Pohled Elary

Probudila jsem se leknutím; žaludkem mi projela ostrá bolest, jak do mě někdo kopl. Choulila jsem se do své obnošené deky a v očích mě pálily slzy. Spala jsem na zemi v provizorním příbytku v lese, který obklopoval území smečky Ledová hříva.

„Vstávej, mrcho!“ zařval nosový hlas.

Byla to družka mého otce, Grizza, moje nevlastní matka.

„Nikdo na tebe nemá celou věčnost, ty tupče!“ vyštěkla. Znovu mě kopla, tentokrát do hrudi, až jsem bolestí zakňučela.

„Odlétáme. Chrti ze smečky Ledová hříva nás vyčenichali.“

Vyděděnci byli nenáviděni každou smečkou, a jakmile nás spatřili, zabili nás. A smečka Ledová hříva byla nechvalně proslulá tím, že dokázala vyčenichat vyděděnce a bez milosti je v mrazu pobít.

Jmenuji se Elara Valeová. Je mi devatenáct. Můj otec a nevlastní matka jsou vyděděnci a žijeme jako tuláci spolu s několika dalšími vyděděnci, kteří po mně bažili, jako bych byla děvka jejich smečky. Bylo s podivem, že jsem si až doteď dokázala udržet panenství.

Grizza s vrčením a dalšími nadávkami na mou adresu spěšně odešla.

„Proč ji prostě nezabijeme?“ zavrčela Nyla, moje vlčice.

„Kdybychom ji zabily, otec by mě na místě zabil taky,“ odpověděla jsem jí skrze slzy. Moje vlčice nebyla tak silná, jak by měla být. Roky a roky týrání a podvýživy ji oslabily.

„Utečeme, Elaro,“ zavrčela. „Takhle nás jenom dál oslabují. Jen včera tě otec zbil holí přes záda. Kolik toho ještě snesu?“

Zvedla jsem se, utřela si slzy a ignorovala bolest v těle, která mi pronikala až do morku kostí. Věděla jsem, že se mi na těle brzy objeví modré a černé podlitiny. Časem se sice zahojí, ale velmi pomalu a zanechají jizvy.

Své pískově hnědé vlasy jsem stáhla do rozcuchaného drdolu a pak jsem složila deku, plačíc nad svým mizerným osudem. Kdyby tu tak byla moje matka...

Podle příběhů, které jsem slyšela, moje matka Elysia očarovala mého otce Brama. Otěhotněla, ale brzy po mém narození za záhadných okolností zemřela. A o měsíc později si otec přivedl svou družku Grizzu. Grizza mě dala své sestře Maevii ze smečky Mrazivý tesák, ale když mi bylo pět, vrátili mě otci. Nevím proč.

Od té doby šel můj život z kopce. Bram a Grizza mě nenáviděli. Otec mě bil a trestal při každé příležitosti, a ty příležitosti nikdy nekončily. Musela jsem zastat veškerou podřadnou práci, dokonce i pro ty vyděděnce, kterými se obklopoval.

„Ty pořád brečíš, ty hajzle!“ zakřičela moje nevlastní sestra Ravna. „Doufám, že tě dneska zabijou! Proč tě vůbec táhneme s sebou? Jsi jen přítěž!“ nadávala mi.

Se syknutím jsem popadla svou malou tašku, ve které byla deka, džíny, jedna rozedraná košile a náhradní spodní prádlo. Vyběhla jsem ven jen v šortkách a tílku a třásla se v chladu noci.

Můj otec se už proměnil ve svého vlka. Zavrčel na mě a pak vyběhl z jeskyně, v níž jsme se skrývali. Moje nevlastní matka ho následovala. Brzy jsme se proměnili všichni a běželi lesem, snažíce se uniknout bojovníkům Alfy Ledové hřívy.

Urazili jsme však sotva pár set metrů, když jsme za sebou uslyšeli zavrčení a vytí. Pronásledovaly nás těžké kroky.

„Běžte rychleji!“ ozval se otcův hlas v našich hlavách. Přes veškerou bolest jsem se nutila k rychlosti, ale o pár minut později se vytí přiblížilo. Znamenalo to, že tentokrát jsme v pasti. Běžela jsem ze všech sil, vědoma si toho, že když se zastavím, zemřu, ale nedokázala jsem běžet tak rychle jako ostatní vyděděnci. Bolest v hrudi, žaludku a zádech mě bodala jako ledové střepy. Každý nádech bolel. Říkala jsem si, jestli mi Grizza tím kopancem nezlomila žebro nebo dvě.

„Vidíš, říkala jsem ti to,“ mručela Nyla. „Snaží se nás zbavit. Nech je být.“

„Co mám dělat, Nylo?“ ptala jsem se jí. „Když opustím tuhle smečku, kam půjdu? Copak nevíš, že osamělé vlky loví a okamžitě zabíjejí?“

„Teď je ten správný čas opustit tvého otce. Zahni doprava a já tě dovedu ke smečce tvé matky. Jsem si jistá, že tě přijmou,“ zněla Nyla zoufale. Věděla jsem, že mě chce chránit, ale nebyla jsem si jistá, jestli by mě matčina smečka vůbec kdy přijala. Zradili pětileté dítě, které bylo... neškodné.

„Ne, držíme se otce!“ přikázala jsem a Nyla zavrčela.

Hvězdy mi však toho dne nepřály. Náhle mě někdo kousl do nohy a vzápětí na mě někdo zaútočil zezadu. Vydala jsem trýznivé zavytí a dopadla břichem na zem. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem Ravniny tesáky, z nichž kapala krev, a Grizzin nenávistný pohled.

V hlavě se mi ozval otcův hněvivý hlas: „Vraťte se, holky. Nechte ji tam chcípnout!“

Zakňučela jsem. Takže tohle byl jejich plán, jak se mě konečně zbavit? Rozsápat mě a nechat napospas osudu? Nechat mě v rukou nelítostných bojovníků smečky Ledová hříva?

Nyla už tu bolest nemohla snést. „Převezmi to, Elaro,“ řekla. „A vylez na strom, ať se schováš.“

Ujala jsem se řízení, ale jen o pár minut později, když jsem se snažila vylézt nahoru, jsem byla znovu napadena. Bojovník ze smečky Ledová hříva mě popadl za vlasy a strhl mě na zem, kde mě odhodil o dobrých šest metrů dál. Když jsem ho uviděla, jak se nade mnou tyčí, sevřela mě nesnesitelná bolest a hrůza.

Zavrčel na mě a vycenil zuby. „Našli jsme vyděděnkyni!“ zakřičel a svolával ostatní, přičemž si z oříškových očí odhrnul tmavé kudrnaté vlasy. S hrůzou v očích jsem se od něj snažila odplazit.

Koutkem oka jsem zahlédla pět obřích vlkodlaků, kteří se blížili mým směrem. Obklíčili mě se skloněnými hlavami a vyceněnými tesáky.

„Zabijte ji,“ nařídil bojovník.

Takže tohle je konec? Zavřela jsem oči a čekala na něj. Bylo lepší zemřít. Celé tělo mě tak bolelo, že jsem neměla sílu dál žít. Už jsem měla po krk toho, že se mnou i mezi vyděděnci zacházeli jako s tím nejposlednějším odpadem. Byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná.

„Omlouvám se, Nylo,“ omluvila jsem se své vlčici, poražená. „Už to dál nezvládnu.“

Čekala jsem na poslední ránu, až se mi bojovníci zakousnou do hrdla nebo mě roztrhají na kusy, když vtom se ozval silný hlas.

„Počkat.“

„Alfo!“ bojovníci se před ním uklonili a obnažili hrdla na znamení podřízenosti.

Prudce jsem otevřela oči a podívala se směrem, odkud hlas vyšel. Před mnou stál alfa samec, nahý. Zatajil se mi dech, ale nebylo to kvůli bolesti v těle. Poutal mě k sobě pár nádherných modrých očí, které na mě upřeně hleděly a přikovaly mě na místě.

Byl naprosto děsivý a zároveň to byl ten nejkrásnější vlkodlak, jakého jsem kdy viděla. Měl vlnité, inkoustově modré vlasy po ramena a ostře řezané rysy. S výškou přes metr devadesát působil jako hora svalů.

Stěží se mi dýchalo, byla jsem na pokraji smrti, ale nemohla jsem odtrhnout oči od Alfy, který přede mnou stál v celé své nahé kráse.

„Druh.“ Moje vlčice spokojeně zapředla.