Seděla jsem na posteli a vzdychala. Při pohledu na hromady domácích úkolů na stole jsem věděla, že musím vstát a začít něco dělat. Jenže jsem se prostě nedokázala motivovat. Jelikož mě příští týden čekaly závěrečné zkoušky v posledním ročníku střední školy, byla jsem odhodlaná skončit s dobrými výsledky. Já vím, je to klišé, ale po tom, co mi uplynulý rok přichystal, jsem měla pocit, že sama sobě musím dokázat, že to zvládnu.

Své dlouhé, husté, rudé vlasy jsem si stáhla do ledabylého nízkého drdolu a zvedla se z postele, pevně rozhodnutá začít alespoň na jednom ze svých závěrečných projektů. Stáhla jsem si tričko, které se mi při ležení vyhrnulo. Na holku jsem byla vysoká – měřila jsem skoro 180 centimetrů, takže se na mně spousta triček vyhrnovala. Víc kluků, než bych dokázala spočítat, mi řeklo, že jsem krásná, ale pro mě to nic neznamenalo. I když jsem občas s někým randila, čekala jsem na svého druha. Současná situace mi však v hledání nijak nepomáhala. Sedla jsem si ke stolu a do oka mi padla fotka mé rodiny. Pokaždé, když jsem u tohohle stolu seděla a snažila se pracovat, ta fotka mě vždycky zastavila. Nevím, proč jsem ji nepřemístila jinam, ale nechávala jsem ji přímo na stole v naději, že mě motivuje k práci. Nikdy se však nezdálo, že by to pomáhalo. Jen mě to naplňovalo bolestnými vzpomínkami na uplynulý rok.

Snažila jsem se vzpomenout na ty pozitivní okamžiky, které se děly, když byla ta fotka pořízena. Moje máma, bratr a já jsme stáli před smečkovým domem. Byl to krásný jarní den, podobný tomu dnešnímu. Moje máma, Maeva, na té fotce vypadala úžasně, jako ostatně vždycky. Po ní jsem zdědila své rudé vlasy a zářivě zelené oči. Vedle ní stál můj bratr Bramwell. Vypadal přesně jako náš táta – vysoký, s tmavými vlasy, které měl po stranách krátké a nahoře vždycky jakoby rozcuchané. Měl sytě modré oči, ze kterých se všem holkám podlamovala kolena. Můj táta, Darius, beta smečky Veridia, nás fotil. Chtěl si připomenout osmnácté narozeniny mého bratra. Pamatuji si na pocit klidu a štěstí, který jsem v ten den cítila, když jsem se na tu fotku dívala. Následující den se měl stát nejhorším dnem mého života.

Snažila jsem se nepitvat v událostech uplynulého roku, ale ta fotka mi vždycky připomněla, co se stalo hned druhý den. Pokoušela jsem se ty vzpomínky vytěsnit, ale kousky se měly tendenci vracet a zasahovat mě přímo do hrudi. Pořád jsem slyšela matčin křik, když toulaví vlci zaútočili. Před útokem nepřišlo žádné varování. Ten den vyhaslo tolik životů. Alfa Torvald mi tehdy zachránil život, ale mnoho dalších zemřelo, včetně mé mámy a táty. Rozplakala jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem běžela k mámě, která ležela na zemi. Držela jsem ji za ruku, když naposledy vydechla. Moje vlčice Lyra tu noc plakala se mnou. Teď jsem slyšela, jak mi v hlavě brouká, což začala dělat po smrti mých rodičů.

Utřela jsem si slzu a podívala se na úkoly. Pustila jsem se do jednoho ze svých posledních projektů. Slíbila jsem si, že střední školu dokončím, ať se děje cokoli. Máma s tátou by na mě byli tak pyšní, že končím školu, a já byla odhodlaná tuhle práci dodělat. Pracovala jsem dlouhé hodiny a nakonec jsem u stolu usnula.

Probudil mě hlas mé „sestřenice“, která na mě volala.

„Elaro, jdeš dolů na večeři?“ Lysin hlas na mě volal od paty schodiště. Lysu a její mámu Amaru jsem vždycky považovala za rodinu. Amara byla nejlepší kamarádka mé mámy. I poté, co si máma i Amara našly své druhy, zůstaly v kontaktu. Po smrti mých rodičů mě Amara pozvala, abych u ní zůstala. Původně jsem odmítla, chtěla jsem zůstat se svou smečkou a pomoci s obnovou, ale ten den bylo ztraceno příliš mnoho, a tak jsem se před dvěma měsíci přestěhovala k Lyse, Amaře a Faelanovi.

„Hned jsem tam!“ křikla jsem zpátky. Neuvědomila jsem si, jaký mám hlad, dokud jsem neotevřela dveře, abych sešla dolů, a do nosu mě neudeřila vůně pečeného kuřete, brambor a zeleniny.

Seběhla jsem schody a v té rychlosti, s jakou jsem mířila do kuchyně, jsem málem zakopla. Amařino jídlo bylo vždycky úžasné.

„Jak jdou tvoje projekty?“ zeptala se Amara s ustaraným výrazem ve tváři. Byla úchvatná – dlouhé blond vlasy a nádherné modré oči, ale její pečující srdce ji dělalo ještě krásnější.

„Dobře, jen je toho hrozně moc. Dohánět první semestr a zároveň stíhat práci za tenhle semestr je drsné, ale zvládnu to.“ Stáhla jsem si vlasy dozadu a přijala talíř, který mi Lysa podávala. Talíř přetékal, ale já ho bez potíží vyjedla. Vlkodlaci mají mnohem větší apetit než lidé, na což musím vždycky pamatovat, když jsem venku s ostatními – se svými lidskými přáteli. Už nejedenkrát jsem sklidila podivné pohledy kvůli množství jídla, které jsem spořádala.

„Chceš jít dneska večer k vatře? Mohla by to být dobrá příležitost seznámit se s dalšími lidmi ze smečky,“ zeptala se Lysa a usmála se na mě.

Povzdechla jsem si. Popravdě řečeno, vyhýbala jsem se tomu. Věděla jsem, že se musím přidat k nové smečce. Neměla jsem žádnou touhu být „toulavou“, zvlášť po tom, co se stalo mé rodině. Pár lidí ze smečky jsem potkala ve škole, ale protože to byla lidská škola, dokázala jsem se kontaktu s příliš mnoha členy smečky víceméně vyhýbat. Alfa Kaelen byl velmi laskavý, když jsem přišla k Lyse a její rodině bydlet, a dal mi prostor, abych se udomácnila a pokusila se dokončit školu. Alfa Kaelen a smečka Crimson Peak měli pověst silné a rázné smečky. Své území a své vlky si urputně chránili. O Alfovi Kaelenovi se vědělo, že zabije každého, kdo by si chtěl s jeho smečkou zahrávat, ale Lysa mi říkala, že je také velmi soucitný a za smečku i s ní bojuje. Alfa Kaelen převzal vedení, když jeho otec nečekaně zahynul při útoku toulavých vlků, když bylo Kaelenovi pouhých 17 let. Pod matčiným vedením Alfa Kaelen zajistil, aby smečka během pěti let od jeho nástupu prosperovala. Vyžadoval poslušnost a respekt a od členů smečky se mu dostávalo obojího. Lysa se rozplývala pokaždé, když o Alfovi Kaelenovi mluvila. I když jsem ho ještě nepotkala, Lysin popis stačil k tomu, aby se dospělý muž začervenal.

„Jasně, můžeme jít,“ řekla jsem neochotně.

‚Raději to mít za sebou dřív než později,‘ řekla mi Lyra. ‚Víš, že mi chybí běhání. Nebyly jsme venku tak dlouho. Když potkáme ostatní, budou vědět, kdo jsi, a nebudou se ptát, proč lesem běhá rudá vlčice.‘

‚Já vím. Máš pravdu,‘ odpověděla jsem Lyře. Lyřina barva byla úžasná, mnohem sytější červeň než barva mých vlastních vlasů. Rudí vlci byli velmi vzácní. Ačkoli barva vlka byla často blízká barvě vlasů v lidské podobě, většina vlkodlaků s rudými vlasy skončila ve vlčí podobě jako hnědá. Výjimečnost mé vlčice vedla v mé předchozí smečce k jistým problémům. Alfa mé bývalé smečky mi nedovoloval se měnit, pokud jsem nebyla v izolaci. Měla jsem také problémy s některými členy smečky. Někteří vlčí samci o mě projevovali až přílišný zájem, což mi bylo nepříjemné. Přispělo to také k mé rebelské stránce, protože jsem měla neustále pocit, že musím bojovat sama za sebe.

„JUPÍ! Mám takovou radost, že půjdeš! Pojďme najít něco na sebe!“ Lysa mě popadla za ruku a táhla mě zpátky nahoru.

Klopýtala jsem za ní a snažila se neupadnout. „Ne tak rychle!“ křikla jsem na ni. Neposlouchala a dál mě vlekla po schodech.

„Proč jsi tak nadšená?“ Pustila mou paži a já se zapotácejíc ocitla v jejím pokoji.

„Nikdy nevíš, koho na takových akcích potkáš. Já na jedné loni potkala svého kluka. Musíme tě obléknout!“ Začala prohledávat skříň, vytahovat různé kousky a házet je na postel.

„Proč bych se měla s někým seznamovat? Jsem naprosto spokojená sama.“ Nafoukaně jsem se posadila na její postel a zkřížila ruce na prsou.

„Elaro, jsme vlci. Víš, že toužíme být s ostatními. Mít kluka je přirozené. Neříkám, že s ním musíš něco mít, protože vím, že jsi říkala, že chceš čekat. Jen to, že máš někoho, komu na tobě záleží, ti může moc pomoct. Mám o tebe starost. Od té doby, co jsi sem přišla, jsi tak izolovaná,“ podívala se na mě s velkou starostí v očích. Věděla jsem, že pro mě chce to nejlepší a chce, abych byla šťastná. Od té doby, co jsem se k rodině nastěhovala, mi byla opravdu velkou oporou. S Lysou jsme byly kamarádky roky, protože se naše rodiny často navštěvovaly.

„Já vím a vážím si toho, jak moc ti na mně záleží. Je to vážně těžké jít dál, když mi umřeli rodiče. Ani nevím, kde je můj bratr. Po tom útoku byl pryč. Nevím, jestli ho zabili, zajali, nebo prostě utekl. Myslím na ně každý den.“ Když jsem k ní mluvila, bojovala jsem se slzami.

Odhrnula mi pár pramínků vlasů z obličeje a setřela osamělou slzu, která mi unikla z oka. Naplakala jsem se už tolik, že jsem znovu plakat nechtěla.

‚Lysa má pravdu, víš to. Musíme se aspoň dostat ven a zkusit potkat ostatní – myslím přátele,‘ řekla Lyra jemně a zabroukala mi v hlavě. Nebýt Lyry, prohrála bych boj se smutkem už před měsíci.

‚Já vím. Já vím,‘ souhlasila jsem s ní. Mít vlčici v hlavě mělo rozhodně své výhody, zvlášť když to byla někdo tak podporující jako Lyra.

„Tak co jsi pro mě vybrala?“ usmála jsem se na Lysu. Přiskočila k oblečení na posteli a začala mi ukazovat svůj výběr.

Byla jsem vyšší než Lysa, takže první šaty, které vybrala, jsem hned zamítla. Lyse byly krátké, mně by pravděpodobně nezakryly ani celý zadek. O takový typ pozornosti jsem nestála.

Podívala jsem se na flanelové šaty, které vybrala. Měly smaragdově zelenou barvu s tmavě modrými detaily. I když to byly spíš podzimní šaty, ta barva se mi líbila a věděla jsem, že zvýrazní mé zelené oči a rudé vlasy.

„Chci si vzít tyhle!“ řekla jsem jí. Měla jsem roztomilé boty, které se k těm šatům skvěle hodily.

Lysa se podívala na můj rozcuchaný drdol a zavrtěla hlavou. „Můžeme něco udělat s těmi tvými vlasy? Pořád je stahuješ dozadu, ale jsou nádherné!“ Sáhla mi za hlavu a drdol rozpustila. Vlasy mi spadly na ramena a sahaly až doprostřed zad. Drdol jim dodal jemné vlny.

„Holka, s vlasy nemusíš dělat vůbec nic! Jsou úžasné! Dáme jen trochu lesku na rty a řasenku. To je všechno, co potřebuješ!“ Lysa mi podala svou kosmetickou taštičku a já se v ní začala přehrabovat a hledat, co potřebuji.

„Není důvod se tam aspoň nepodívat. Možná, že kluk není až tak špatný nápad,“ řekla jsem a podala Lyse taštičku zpět.

„Přesně tak. Trochu se pobav. Užij si to. Není důvod nejít ven a nezjistit, co se nabízí. Víš, že kluci to dělají pořád. Ty můžeš taky,“ mluvila Lysa, zatímco přecházela po pokoji, brala hřeben a upravovala si vlasy.

Hodila jsem na sebe šaty a vzala si boty. Musím uznat, že Lysa má fakt hezké věci. Tyhle šaty byly skvělé. „Co myslíš?“

„Úžasné!“ vykrikla Lysa. Je vždycky tak hlasitá a plná energie.

Lyra mi v hlavě trochu zamručela. ‚Chci počkat na druha,‘ vložila se do toho.

‚Já vím, Lyro. Čekám na našeho druha. Ale to neznamená, že mezitím nemůžu mít kluka. Navíc víš, že našeho druha nemůžu najít, dokud mi nebude osmnáct, a to je až za pár týdnů. Můžu si aspoň najít nějaké přátele a třeba i někoho, kdo bude dost hezký na to, abych se s ním líbala.‘ Lyra nad mou poznámkou jen frkla. Věděla jsem, že se jí to nelíbí, ale Lysa měla pravdu. Trocha společnosti by mi prospěla.