ZAREK

„Ne, Lunu nepotřebuju.“ V mém hlase zazněl tón absolutní konečnosti.

Otočila k mně celou svou pozornost a na její malé tváři se objevil zamračený výraz. „Proč? Já jsem si vždycky přála najít svého druha, Zareku. Jak něco takového můžeš vůbec říct? Co když si tě najde ona? Utečeš?“

Usmál jsem se nad jejími otázkami, ale v širším měřítku by to opravdu vypadalo, jako bych utíkal před svým osudem. „Prostě ji jen odmítnu, a pak budeme moct oba jít dál svými životy. Je to takhle snadné!“ Její oči se znovu rozšířily a čelist jí spadla.

Trvalo jí několik vteřin, než promluvila šeptem, který bych bez svého vlkodlačího sluchu neměl šanci zachytit. „To nesmíš udělat. Maminka říkala, že druhové jsou dar od Měsíční bohyně. A ublíží jí to. A tobě to ublíží taky, víš.“

Její oči se zafixovaly na mých a na okamžik jsem měl pocit, že se dívám do očí dospělé ženy, která zná hloubku svého tvrzení. Naklonil jsem hlavu na stranu a mrkl na ni v naději, že situaci odlehčím. Nelíbilo se mi, že rozebírá celé to téma s druhy, ale nedokázal jsem jí zlomit srdce tím, že bych jí na její otázky neodpověděl.

„Já jsem na bolest zvyklý, princezno. Nic se mi nestane.“ Viděl jsem jí na tváři zmatek, ale ještě nebyla připravená to téma nechat plavat. „A co ona? Možná ona nechce, aby jí někdo ubližoval.“

Zamračil jsem se a odvrátil od ní zrak. Štvalo mě, že se to snažím vysvětlovat devítileté holce. Změnil jsem polohu, opřel se rukama o balvany za námi a znovu přesunul pohled na potok před námi. Chtěl jsem tenhle rozhovor prostě ukončit. „Je mi to fuk. Ženy jsou podle mě jenom osina v zadku.“

Slyšel jsem, jak se zvedla z místa a vyskočila na nohy, stoupla si přede mě, obě ruce v bok, a tvářila se naštvaně. „TO NEJSEM! Možná kradu, ne... beru mamince košíčky a sušenky, ale nejsem žádná osina! Tak to vezmi zpátky!“

Vztek, který z ní vyzařoval, mě zaskočil. Zvedl jsem ruce v obranném gestu a snažil se potlačit smích. „Samozřejmě, samozřejmě, ty jsi vždycky výjimka! Jinak bych tu s tebou neseděl, ne?“

Viděl jsem, jak se jí po mých slovech uvolnila ramena, a pak se posadila zpátky na své místo vedle mě.

„A co kdybych byla tvou družkou já, Zareku? Byla bych moc dobrá Luna.“

Trvalo mi chvíli, než mi její slova došla. Usmál jsem se, přesunul se z původní pozice, objal ji paží kolem ramen, přitáhl si ji zase k sobě a rameno jí jemně stiskl.

„Jsem si jistý, že budeš skvělá Luna. Ale ne moje Luna. Jsi pro mě až moc dobrá, princezno.“ Odpověděl jsem upřímně, nechtěl jsem říct nic špatně.

Vzala si další košíček a začala ho jíst, aniž by se na mě podívala. „Já vím, já jsem na všechny moc dobrá, i na tebe. Ale co kdyby... co kdyby, odmítl bys mě a ublížil mi i tak? To bych pak už neměla druha.“

Těžce jsem polkl a snažil se vymyslet tu nejlepší odpověď. Upřímně, neměl jsem pro ni odpověď. Jak řeknete malé holce, že ať je sebevýjimečnější, nikdy pro ni ve svém životě nebudete mít místo? Zavřel jsem oči a pak ji pevně objal.

„Jsem si jistý, že Měsíční bohyně z nás dva druhy neudělá, Elowen. Tím jsem si jistý. Jsi až moc výjimečná.“ Znovu jsem polkl, než jsem dodal. „Ale pro jistotu, kdyby náhodou, tak ti tenhle velký zlý Alfa pomůže tu bolest překonat. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, princezno.“

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

Zarek – 17 let

Elowen – 12 let

ZAREK

Z hrdla se mi vydral tiché zavrčení. Zakryl jsem si oči paží, naštvaný z vyrušení v podobě hlasitého bouchání zvenčí na dveře mojí ložnice. Zakňučel jsem, když rámus neustával.

Se zamhouřenýma očima jsem pohlédl na hodiny nad sebou, které blikaly 6:08 ráno. Odhodil jsem přikrývku a zamířil ke dveřím, připravený na toho člověka za nimi skočit.

„Zareku! Zareku!“ Zavrčel jsem ještě víc, když jsem rozpoznal hlas za nimi. Otevřel jsem dveře takovou silou, že narazily do stěny uvnitř mého pokoje.

„Lysandro Elowen! Co to s tebou kurva je? Byl jsem vzhůru celou noc a ty nemáš vůbec žádné ohledy! V šest ráno?! Pro Bohyni, to ti nemůže pomoct tvůj bratr?“

Zamračil jsem se na ni a opřel se pažemi o veřeje. Štvalo mě, že mě probudila, a díky tomu jsem si vůbec neuvědomil, že na sobě mám jen boxerky a stojím tu téměř nahý před plačící dvanáctiletou holkou.

Elowen natáhla ruku, aby se mě dotkla, ale nenašla žádné tričko, za které by zatahala, a tak nakonec zatahala za gumu mých boxerek. „Tatínek mě posílá pryč, abych žila s lidmi! To mu nesmíš dovolit! Jsem vlčice! Prosím, já s prstem žít nechci!“ Slzy se jí dál řinuly z očí.

Odtáhl jsem její ruku od svých boxerek a poraženě si povzdechl. Natáhl jsem ruku a setřel jí slzy, zatímco jsem klidně odpověděl: „Jakkoliv jsem tvůj Alfa, on je pořád tvůj otec.“

„Ale ty jsi Alfa mého otce! Nemůže ti říct NE!“ odsekla, odstrčila moji ruku od své tváře a hřbetem ruky si otřela slzy.

„Je ti teprve dvanáct let, Elowen, jsi ještě nezletilá a nepatříš k mým válečníkům. Nemám na tebe žádné přímé právo. Můžu si s ním ovšem promluvit a říct mu, ať si to ještě promyslí. Ale ta rozhodnutí jsou na něm.“

Podíval jsem se na ni, z jejích očí čišela bolest. Udělala krok zpět, než na mě začala křičet. „Všichni melete jen hovna! Ty i Torin! Zbabělci!“

Prohrábl jsem si vlasy a naštvaně za ně zatahal. Štvalo mě, že se ke mně v takhle brzkou hodinu chová bez respektu.

„Dávej si pozor na pusu, mladá dámo! Zdá se, že jsi zapomněla, s kým mluvíš!“ napomenul jsem ji, ale jen na mě zase vyjela a ruce se jí třásly vztekem.

„To rozhodně nezapomněla! Jak bych mohla? Mocný Alfa! Ale to stejně nic nemění! Nikomu tady na mně nezáleží!“

Povzdechl jsem si a pokusil se dotknout její hlavy, ale uhnula o krok dozadu a vyhnula se mému doteku. „Uklidni se, Elowen, prosím!“ Povzdechl jsem si a pokračoval. „Říkal, že to není natrvalo. Jen dokud se nedá dohromady. Dej mu trochu času, právě ztratil svou družku.“

Snažil jsem se argumentovat, ale bylo už příliš pozdě, než abych si uvědomil, že jsem výběrem svých slov její vztek jen víc rozdmýchal.

„Nemluv o druzích, jako bys o tom něco věděl! Protože nevíš! A jen pro případ, že sis to neuvědomil, Alfo, já jsem ztratila mámu! Nepotřebuju ztratit ještě tátu a bratra!“ odsekla, zabodla do mě zlostný pohled, než se otočila na patě a odkráčela pryč.