Probudila jsem se před šestou ráno a byla jsem trochu zklamaná, že se mi o Navarreovi v noci nic nezdálo. Asi to tak ale bylo lepší. Protáhla jsem se, vstala z postele a ani jsem se nepřevlékala, rovnou jsem si sedla ke stolu a pokračovala v práci. Zbývalo mi dokončit tři projekty a doufala jsem, že to dopoledne zvládnu. Pak už mi budou zbývat jen závěrečné zkoušky z posledních tří předmětů.

Po dokončení posledního projektu jsem zaklapla notebook. Protáhla jsem se a protřela si oči. Podívala jsem se na telefon a zjistila, že jsem pracovala skoro šest hodin.

„Tvoje věci do školy jsou tak nudné,“ kňourala Lyra.

„Já vím, ale víš, jak je pro mě důležité to dodělat.“ Vstala jsem a znovu se protáhla, cítila jsem se trochu rozlámaná po včerejších aktivitách. Zavrtěla jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnala.

„Nepozvala jsi Navarrea, aby se zastavil?“ zeptala se Lyra a poslala mi obrazy věcí, které by si přála, aby mi Navarre dělal. Nikdy to nebyl přímo sex – tyhle obrazy mi nikdy neposílala, ale rozhodně mi posílala spoustu jiných velmi názorných představ.

„Lyro, už dost! Přestaň!“ zasténala jsem s vědomím, že jsem nebezpečně blízko tomu, aby mě to zase přemohlo. „A máš pravdu, pozvala jsem ho. Netuším, jestli přijde, ale měla bych se převléknout z toho pyžama.“

Rychle jsem šla do koupelny a upravila se. Ještě jsem nevěděla, co si vezmu na sebe, tak jsem si vlasy zapletla do copu, který mi splýval po straně. Pár pramínků mi volně rámovalo obličej. Tohle byl jeden z mých nejoblíbenějších účesů. Rozhodla jsem se jen pro řasenku a nenápadný lesk na rty.

Šla jsem ke skříni a snažila se vybrat oblečení. Protože jsem nevěděla, jestli Navarre vůbec přijde, zvolila jsem styl „hezky a pohodlně“ – vybrala jsem si tmavě modrou sukni ke kolenům a růžové tričko s výstřihem do V. Protože jsem vážně chtěla pohodlí, outfit jsem doplnila svými tmavě modrými teniskami Converse. Spokojená s tím, že jsem splnila své požadavky na vzhled i pohodlí, jsem zamířila dolů na oběd.

„Ahoj Lyso! Užila sis vatru? Nejsem si jistá, kolik jsi jí vlastně viděla,“ rýpla jsem si do Lysy, když jsem vešla do kuchyně.

Podívala se na mě a celá zrudla. „Jo, bylo to fajn.“ Vypadala rozpačitě, ale usmívala se, jak si očividně vybavovala detaily z minulé noci. „A co ty? Někdo mi říkal, že tě někdo doprovázel domů. Kdo to byl?“ prohlásila a očividně se snažila změnit téma.

„Měla jsem se dobře. Jessa mi řekla spoustu věcí o smečce. Beta Varrick mi řekl, že Alfa Kaelen byl ‚víc než trpělivý‘ a že se s ním mám zítra sejít.“ Pronesla jsem to sarkasticky a udělala prsty ve vzduchu uvozovky.

„Jo, jo, ale s kým jsi to šla domů?“ Lysa to očividně nehodlala nechat jen tak.

„S Navarrem,“ řekla jsem a čekala na její reakci.

Lysa vypadala překvapeně. „Ten je kus. Pamatuju si ho, když byl mladší, ale teď o něm moc nevím. Stalo se... em, něco?“

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Lysa věděla, že prožívám emoce intenzivněji než ostatní. S Lysou jsme sdílely skoro všechno a já jí vyprávěla i o svých zkušenostech s mými dřívějšími kluky, protože i kdybych nechtěla, Lysa by to ze mě stejně vypáčila.

„Chtěl se obejmout. Já chtěla víc a políbila jsem ho. Totálně jsem ho tím zaskočila.“ Usmála jsem se na Lysu, když jsem jí líčila, co se stalo. Vytáhla jsem si z lednice zbytky a dala je do mikrovlnky. Amařino jídlo bylo příliš dobré na to, abych si ho nedala i druhý den.

„Hmm,“ zněla Lysina odpověď.

„Co má znamenat to hmm?“ zeptala jsem se, když jsem vytáhla jídlo z mikrovlnky, vzala si vidličku a sedla si k ní k jídlu.

Vzala jsem si pár soust a čekala, co Lysa odpoví.

Uchechtla se. „Jen jsem měla pocit, že jsem tě slyšela, jak si to včera užíváš.“ Pozorovala mě, zatímco jedla svůj oběd.

Většina lidí by se asi styděla, ale já ne. Sice mě trochu mrzelo, že se můj hlas tak nesl, a pevně jsem doufala, že Lysa byla jediná, kdo to slyšel, ale za to, co jsem dělala, jsem se nestyděla.

„Užila, děkuji,“ prohlásila jsem věcně. Změnila jsem téma a zeptala se: „Co mám čekat od setkání s Alfou Kaelenem? Beta Varrick říkal, že se mnou chce probrat přijetí do smečky.“

Lysa pokývala hlavou na potvrzení. „Všichni noví vlci procházejí krátkým obřadem přijetí do smečky. V podstatě to přetrhne tvá pouta se starou smečkou, která stejně už nemáš, a umožní ti to se plně začlenit do téhle. Pak se budeš moct telepaticky spojit s kterýmkoli členem. Většinou to chce mít vyřízené docela rychle poté, co přijde nový vlk, takže bych se nedivila, kdyby to s tebou udělal hned zítra při tom setkání.“

„Je milý? Vůbec nevím, co mám čekat.“ Protože se mi dařilo se alfovi těch pár měsíců vyhýbat, byla jsem ze setkání nervózní. Většina alfů byla přísná a vyžadovala respekt. Museli být. Vedli velkou smečku a na zdvořilosti neměli moc času. Byli také nesmírně loajální ke smečce a při její obraně by i zemřeli. A obvykle byli úžasní. Alfové byli silnější, rychlejší a větší než jakýkoli jiný vlk.

„Moje zkušenosti s ním byly v pohodě. Je přímý, ale je o něm známo, že při smečkových akcích tráví čas s ostatními členy. Někteří lidé ho popisují jako přátelského, a věřím, že takový umí být, ale většinu času se věnuje jen povinnostem. A už jsem ti říkala, že je k sežrání.“ S úsměvem se na mě podívala a povytáhla obočí.

„Co je to s tebou?“ zažertovala jsem, dojedla zbytky a dala misku do myčky.

Chtěla jsem se Lysy ještě zeptat na její večer u vatry, když vtom někdo zaklepal na dveře.

„To má přijít Alaric. Můžeš jít otevřít? Mám hrozný hlad a chci to dojíst.“ Nacpala si do pusy další kus sendviče a zazubila se na mě.

„Půjdu tam.“ Zavrtěla jsem hlavou a zamířila ke dveřím. Ta holka se nezdála. Občas měla fakt obrovský apetit. Vlci sice dokázali sníst hodně, ale ona svým apetitem zahanbila i leckterého vlčího samce.

Když jsem šla chodbou a otevřela dveře, čekala jsem Alarica. Sice tam stál, ale vedle něj byl i Navarre. Trochu se mi zatajil dech, když jsem si uvědomila, jak je ten kluk neuvěřitelně pohledný.

„Ahoj Elaro. Je tu Lysa?“ zeptal se Alaric, když procházel kolem mě. Nečekal na odpověď a zamířil do kuchyně. Slyšela jsem, jak Lysa odsunula židli a zavolala jeho jméno, očividně mu běžela naproti.

Když jsem se otočila zpátky ke dveřím, přistihla jsem Navarrea, jak na mě zírá. Nevadilo mi to, ale překvapilo mě to.

‚Sakra, ten je božský.‘ Lyra mi v hlavě tiše promluvila a poslala mi jeho fotku bez trička.

„To tedy je.“ Zahnala jsem myšlenky, které mi Lyra podstrkovala, a udělala krok k Navarreovi.

„Jsem ráda, že ses zastavil,“ řekla jsem a dotkla se jeho paže. Viděla jsem, jak se lehce zachvěl, když mi úsměv opětoval.

„Včera to bylo fajn. Říkala jsi, ať se stavím.“ Trochu se odmlčel, vypadalo to, že je skoro nervózní. „Dneska ti to moc sluší,“ dodal.

S roztomilým ušklíbnutím jsem si odhrnula pramínek vlasů z obličeje. „Díky. Půjdeme se projít.“ Chytila jsem ho za ruku a táhla ho s sebou na louku za domem. Na okraji louky byl malý hájek, kam jsem často chodila. Bylo tam pár kamenů, na kterých jsem ráda sedávala, a zdálo se to jako ideální místo pro rozhovor s Navarrem.

Mohla jsem ho pustit, když jsme šli, ale usoudila jsem, že se mi ten kontakt líbí a on ruku neodtahoval.

Desetiminutová procházka ke stromům byla vyplněná přátelským hovorem. Ptala jsem se Navarrea na rodinu a on mi vyprávěl o rodičích, bratrovi a sestře. Jeho bratr našel svou družku loni a bydlel s ní ve smečce. Sestra byla o rok mladší než Navarre a právě svého druha našla. Navarreovi bylo čerstvých devatenáct. Svou družku očividně ještě nenašel. Věděl, že v téhle smečce není, ale zatím se do hledání moc nehrnul. Byl jedním z nejlepších bojovníků ve smečce a snažil se vypracovat na pozici hlavního válečníka.

Ráda jsem ho poslouchala, když mluvil o sobě. Cesta nám rychle utekla. Zastavila jsem se, když jsme došli k hájku. Jaro stromy krásně olistilo, takže mýtina byla mnohem hustší, než když jsem tu malou skrytou zátoku před pár měsíci objevila.

Protáhla jsem Navarrea mezi stromy. „Objevila jsem to tu krátce po tom, co jsem se nastěhovala k Lyse. Tehdy to tu nebylo tak bujné, ale i tak se mi to líbilo. Je to dobré místo na přemýšlení. Je to dost daleko od lesa, takže sem většina vlků nechodí.“

Prošla jsem křovím a ocitli jsme se na malé mýtině. Byly tam dva velké kameny, ideální na sezení. Sedla jsem si na ten, na který svítilo slunce, odhodlaná užít si trochu tepla pozdního jarního dne.

„Tak, já jsem mluvila celou cestu sem. Co kdybys mi řekl něco víc o sobě ty?“ Navarre si sedl vedle mě. Líbilo se mi sedět tak blízko něj.

Vyprávěla jsem mu o své rodině a o tom, co se stalo, když zemřeli. Popsala jsem mu útok toulavých vlků a to, jak se zdáli být organizovaní, což bylo úplně jiné než běžné útoky toulavých. Vypadalo to, že ho to hodně znepokojilo.

„O ničem takovém jsem nikdy neslyšel. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by útočili takovým způsobem. Zjistil někdo, proč zaútočili?“ Vypadal ustaraně a já se mu nedivila. Po útoku strávil Alfa Torvald mnoho hodin na schůzkách s okolními smečkami a snažil se o útoku zjistit nějaké informace. Už dřív se mě na to ptal a dokázala jsem si představit, že detaily, které jsem mu poskytla, ho jen víc znepokojily.

„Nakonec se Alfovi Torvaldovi nepodařilo o útocích zjistit nic dalšího. Ti toulaví jako by něco nebo někoho hledali, ale nikdy nepřišel na to, co to bylo. Pár vlků, včetně mého bratra, po útoku zmizelo, ale nikdo neviděl, že by je toulaví odvedli, takže nevíme, co se stalo.“ Byly to bolestné vzpomínky, o kterých jsem moc často nemluvila.

Dalších pár hodin jsme strávili hovorem o mnohem lehčích tématech, včetně oblíbené hudby, jídel a plánů do budoucna. Bylo příjemné vést s někým tak zdánlivě jednoduchý rozhovor.

Jak den ubíhal a slunce začalo zapadat, vzduch ochladl. Mírně jsem se zachvěla. Navarre si toho všiml, objal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě, aby mě zahřál.

„Díky. Byli jsme tu celý den. Začíná být zima,“ řekla jsem a přitiskla se k jeho hrudi. Cítila jsem, jak se hluboce nadechl, když si opřel bradu o mou hlavu.

„Co si myslíš o poutu druhů?“ zeptal se a svou otázkou mě překvapil. I když jsem ještě nebyla dost stará na to, abych našla svého druha, Navarre ano. Určitě by mi řekl, kdybychom jimi byli my.

Trochu jsem se odtáhla, ale zůstala jsem dost blízko, abych si užívala jeho teplo, a vrhla jsem na něj zmatený pohled. „Jak to myslíš?“

„Moji rodiče nejsou druhové. Mámin druh byl násilník. Můj táta byl nejlepší kamarád jejího bratra a byl u toho, když se její druh vrátil, aby ji ‚odvedl zpátky domů‘ poté, co od něj utekla. Strhla se velká rvačka. Můj strýc byl málem zabit a můj táta nakonec mámina druha zabil. I když z toho byla nejdřív samozřejmě zdrcená, milovala tátu za to, že ji zachránil.“ Při řeči sklonil oči.

„A co tvůj táta? Ten svého druha nikdy nenašel?“ zeptala jsem se, trochu zmatená tím, kam tahle konverzace směřuje.

Navarre zavrtěl hlavou a stále se mi nedíval do očí. „Ne, nikdy svou družku nenašel, aspoň mi o tom nikdo neřekl. Myslím, že to je částečně důvod, proč táta necestuje. Jel s námi, když prarodiče potřebovali pomoc, ale s námi jinak nikam nejezdí. Je to smečkový účetní a obvykle jedná jen s alfou a betou. Myslím, že se bál, že by svou družku mohl najít. Mámu hrozně moc miluje – víc, než jsem viděl milovat se některé druhy.“ Vzhlédl a při řeči se mi podíval přímo do očí.

Navarrea jsem právě poznala, ale měla jsem pocit, že on to pouto cítí mnohem silněji než já. Jeho společnost mi byla příjemná, ale kromě těch pár hodin, co jsme si povídali, jsem o něm nevěděla vlastně nic. Najednou jsem znervózněla a snažila jsem se přijít na to, proč se tak cítím.

Rozhodla jsem se pro upřímnost a zhluboka se nadechla. „Věřím v pouto druhů. Já i moje vlčice čekáme na moje osmnáctiny, abych mohla svého druha najít. Moje máma a táta byli druhové a láska, kterou k sobě cítili, trvala do posledního okamžiku, než oba zemřeli.“ Mluvila jsem upřímně.

Zavrtěl hlavou a viděla jsem na něm, že je trochu zklamaný.

„Navarre, ty máš ještě spoustu času na to, abys svou družku našel, a já nebudu dost stará na to, abych se o to aspoň pokusila, ještě pár týdnů. Pochybuji, že svého druha najdu hned, jak mi bude osmnáct. Mezitím se pořád můžeme vídat.“ Položila jsem mu ruku na stehno a podívala se na něj, snažíc se dotekem i pohledem vyjádřit útěchu.

„Ale co se stane, když svého druha najdeš?“ zeptal se. Vlci měli tendenci k citům propadat mnohem rychleji a hlouběji než lidé, ale i tak mě překvapilo, jak moc mu na mně za tak krátkou dobu začalo záležet.

„Pochybuju, že ho najdu tak rychle. Ty bys taky mohl najít tu svou, víš,“ rýpla jsem do něj hravě v naději, že to odlehčí atmosféru. Pak jsem se ale vrátila k vážnějšímu tónu, protože jsem věděla, že to musí zaznít. „Podívej, oba jsme ve věku, kdy vztahy můžou náhle skončit. Moje sestřenice s někým chodila skoro dva roky. Tři týdny po jeho osmnáctinách našel svou družku. Byla z toho zničená, ale chápala to. O dva dny později našla svého vlastního druha.“ Doufala jsem, že ta slova pomohou zmírnit realitu randění u dospívajících vlkodlaků. „Dokud tohle oba víme, můžeme na to být aspoň trochu připravení.“

S Lysou už jsme tuhle konverzaci vlastně vedly. Lysa věděla, že ona nebo Alaric mohou svého druha najít kdykoli. Proplakala celé hodiny, když bylo Alaricovi osmnáct, jak se bála, že svou družku najde. To, že jsem jí pomohla uvědomit si, že i ona jednou najde toho svého, jí pomohlo tu bolest zmírnit.

„Já vím,“ řekl, ale pořád vypadal trochu smutně.

„Podívej, Navarre, líbíš se mi. Dnešek byl ten nejlepší den, jaký jsem za dlouhou dobu zažila. Pojďme se prostě bavit, užívat si vzájemnou společnost a věci kolem druhů řešit, až nastanou.“

Přitáhl si mě ještě blíž a sklonil hlavu k mé. Cítila jsem, jak se mu zrychlil dech. Chvíli váhal a pak se konečně naklonil k polibku. Cítila jsem, jak lehce pootevřel ústa, a využila jsem toho jako příležitosti prozkoumat jeho rty jazykem. Položila jsem mu ruku na hruď a užívala si pocit jeho svalů přes tričko. Dotkl se svým jazykem mého a polibek prohloubil. Přesunula jsem ruku k jeho zátylku a přitáhla si ho blíž k sobě. Najednou se odtáhl. Polibek skončil na můj vkus mnohem dřív, než jsem chtěla.

Viděla jsem, jak mu oči trochu zešedly, a uvědomila jsem si, že se s někým telepaticky spojuje.

„Beta mě potřebuje. V sousední smečce došlo k náhodnému útoku toulavých vlků a musíme postavit další hlídky.“ Vstal a přitáhl si mě k objetí. Než se úplně odtáhl, znovu mě jemně políbil. „Nevadí, když tě nedoprovodím domů? Beta mě tam chce mít co nejdřív.“

„Samozřejmě, chápu to.“ Usmála jsem se na něj. Sakra, ten byl fakt hezký. Sledovala jsem ho, jak rychle běží zpátky přes louku.

‚No, to byl ale povedený den,‘ ozvala se Lyra. Kupodivu v tom nebyl žádný sarkasmus.

‚Souhlasím.‘ Přestože jsem Navarrea právě políbila, dokázala jsem své touhy ovládnout. Včerejší večer mi zřejmě pomohl srovnat emoce.

„Chceš vědět, co by byl dobrý konec dne?“ zeptala se Lyra a v mé mysli začala běhat v kruzích. „Běh.“