. Moje vlčice, i když byla slabá, poznala tu jeho také. Byli jsme si určeni.

A přesto stál s jinou ženou.

Celý život jsem se příliš bála mluvit sama za sebe. Byla jsem příliš slabá na to, abych si nárokovala, co je mé, ale dnes večer ne.

„Ronane, já jsem tvá družka. Ty jsi můj druh,“ řekla jsem, a přestože se mi hlas třásl, cítila jsem, jak po mém prohlášení pouto zesílilo. Zbývalo jen, aby to nahlas přiznal i on.

Jeho oči se znovu proměnily a vrátily se k oříškové barvě, ale s leskem, který jsem nedokázala identifikovat.

Čas se zastavil, zatímco jsem s umírajícím srdcem čekala na Ronanova odpověď, ale on mlčel. Odmítala jsem si připustit, co se děje, udělala jsem k němu krok a chytila ho za pravou paži.

„Ronane, prosím... řekni něco,“ prosila jsem.

Lidé se začali shlukovat. Každý chtěl vidět, jak je ta neužitečná omega ponižována, ale já odmítala připustit svou porážku. Ronan měl jen chvilku pochybností.

„Ronane, no tak, vzpomeň si na svůj slib,“ řekla jsem a stiskla mu paži v naději na nějakou reakci.

Reakce se mi dostalo, ale nebyla to ta, kterou jsem čekala.

„Ztratila jsi snad rozum?!“ zařval tak hlasitě, že se jeho hlas rozlehl po okolí.

Hlas se mi zadrhl v krku, zatímco jsem se ho snažila uklidnit. „Ronane, můžeme si – můžeme si o tom promluvit... Já – já jsem... Můžeme–“

„Přestaň, Sienno! Prostě přestaň! Vypadáš pateticky!“ zasyčel a mé srdce se zastavilo.

Hráz slz, o které jsem si myslela, že ji na veřejnosti nikdy neprolomím, povolila pod šokem z jeho slov.

„Ronane... Já jsem tvá družka... Moje vlčice–“ začala jsem, ale jeho přísný hlas ovládl celý prostor.

„Ach prosím tě, už to ani neříkej!“ zasyčel a jeho rysy ztemněly.

Kroutila jsem hlavou a odmítala uvěřit, že se to děje. Byla to noční můra. Musela jsem se z toho probudit.

„Chceš, abych to řekl nahlas, abys mi uvěřila?“ zeptal se a mně se zastavilo srdce.

„Ronane, ne...“ zašeptala jsem, vědoma si toho, co se chystá udělat.

„Já, Ronan Thorne, tě odmítám, Sienno Marlowe, jako svou družku!“ vyštěkl a já cítila, jak se můj svět tříští na kusy.

„Ronane, ne!“ zakňučela jsem a tvář mi zaplavily slzy. „Ne, ne... Takhle to nemyslíš...“

Frustrovaně si odfrkl a rozhlédl se kolem sebe, jako bych právě řekla tu nejabsurdnější věc na světě.

„Vážně si myslíš, že bych přijal slabou a neužitečnou omegu, jako jsi ty, za svou družku?“ vyjel na mě a zakroutil hlavou. „Bohyně nás chraň!“

„Ronane–“ vydechla jsem a natahovala se k jeho rukám, ale on mě hrubě odstrčil stranou a dav se rozestoupil, aby mě přivítala studená zem.

„Opovaž se mě dotknout! Ty zoufalá děvko! Copak se nestydíš?! Co si myslíš, že bych měl dělat s takovou neužitečnou družkou, jako jsi ty, řekni mi to?“ křičel. „Řekni mi to?!“

Otevřela jsem ústa, abych se bránila, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. V tomhle muži jsem nepoznávala toho Ronana, kterého jsem znala.

Mé slzy pro něj nic neznamenaly. Vypadal nepříčetně, s tak hlubokým hněvem, že nic, co jsem řekla, nemohlo nic změnit, ale já se odmítala vzdát.

Utřela jsem si slzy z tváře a vyškrábala se na nohy. Věděla jsem, že mě může znovu odstrčit, ale chytila jsem ho oběma rukama za ruku.

„Ronane, prosím... udělám cokoli, co budeš chtít. Budu dokonalá družka... prosím, dej mi šanci... prosím – nedělej mi to. Neodhazuj mě takhle... prosím...“

Věděla jsem, že je to hluboko pod mou úroveň, takhle zoufale prosit muže, ale neměla jsem na vybranou. Nešlo jen o to, že Ronan byl můj druh, šlo také o dohodu, kterou jsme s otcem uzavřeli už velmi dávno.

Pokud nenajdu druha, prodá mě prvnímu zájemci.

„Ronane, prosím... Nechci být prodána... Prosím,“ žadonila jsem znovu a znovu, zatímco mi slzy kalily zrak.

Modlila jsem se k bohyni, aby něco udělala. Aby mi pomohla, ale ona mě nikdy neposlouchala.

Ronan vytrhl svou ruku z mého sevření a ta síla mě odmrštila dozadu přímo do silné náruče mého otce.

„Alfo, ovládejte svou neužitečnou dceru. Nikdy nemůžu být s někým jako ona. Naše přátelství bylo to nejlepší, co jsem pro ni mohl udělat, a teď je konec!“ Ronan objal ženu vedle sebe a políbil ji na čelo. „Tohle je má vyvolená družka a nechci, aby mi vaše dcera dělala problémy!“

Žena se usmála, jako by se mi vysmívala, a pak odešli a nechali mě napospas bolesti a hanbě.

Cítila jsem, jak se mé nitro s jeho odchodem rozkládá, a bojovala jsem, abych se vymanila z otcova sevření.

„Ronane! Ronane!“ křičela jsem a natahovala k němu ruce, ale otec mě držel na místě.

„Ovládej se, Sienno! Už jsi mě ztrapnila dost!“ Jeho hluboký baryton se mi zařízl do uší, jako by mluvil přes zesilovač.

Má vlčice se okamžitě uklidnila a mé slabé tělo to vzdalo. Z očí mi dál unikaly slzy, zatímco mě otec vedl domů jako pytel shnilých brambor.

Vlekl mě za sebou, dokud jsme nedorazili k domu. Bez jediného slova útěchy mě nevybíravě hodil do mého pokoje.

„Okamžitě si utři ty hloupé slzy, přijdou služebné, aby tě upravily. Tvůj majitel si pro tebe přijede!“ řekl, a v tu chvíli mé otupělé tělo znovu získalo vládu samo nad sebou.

„Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se pomalu a otočila se k němu čelem.

„Slyšela jsi mě. Teď udělej, co se ti říká!“ zavrčel.

Cítila jsem, jak se mi do žil vkrádá vztek, a poprvé v životě jsem odmítla nechat se využívat a zacházet se mnou, jako bych byla nic.

„Ne, otče. Ne! Nenechám se prodat jako nějaké zvíře! Tohle mi nemůžeš udělat!“ křičela jsem a navzdory slzám v očích byl můj hlas působivě jasný.

„Právě mě odmítl můj druh a ty... ty už jsi mě prodal? Co jsi to za monstrum?“ křičela jsem.

Otcův pohled ztemněl a vzápětí jsem slyšela ozvěnu facky, následovanou palčivou bolestí na levé tváři.

„Měla bys být vděčná, že jsem tě prodal Alfovi Vanceovi, a pokud se ti podaří odnosit jeho dítě, budeš mít ve svém bídném životě poprvé respekt! A ty tu stojíš a nazýváš mě monstrem?“

Krev mi odtekla z těla a prsty se mi začaly třást, když mi v hlavě zaznělo jméno, které vyslovil.

„Řekl jsi právě... Alfa Vance? Ten Alfa Vance?“ zašeptala jsem a rukou si tiskla pálící tvář.