KAPITOLA 2: DRUHÁ ŠANCE NA POUTO!

Sienna

Můj otec si přál mou smrt.

Jiné vysvětlení neexistovalo. Ze všech pánů a Alf, jak mě mohl prodat právě Alfovi Vanceovi?

Musel to být zrovna on?

Začala jsem přecházet po pokoji, zatímco se můj šok pomalu měnil v tak hluboký strach, že mi po celém těle naskočila husí kůže.

Alfa Vance Ashcroft byl králem smečky Dravenfell a nejvyšším vládcem všech vlkodlaků. Smečkou kolovaly děsivé šeptandy o jeho krutých činech a já je všechny slyšela.

Zabíjel z rozmaru a své otroky předhazoval toulavým vlkům.

Slyšela jsem dokonce historky o tom, jak se každá žena, se kterou spal, stala na něm závislou jako na droze, dokud ji to pomalu nezabilo.

A skutečně zabíjelo, protože kolovaly zvěsti, že své ženy zabíjí poté, co ho omrzí.

Alfa Vance byl netvor. Každý to věděl.

U něj bych nikdy nepřežila.

Zastavila jsem se, když mě něco napadlo. Musela jsem si promluvit s otcem. Musel změnit názor. Byla jsem jeho jediné dítě. Nemohl takhle hazardovat s mým životem.

Můj otec nebýval vždycky takový. Miloval mě a opatroval.

Ano, byla jsem omega, ale on věřil, že moje čistě stříbrná vlčice je výjimečná. Byl si jistý, že má božské vlastnosti spojené s bohyní měsíce.

Myslel si, že se vždycky objeví, když to budeme všichni nejvíc potřebovat.

Ale když byla moje matka brutálně zavražděna a moje vlčice se neprojevila, jeho city ke mně se změnily.

Stala jsem se pro něj ničím víc než přítěží.

Ale pořád to byl můj otec. Ta láska, kterou ke mně choval, v něm někde musí být. Musela jsem s ním mluvit.

Namířila jsem si to ke dveřím, ale ty se mi rozletěly přímo před očima, až jsem se zastavila na místě.

„Dobrý večer, Sienno,“ sborově pronesly Tessa a Pippa, které se rázně postavily do dveří.

„Musím mluvit s otcem,“ řekla jsem, ale ty dvě ženy přede mnou se ani nehnuly. „Tesso, musím–“

„Šetři silami, princezno. Alfa nařídil, aby ses osprchovala a připravila na příchod svého nového majitele, který si tě odveze,“ řekla Tessa přísným hlasem.

„A z tohoto pokoje můžeš odejít, až tě nastrojíme,“ dokončila za ni Pippa.

Nemohla jsem projít kolem nich, i kdybych chtěla. Byly mnohem silnější a jejich věrnost mému otci byla jako prokletí. Mohla jsem jen udělat, co chtěly, a pak snad získat svobodu.

„Dobře,“ zamumlala jsem.

Svlékla jsem si šaty a spěchala do koupelny. Srdce mi bušilo a v hlavě mi neustále zvonilo. Odmítala jsem přemýšlet, zatímco jsem se drhla.

V rekordním čase jsem vyšla ze sprchy a Pippa mi podala župan.

Zavinula jsem se do něj a zamířila k toaletnímu stolku. Posadila jsem se a nechala ty dvě ženy, aby mi nanesly make-up a upravily vlasy.

Když bylo hotovo, před očima se mi zhouply bílé šaty a Tessa mi do nich pomohla vlézt. Kdyby to byla jiná situace, myslela bych si, že jsou ty šaty krásné, ale nedokázala jsem se přimět k tomu, abych cokoli obdivovala.

Všechno vypadalo nevýrazně a šedivě. Život ztratil barvu, když smrt klepala na dveře.

„Teď můžeš jít mluvit se svým otcem,“ řekla Pippa a slabě se na mě usmála.

Věděla jsem, že jen dělají svou práci, ale někdy dělaly víc, než měly nařízeno. Ale nezazlívala jsem jim to – kdo by byl milý na obyčejnou omegu, jako jsem já?

„Děkuji,“ zamumlala jsem a vyrazila z pokoje. Navzdory omezení těsných splývavých šatů jsem se dostala k otcově pracovně vcelku.

„Otče, prosím, musíš to přehodnotit!“ řekla jsem v momentě, kdy jsem vešla dovnitř.

Jeho oči opustily papíry, na které zíral, a střetly se s mými. Nebyly v nich žádné emoce. Dokonce ani lítost nad tím, co se chystal udělat, a já tehdy věděla, že jsem ztracená. Žádná záchrana neexistovala.

Povzdechl si, jako by už jen pohled na mě byl břemenem příliš velkým na to, aby ho unesl. „Sienno, už jsem ti to řekl, Vance je to nejlepší, co tě mohlo potkat.“

„Ale otče, on mě zabije...“ vykřikla jsem a slzy znovu zaútočily na mou tvář.

„Možná ano. Ale tvé přežití se může prodloužit, pokud se mu podřídíš – chce jen dědice. Dej mu ho a budeš žít,“ řekl můj otec.

Cítila jsem, jak mi v hrudi vybuchl další hrom. Alfa Vance měl být prvním mužem, se kterým kdy budu.

Krev mi odtekla z těla a mé nohy se pomalu začaly couvat z místnosti. Nemělo smysl s otcem mluvit. Už byl rozhodnutý.

„Jestli ti to pomůže, Alfa Vance právě vzkázal, že už se sem dnes večer nedostane. Přijede ráno,“ dolehl k mým uším otcův hlas a trýznil mou duši.

Už jsem nedokázala ovládat slzy. Než jsem došla do pokoje, tekly ze mě proudem. Schoulila jsem se na posteli a v hlavě si propočítávala, jaký konec mě s mužem jako Vance čeká.

Nemohla jsem dopustit, aby si mě vzal.

****

Ve chvíli, kdy oknem pronikly první paprsky světla, vstala jsem z postele a zamířila ke dveřím. Všichni si mysleli, že jsem tak slabá, že se nedokážu zachránit, ale pletli se.

Nebudu tu sedět a čekat, až si mě odvede nejkrutější Alfa ze všech zemí!

Chytila jsem okraj bílé róby a na boku ji roztrhla, aby se mi lépe hýbalo.

Opatrně jsem pootevřela dveře a přesně jak jsem si myslela, nikdo je nehlídal. Pozorně jsem sledovala chodbu, a jakmile byl vzduch čistý, vyklouzla jsem ven a zamířila k zadnímu východu.

Neběžela jsem, ale ani jsem se nepohybovala pomalu.

Bylo ještě příliš brzy. Slunce se teprve klubalo na obloze. Budu dávno pryč, než otec pošle Tessu a Pippu, aby mě připravily na smrt.

Naštěstí pro mě byly služebné v kuchyni příliš zaneprázdněné, než aby mi věnovaly pozornost. Proklouzla jsem kolem nich a dostala se ven.

Jakmile jsem byla venku, zhluboka jsem se nadechla a nechala své tělo podlehnout přeměně, zatímco kontrolu převzala má vlčice. Kosti mi zapraskaly, jak se přeskládaly do vlčí podoby. Pak jsem vyrazila do běhu.

Hranice lesa byla jen pár desítek metrů od našeho domu, stačilo se dostat do lesa a dorazit do sousedního města. Adrenalin mi proudil tělem a nohy se pohybovaly rychleji, než jsem kdy své tělo nutila. Zanedlouho jsem byla v lese.

Uvítalo mě veselé švitoření ptáků a cvrčků a já se usmála, protože jsem si myslela, že to zvládnu. Téměř po třiceti minutách v lese jsem uslyšela zvuk královské trubky ohlašující něčí příjezd.

Alfa Vance byl tady.

To zjištění mě vyvedlo ze soustředění a moje pravá noha v nebezpečném úhlu narazila na ležící kládu.

Má vlčice byla vymrštěna vpřed a já se tou silou svalila na zem.

Uvolněný drdol se mi rozpadl a mé blonďaté vlasy mi kaskádovitě splývaly po zádech. Má stříbrná srst byla teď plná hlíny z lesní půdy, ale to mě trápilo nejméně.

Najednou les utichl a veselé švitoření ptáků i cvrkání cvrčků ustalo. Pak hustým tichem proniklo ohlušující zavytí a brzy jsem cítila, jak se pod mými tlapami chvěje země.

Cítila jsem, jak se blíží zlo. Otec za mnou neposlal jen své stráže. Blížil se někdo jiný, někdo zlý. Hrozivá přítomnost, která mě mohla během vteřin roztrhat na kusy – samotný Vance.

Musela jsem se dál hýbat.

Vyškrábala jsem se na nohy a ignorovala bolest v pravém kotníku. Běžela jsem dál.

„Sienno...“

Mé jméno se rozlehlo lesem a mně se zastavilo srdce. Byl blízko.

Cítila jsem jeho temnou přítomnost všude kolem a neexistoval způsob, jak mu utéct. Ale odmítala jsem se jen tak vzdát.

Nutila jsem své plíce k maximálnímu výkonu. Má vlčice kňučela poraženecky, ale já ji odmítala poslouchat.

„Musím přežít,“ zašeptala jsem si drsně pro sebe.

Snažila jsem se běžet ještě rychleji, ale nohy mi začínaly těžknout, ochromené vyčerpáním a strachem.

Uši mi plnily jen dva zvuky – bušení mého srdce a jeho děsivé tlapání, které se blížilo, jak se ke mně řítil rychlostí, jakou dokáže vyvinout jen Alfa. Vidění se mi rozmazalo a zachvátila mě panika. Byl nezastavitelný, jako dravá šelma lovící svou kořist.

Kličkovala jsem mezi stromy a přeskakovala padlé kmeny, snažila se mezi nás vložit nějakou vzdálenost. Ale na můj jeden krok jich připadalo dvacet jeho.

Neměla jsem šanci.

Vzduch mi náhle vyrazil z plic a mé tělo znovu letělo vzduchem. Myslela jsem, že jsem zase zakopla, ale má vlčice byla přiražena ke stromu takovou silou, že jsem byla nucena se proměnit do lidské podoby.

Vance mě chytil.

„Sienno...“ vydechl mi do tváře, ale já se na něj odmítala podívat. Oči jsem křečovitě zavřela a tělo se mi třáslo strachy.

Jeho velká paže mě držela pod krkem a tiskla ke kmeni stromu. Neměla jsem kam utéct.

„Hmmm,“ zamumlal a já cítila, jak mi prstem odhrnul pramen zacuchaných vlasů z tváře. „Zabíjet tě, to pro mě bude nesmírná zábava...“

Nad jeho slovy se mi vydral z hrdla vzlyk a pak jsem udělala tu chybu, že jsem otevřela oči.

Dech – to málo, co mi ještě dovolil do hrdla nabrat – se mi zadrhl, když se naše oči střetly.

Jeho blankytně modré oči mě do sebe vtahovaly. Kolem nás to zajiskřilo a má vlčice se prodrala na povrch. Strach, který jsem cítila před vteřinou, byl pryč a pouto tvořící se mezi námi místo něj přineslo pocit bezpečí.

Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem si uvědomila, že se dívám i na jeho vlka.

Byl to můj druh z druhé šance!