Zarek – 14 let

Elowen – 9 let

ZAREK

Její vůně mi zavanula do nosu ještě dřív, než jsem vycítil její přítomnost. Když se blížila k místu, kde jsem odpočíval, praskaly větvičky a všude kolem se rozléhaly uspěchané malé krůčky.

Otočil jsem hlavu po zvuku přesně ve chvíli, kdy se malá Elowen vynořila z křoví s malým igelitovým sáčkem, který okamžitě schovala za záda, jakmile mě uviděla. Její kulaté oči se překvapením rozšířily, když si uvědomila, že na tomhle místě není sama.

„Co tady děláš, princezno? Zase se schováváš před mámou?“ zeptal jsem se a nespouštěl pohled z její malé, roztomilé tvářičky. Na rtech mi pohrával pobavený úsměv, zatímco jsem čekal na její odpověď.

Tiše si odfrkla, došla až k balvanu, na kterém jsem seděl, a svalila své drobné tělíčko na prázdné místo vedle mě.

„Jak jsi to věděl?“ Zvedla obočí a naklonila hlavu, aby se na mě mohla podívat. „Sledoval jsi mě? A proč jsi tady? Tohle je moje místo. Sem nesmíš.“ Nepřestávala mě sledovat a její pohled si mě pátravě prohlížel.

Potlačil jsem úsměv. I když mě štvalo, že mě někdo ruší ve chvilce ticha, nemohl jsem popřít, že mi tahle devítiletá holka s proříznutou pusou zvedla náladu, aniž by o tom vůbec věděla. „Hmmm... Netušil jsem, že tě musím prosit o svolení, než sem přijdu, princezno.“

Odvrátil jsem od ní zrak, hodil malý kamínek, který jsem už nějakou chvíli svíral v ruce, a sledoval, jak poskakuje po hladině potoka před námi. „Pokud se dobře pamatuju, tenhle pozemek mi patří. Tohle je pořád součást mého teritoria.“

Spadla jí čelist, nevěřícně zírala na má slova, pak si odfrkla a hrdě vypnula hruď: „To je mi fuk, Zareku. Když řeknu, že je to moje místo, tak je moje!“

Domýšlivě se usmála a ukázala prstem na strom stojící asi tři metry po naší levici, hned vedle potoka. „Vidíš to jméno na tom stromě? Lysandra Elowen Kincaidová.“

Zavrtěl jsem hlavou, usmál se nad jejím spokojeným úšklebkem a donutil se nic nenamítat. Rozbrečet malou holku byla zrovna teď ta poslední věc, kterou jsem chtěl.

„Dobře, tak mi řekni, co jsi vzala tentokrát?“ zeptal jsem se jí a nespouštěl oči z krásy potoka, který tekl před námi.

Elowen si možná tohle místo prohlásila za svou svatyni, ale bylo to i moje útočiště, jediné místo, kde jsem si mohl sednout a odpočívat, aniž by na mé čtrnáctileté já někdo nakládal další povinnosti.

Uplynuly tři měsíce od chvíle, kdy jsem převzal post Alfy Smečky Obsidiánového hřebene. Byly to tři měsíce, co zemřel můj dědeček, bývalý Alfa smečky. A ačkoliv jsem se na tenhle okamžik připravoval už od svých jedenácti let, odpovědnost za udržení smečky pohromadě bez dědečkova vedení si vybrala krutou daň na mně i na mém zdravém rozumu.

„Jenom košíčky.“ Elowenina odpověď zazněla tiše, ale stačila na to, aby mě vytrhla z myšlenek.

„A kolik?“ Cítil jsem, jak vedle mě ztuhla. Moje otázka jí nebyla příjemná. Natáhl jsem ruku, rozcuchal jí vlasy a přitáhl si ji k sobě do bratrského objetí. „Vyklop to,“ požádal jsem ji tentokrát vlídněji.

„Jen tři.“ Odpověděla a nespouštěla oči ze svých nohou.

Uchechtl jsem se. „Lžeš.“

Znovu si odfrkla, než konečně kápla božskou. „Je jich sedm! Vzala jsem jich tolik, protože jsou moje nejoblíbenější. A dám ti jeden, jenom jeden! Takže to mamince nesmíš říct, jasné?“

Zavlnila obočím a zamávala mi košíčkem před obličejem, snažila se mě uplatit, abych souhlasil.

Široce jsem se usmál a vzal si košíček z její ruky. Poleva vypadala, jako by prošla bitvou, jak byla rozmačkaná o všechny ostatní košíčky v sáčku. Nevypadalo to zrovna lákavě, ale ze zkušenosti jsem věděl, že chutná skvěle.

Nacpal jsem si půlku do pusy, než jsem odpověděl. „Víš, že na to stejně přijde a zase bude šíleně naštvaná. Teď jich musí napéct víc na to dnešní shromáždění smečky.“

Zachichotala se, zatímco žvýkala svůj košíček. „Proto jsem jich vzala sedm. Aby to stálo za to, až se maminka naštve!“ Nasadila rozzlobený výraz a předstírala, že vytahuje drápy. „Grrrr... takhle moc naštvaná!“ Znovu se rozesmála a pustila se do jídla.

Pobaveně jsem se nad jejím divadýlkem uchechtl, vzal si ještě jeden košíček a čekal na její protesty, ale jen mě propíchla pohledem a neřekla ani slovo.

Jedli jsme v tichosti, dokud ji neprolomila ona.

„Opravdu tě teď musím oslovovat Alfo? Maminka mi pořád říká, abych tě tak oslovovala, ale zní to hloupě. Nejsi starý. Alfa je pro dědečky.“ Protočila oči, já jsem pevně stiskl rty, abych potlačil smích, a nechal ji pokračovat v jejích námitkách.

„Proč z tebe udělali Alfu? Nemůže být Alfou někdo starší než ty? Bojím se o tebe, Zareku. Třeba z tebe Alfa udělá starce. Měl jsi jim říct, že Alfu dělat nechceš.“ Poslední větu pronesla tlumeným hlasem, jako by se bála, že by nás mohl někdo slyšet.

Pak se ale usmála, když ke mně vzhlédla. Oči jí zářily obdivem. „Ale vedeš si dobře. Maminka říkala, že jsi silný a dokážeš smečku ochránit. Takže myslím, že je to fajn.“ Usmál jsem se na ni a znovu jí rozcuchal vlasy. Ani to netušila, ale její slova mě hřála u srdce.

„Ale nezestárni moc, jako tvůj dědeček. Stříbrné vlasy nejsou cool!“

Zasmál jsem se, otočil se k ní a vzal její malou tvářičku do dlaní. „Tak tedy, princezno, děkuju, pokud si myslíš, že jsem na Alfu až moc cool, ale já jím být chtěl a udělám cokoliv, abych tuhle smečku udržel v chodu. A jestli to znamená, že mi zešediví vlasy, budiž.“

Řekl jsem jí pravdu. Podívala se mi přímo do očí a snažila se odhadnout, jestli si nedělám legraci, než zavrtěla hlavou a plácla mě přes ruce, aby je dostala ze své tváře.

„A pořídíš si Lunu? Maminka říkala, že bys měl nějakou mít. Lunu jsme tu neměli... snad celou věčnost. To říkala maminka taky.“ Při její poslední větě jsem zaťal ruku v pěst a povzdechl si. Její otázku jsem nečekal, ačkoliv odpověď jsem znal ještě předtím, než jsem post Alfy vůbec přijal.

Žádná Luna.

Nebudu ji potřebovat. Jestliže můj dědeček dokázal přežít bez Luny poté, co má babička, jeho Vyvolená Luna, zemřela v mladém věku, dokážu to taky. Smečka bude vzkvétat i bez Luny. Potřebují jen mě, Alfu bez jakékoliv zátěže.

„Ne, Lunu nepotřebuju.“ V mém hlase zazněl tón absolutní konečnosti.