S Lyrou jsem se nemohla dohadovat. Ve své staré smečce jsem musela být s proměnou velmi opatrná. Obvykle jsem to dělala sama. Máma měla vždycky hrozný strach, aby někdo neviděl rudou vlčici. Nikdy mi vlastně nevysvětlila proč, ale vždycky na tom trvala. S bratrem jsem mohla běhat jen tehdy, když běžel lesem první on. Párkrát jsem se sice dostala ven sama, ale vždycky jsem se držela v ústraní. Od té doby, co jsme přijely sem, jsem Lyru nenechala proběhnout. Běh by mi mohl pomoct vyčistit si hlavu a zbavit se těch zbytků emocí, které mě hryzaly.

„Musíme se nejdřív dostat k okraji lesa, ale jdeme na to.“ Vyrazila jsem a šla podél otevřeného pole směrem k zadní části domů. I když byl za domy nějaký zalesněný prostor, stromy tam nebyly dost husté na to, abych se cítila při proměně v bezpečí.

S Lyrou jsme se dál přátelsky špičkovaly. Poté, co jsem přišla o rodinu, byla Lyra mou jedinou společnicí. Vlci jsou s námi sice pořád, ale Lyřina podpora mi pomohla přečkat ty nejtemnější časy. Tyhle rozhovory jsem si užívala. Pomáhaly mi odvést myšlenky od všech těch negativních věcí, které mě pronásledovaly.

Asi po dvaceti minutách chůze jsem došla na kraj lesa. Nebyla jsem daleko od místa, kde se včera konala vatra. Poodešla jsem asi patnáct metrů hlouběji od kraje lesa. Věděla jsem, že v oblasti jsou hlídky, ale většina se jich pohybovala mnohem dál v lese a střežila hranice.

‚Tady to vypadá dobře,‘ řekla jsem Lyře. ‚Nejdřív se svléknu. Tenhle outfit mám ráda a musíme mít v čem dojít zpátky domů.‘ Rychle jsem se svlékla, nechala Lyru vystoupit do popředí a proměnila se.

„Sakra, to je pocit!“ vykřikla mi Lyra v hlavě. Protáhla si srst a rozběhla se. Vždycky mi přišlo, že Lyřina vlčí podoba je nádherná. Má sytě rudou srst. Je to stejná barva jako moje vlasy, jen o odstín tmavší. Na tlapách má náznak bílé, což tvoří s ostatní rudou srstí úžasný kontrast.

„Kam poběžíme?“ zeptala se a dál pádila vpřed.

„Nechoď moc daleko, spíš jen běž souběžně s krajem lesa. Nevím, kudy vedou hlídky, a nechci to řešit,“ řekla jsem jí a cítila jsem, jak na souhlas zatřásla hlavou.

Běžela a běžela a já si ten pocit užívala. Zabočila za ohyb a uslyšela jsem zvuk tekoucí vody.

„Pojďme se tam podívat,“ vybídla jsem ji a ona stočila směr k tekoucí vodě.

Lyra běžela jen pár minut a už byla u vody. Lesem protékal malý potok. Lyra k němu došla, prošla se korytem a pak se otočila a napila se. Užívala jsem si pocit vody na jejích tlapách a pobídla ji, aby si sedla u břehu. Tekoucí voda byla uklidňující.

„Chvíli si tu posedíme,“ řekla jsem Lyře. Neprotestovala. Věděla jsem, že má vodu ráda stejně jako já.

„Půjdu tamhle na ty kameny. Víš, že se ráda vyhřívám na sluníčku.“ Došla k nim a vyskočila na ně.

Seděly jsme v tichu několik minut a užívaly si poslední zbytky slunce, než úplně zapadne.

Lyra nastražila uši při zvuku přicházejícím z dálky asi patnácti metrů, směrem proti proudu potoka.

S využitím jejího zostřeného sluchu jsem se zeptala: „Co je to?“.

„Zatím nic nevidím. Vypadá to, že se podél potoka něco hýbe. Počkej! Něco cítím.“

Právě když to dořekla, objevil se v dohledu neuvěřitelně krásný černý vlk. Jeho srst měla tu nejčernější barvu, jakou jsem kdy viděla, jen s náznakem stříbra na hrudi. Nikdy předtím jsem neviděla vlka s tak tmavou srstí.

Černý vlk vzhlédl a pozorně si mě prohlížel.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se Lyry. Útěk nepřipadal v úvahu. Tohle byl očividně velmi mocný vlk.

„Nepoznávám ho.“ Lyra si ho měřila pohledem. Vlci se dokážou navzájem poznat, pokud se předtím potkali v lidské podobě. Z téhle smečky jsme zatím moc lidí nepotkaly a tenhle vlk nebyl nikdo, s kým bychom se už dříve seznámily.

Černý vlk zavětřil a zamířil k nám. Sedl si k patě kamene, na kterém jsme seděly. Jak seděl vedle nás, viděla jsem jeho skutečnou velikost. Na kameni jsem si připadala velká, ale moje velikost se s jeho nedala srovnat. I když černý vlk seděl na zemi, byl pořád vyšší než já.

Naklonil hlavu a dál se na mě upřeně díval.

„Nemyslím si, že nám chce ublížit,“ zašeptala mi Lyra.

„Vidíš ty jeho oči? Jsou tak modré, až jsou skoro černé. Nikdy jsem neviděla tak tmavou a přitom modrou barvu.“

Zdálo se, že se černý vlk uvolnil. Trochu pootevřel tlamu a nechal jazyk viset na stranu.

Lyra se tvářila zmateně, stejně jako já. „Kéž bych věděla, kdo to je.“ Znovu jsem se mu podívala do očí. Vířily v nich zlaté a stříbrné tečky.

Černý vlk vstal a naklonil se nad vodu, aby se napil. Potom si lehl k patě kamene.

„Mám si lehnout taky?“ Lyra byla zmatená.

„Myslím, že jo. Nevím, co jiného bychom měly dělat.“ Přikývla na souhlas a lehla si na kámen.

Seděly jsme takhle aspoň hodinu. Slunce zapadlo a v lese se rozhostila tma. Sedět s tím černým vlkem mi přišlo uklidňující. Jako bych cítila jeho energii. Tohle jsem u jiného vlka nikdy nezažila. Cítila jsem tu energii v hrudi a sálala mi do celého těla.

„Co je to za pocit? To jsem nikdy necítila,“ zeptala jsem se zmateně. Lyra zavrtěla hlavou. Taky nevěděla.

Znovu jsme se podívaly dolů na černého vlka. Oči mu mírně zešedly a já věděla, že se s někým ze smečky spojuje, předpokládala jsem, že z téhle smečky.

S odfrknutím vstal a slabě zakňučel. Čenichem strčil do Lyřina čenichu. Lyra mu na oplátku otřela hlavu o tu jeho, což je u vlků totéž jako lidské objetí. Zdálo se, že se mu nechce odejít, ale sklonil hlavu a odklusal cestou, kterou přišel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se Lyry a pořád se dívala směrem, kterým černý vlk odešel.

„Elaro, nevím, co na to říct. Ten pocit z té energie byl tak... zvláštní. Nikdy jsem nic takového při kontaktu s jiným vlkem necítila.“ Lyra byla očividně stejně zmatená jako já.

„Pojďme zpátky. Začíná být pozdě.“ Lyra vyrazila zpět k místu, kde jsme nechaly šaty.

Po deseti minutách jsme byly u oblečení. Rychle jsme se proměnily zpátky a já se oblékla. Cestou k domu jsme mlčely. Obě jsme v duchu přemítaly o tom setkání s černým vlkem.

Kdo to byl?

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

POHLED ALFY KAELENA

Vrátil jsem se ze schůzky se sousední smečkou o něco dříve, než jsem čekal. Alfa je nesvůj, když je příliš dlouho pryč od své smečky. I když jsem byl pryč jen čtyři dny, začal jsem pociťovat potřebu se vrátit.

„Alfo Kaelene, rádi tě vidíme zpátky!“ pozdravil mě při příjezdu beta Varrick. „Jaká byla cesta?“ Beta Varrick se zamračil, když viděl můj výraz.

„V pohodě, jen dlouhá. Myslím, že si musím jít zaběhat.“ Prohrábl jsem si vlasy, cítil jsem se trochu napjatý. Alfa sousední smečky Celestia byl při nedávném útoku vážně zraněn a smečka potřebovala trochu poradit. I když jsem s pomocí smečce neměl problém, už mě unavovalo být tak dlouho pryč od té své.

„Domluvil jsem schůzku s Elarou, tou novou vlčicí, co už pár měsíců bydlí u Amary a Faelana. Přijde zítra v jednu.“ Beta Varrick mě zasvětil do událostí, které se staly během mé nepřítomnosti. „Nechám tě běžet. Dej vědět, kdybys něco potřeboval.“

Vyšel jsem ze smečkového domu a zamířil k lesu. Rychle jsem shodil oblečení a rozběhl se. Rovok uznale zavyl, když jsme vyrazili vpřed, kličkovali mezi stromy a přeskakovali kameny. Běželi jsme až k hranici revíru, zkontrolovali hlídky a pak se otočili a běželi zpátky ke smečkovému domu.

„Proč nezajdeme k potoku? Dlouho jsme tam nebyli,“ vybídl jsem Rovoka. Nebylo těžké ho přemluvit, aby běžel dál. Miloval to a se souhlasným zavrčením ještě zrychlil.

Když jsme se blížili k potoku, Rovok přibrzdil a zastavil.

„Cítíš to? Kdo to je?“ Zvedl čenich a znovu zavětřil. Ani jeden z nás tu vůni nepoznával. Byla příjemná a mně i Rovokovi se líbila.

Rovok se opatrně plížil podél potoka, dokud ji neuviděl. Nádherná rudá vlčice. Rudého vlka jsem v životě neviděl. Pokud jsem věděl, žádní rudí vlci už neexistovali a nebyli tu stovky let. Ta barva byla úchvatná. Byla skutečně rudá, ne ta kaštanová barva, která se u vlků občas vyskytuje.

Když jsme se k rudé vlčici přiblížili, cítili jsme její energii. Její vůně byla omamná. Mně i Rovokovi se v její blízkosti líbilo, i když jsme nedokázali přijít na to proč. Přistihl jsem se, jak na ni zírám, a rozhodl se jít blíž, abych viděl, jak zareaguje. Nehýbala se, a tak jsem v postupu pokračoval. Je odvážná? Nebo vyděšená? Netušili jsme, proč neodešla, ale byli jsme rádi, že tam rudá vlčice stále je.

Nechtělo se mi z její společnosti, a tak jsem se rozhodl si sednout. Rudá vlčice celou dobu seděla na kameni. Pořád jsem se na ni díval a v její přítomnosti cítil klid. Kéž bych věděl, kdo to je, ale nebyla součástí naší smečky, protože jsem se s ní nedokázal telepaticky spojit. Nebo pokud byla, tak spojení blokovala. Ale já znám vlky celé své smečky a tuhle neznám.

Ve snaze zjistit, jak zareaguje, jsem si vedle ní lehl. Vlci obvykle nesedí takhle blízko sebe ani si vedle sebe lehají, pokud se neznají, ale její přitažlivost byla tak silná. Nevěděl jsem, kdo to je, ale zoufale jsem to chtěl zjistit.

Seděli jsme takhle nějakou dobu. Její přítomnost mi byla příjemná. U žádného jiného vlka jsem se takhle necítil.

Uvažoval jsem, že se proměním zpátky, abych se jí představil, když se se mnou telepaticky spojil beta Varrick.

„Alfo Kaelene? Na severovýchodní straně hranice smečky byl chycen toulavý vlk. Chcete ho vyslechnout?“ Varrick prolomil to fascinující kouzlo, kterým mě rudá vlčice spoutala. Jak dlouho už jsem tu byl?

Odpověděl jsem Varrickovi, že se za chvíli vrátím.

S odfrknutím jsem vstal a Rovok zakňučel.

„Nevím, co to je, ale nechci odejít,“ stěžoval si mi. Rovok otřel svůj čenich o čenich rudé vlčice. Zdálo se, že si k ní vytvořil pouto, a já se mu nedivil. Byla tak fascinující.

„Já vím, ale musíme se jít podívat, co je s tím toulavým,“ odpověděl jsem mu. Rovok odklusal podél potoka. Jednou jsme se ohlédli a viděli, jak se za námi rudá vlčice dívá.

Kdo to byl?

Rovok rychle běžel zpátky na kraj lesa a my se bleskově vrátili do lidské podoby. Naházel jsem na sebe oblečení a rychle se vydal do smečkového domu.

„Alfo Kaelene, rádi vás vidíme zpět.“ Pozdravil mě můj hlavní válečník Torin a jeho nejlepší bojovník Navarre.

„Co víme?“ směřoval jsem otázku na Torina. Kráčel jsem dál a zamířil do své pracovny.

„Pokud můžeme soudit, byl to jen náhodný toulavý vlk. Pročesali jsme celou oblast a žádné další jsme nezaznamenali.“ Torin sdělil podrobnosti o tom, co zjistili.

„Vypadal skoro zraněný, Alfo. Přesto se při dopadení pokoušel bojovat. Ale jako by nemohl mluvit,“ vložil se do toho Navarre a dodal další podrobnosti k samotnému zajetí.

„Děkuji, Torine. Navarre. Pokračujte prosím ve výslechu. Beto Varricku, ty zůstaň. Chci s tebou mluvit.“ Počkal jsem, až Torin s Navarrem odejdou, a pak se otočil k Varrickovi. Gestem jsem ho vybídl, aby se posadil. Nalil jsem si pití a jemu nabídl taky.

Podíval se na mě tázavě. „Co se děje?“

S Varrickem jsme byli kamarádi od dětství. Kromě toho, že byl mým betou, byl také mým nejlepším přítelem a znal mě lépe než kdokoli jiný.

Sedl jsem si, povzdechl si a napil se whisky. „Řekni mi, co víš o rudých vlcích.“

Hodil na mě zmatený pohled, ale pak se rozhodl odpovědět. „Moc ne. Všichni známe ty příběhy o smrti posledního rudého vlka před mnoha a mnoha lety. Tradovalo se, že rudý vlk má nějakou magickou moc, i když nikdy nebylo jasné, jakou. Věří se, že se smrtí posledního rudého vlka se všechny smečky staly zranitelnějšími vůči útokům.“

„A od té doby nikdo rudého vlka neviděl?“ Rovok nastražil uši a čekal na Varrickovu odpověď.

„Ne. Proč?“ Beta Varrick byl očividně zmatený.

„Při dnešním běhu jsem byl u potoka. Narazil jsem na vlčici. Nepoznával jsem její vůni a nepoznával jsem její oči, když jsem se jí do nich podíval. Byla to rudá vlčice. Naprosto nádherná. Její vůně byla omamná. Když jsem s ní seděl, cítil jsem takový klid.“ Zavrtěl jsem hlavou, když mi došlo, jak sentimentálně před Varrickem mluvím.

„Známe všechny vlky ve smečce. Tedy, kromě Elary. Nejsem si jistý, jestli někdo viděl její vlčí podobu od té doby, co ke smečce přišla,“ konstatoval Varrick zřejmý fakt, ale věděl jsem, že to říká spíš pro sebe než pro mě.

„No, hádám, že zítra se dozvíme víc.“ Pozvedl jsem sklenici k Varrickovi a dopil whisky. Mohla by moje nová členka smečky být skutečně rudou vlčicí?