Pohled Elary

Příštího rána byla postel prázdná a studená, když jsem se probudila. Nepochybně Kaelen odešel za Sylvií. Ta myšlenka mě zanechala zraněnou a v depresi. Na ramenou mi ležela těžká váha vědomí, že mě nikdy plně nepřijme.

Na nočním stolku jsem uviděla lístek. Byl od Kaelena a stálo na něm:

„Vrátím se na noc. Najez se. Nepomýšlej na odchod.

— Kaelen.“

Donutila jsem se vstát z postele a šla do koupelny. Když jsem se podívala do zrcadla, hleděla na mě velmi sklíčená dívka. Oči jsem měla oteklé od pláče a rty napuchlé. Na tváři jsem měla zaschlé stopy po slzách. Všechno mě bolelo, ale nejvíc mé srdce.

Celý den proběhl jako v mrákotách, zatímco jsem plánovala svůj útěk. Ztratila jsem chuť k jídlu, ale přesto jsem se nutila jíst. Našla jsem v chatě brašnu a začala do ní schovávat důležité věci, jako náhradní oblečení, jídlo a baterku. Hodlala jsem utéct v noci.

Kaelen poslal k srubu další bojovníky jako varování, že mu nikdy neuteču.

Prohlédla jsem si celou chatu a spočítala počet strážných, kteří ji hlídkovali. Studovala jsem jejich pohyb. Brzy jsem našla svou příležitost ke svobodě.

Bria byla nešťastná, že pořádně nejím. Když jsem šla do kuchyně na kávu, našla jsem ji sedět u ostrůvku. Byla překvapená, že mě vidí. Nalila jsem si černou kávu a zeptala se: „Je Sylvia hodně slavná modelka?“

„Ano, je velmi populární a brzy se možná objeví i ve filmech.“

Zatímco jsem upíjela kávu, Bria mě zkoumavě sledovala. „Je ti dobře?“ zeptala se hlasem plným pochybností.

„Ano,“ vydechla jsem. Ne, nebylo. Cítila jsem se, jako by mě přejel parní válec. Byla jsem úplně vyždímaná.

„Chceš ještě něco k jídlu?“ Vstala a přinesla zapékaný sýr. Začala mi ho servírovat.

„Ne, jsem v pořádku,“ bránila jsem se, ale ona mi stejně naložila.

„Musíš dobře jíst,“ řekla s tajemným úsměvem. „Je to důležité. Potřebuješ hodně energie.“

„Proč to říkáte?“ zeptala jsem se, i když mě její péče nijak zvlášť nezajímala. Byla to milá žena, ale já nebyla na takovou péči zvyklá. Byla jsem zvyklá na týrání a... zradu.

Když otevřela lednici, aby vyndala jahodový jogurt, řekla: „Protože vypadáš bledě.“ Strhla hliníkovou fólii z kelímku a podala mi ho. „Zdá se, že jsi zvracela. Dej si tohle.“ Podala mi jogurt. „To ti uklidní žaludek.“

Zamračila jsem se, ale jogurt jsem si od ní vzala. Ve chvíli, kdy mi sklouzl do žaludku, jsem si slastně povzdechla. Skutečně mě to uklidnilo. Pravděpodobně o mě měla jen starost.

Bria po večeři odešla domů. Bylo osm večer. Kaelen se ještě nevrátil, což bylo dobře. Musela jsem si pospíšit. Šla jsem nahoru a vzala svou brašnu, když vtom můj zrak padl na Kaelenovu peněženku. Musel ji tam v chvatu nechat. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela ji. Nepřekvapilo mě, že v ní byla velká částka v hotovosti.

S třesoucíma se rukama jsem vytáhla několik tisíc dolarů, protože teď jsem musela myslet hlavou. Nebyl čas nechat se ovládat srdcem. Bylo pošlapáno nesčetněkrát a já už ho odmítala poslouchat.

Nyla byla neklidná. „Nedělej to,“ kňučela, jak ji hlodal strach z opuštění svého druha.

„Musím,“ odpověděla jsem jí. „Jinak se zblázním.“ Peníze jsem si strčila do kapsy. Nyla znovu zakňučela a pak ztichla. Mrtvolně ztichla. Sedla jsem si a napsala mu vzkaz.

„Beru si od tebe nějakou hotovost. Ber to jako půjčku. Vrátím ti to, až budu moct.

Doufám, že budeš mít šťastný manželský život.

— Elara.“

Zatímco jsem celou dobu plánovala útěk, když ten okamžik nastal, byla jsem zdrcená. Opustit Kaelena bylo jako vzpírat se zemské přitažlivosti, ale musela jsem ten skok udělat.

S knedlíkem v krku jsem se neochotně spustila z okna na zadní dvorek. Žádná stráž tam nebyla. Rozběhla jsem se. Uháněla jsem lesem. Byla tma a les byl hustý, a já si jen přála, abych nenarazila na žádného jiného vyděděnce. Upřímně řečeno, poté, co jsem jako vyděděnkyně prožila většinu života, jsem se tmy, která v tuto noční hodinu les zahalovala, nebála.

Nepřekvapilo mě, když jsem nenarazila na jediného toulavého vlka. Pochopitelně, žádný vyděděnec se neodvážil přiblížit k území smečky Ledová hříva ze strachu před Alfou Kaelenem. Soustředila jsem se na cestu před sebou a ty myšlenky odháněla. Spoléhala jsem na své instinkty, abych se dostala k hlavní silnici. Zahla jsem na východ a díkybohu jsem narazila na dálnici.

Lapala jsem po dechu a potila se, ale radostí jsem si zajásala. Nevěděla jsem, kterým směrem se vydat, ale zvolila jsem jih, protože jsem ze svého kočovného života věděla jedno – na severu bylo příliš mnoho smeček.

Jakmile jsem se otočila na patě, zatočila se mi hlava. Zamáchala jsem rukama ve vzduchu, abych neupadla. „Co to bylo?“ řekla jsem nahlas a zavrávorala dozadu.

Sedla jsem si na padlý kmen, vytáhla z brašny láhev s vodou a napila se, aby mě to zchladilo. Měla jsem chuť si sednout a odpočívat, ale bála jsem se, že Kaelenovi vlci přijdou a chytí mě. Nevěděla jsem, co budu dělat dál. Všechno bylo nejisté, ale byla jsem si jistá, že nic nemůže být horší než život, který jsem nechávala za sebou. Byla jsem vlkodlak a věděla jsem, že si v lidském světě poradím, protože právě tam jsem směřovala.

Pokračovala jsem v chůzi po dálnici a doufala, že narazím na aspoň jedno auto, které mě hodí do nejbližšího města. Poděkovala jsem Bohyni měsíce, když u mě zastavila malá dodávka. Ztuhla jsem, připravená k útoku. Okénko se stáhlo a vykoukla z něj podsaditá, laskavě vypadající žena. „Co dělá taková holka sama na dálnici? Chceš svézt?“ zeptala se s úsměvem.

S úlevou jsem s úsměvem přikývla. „Můžete mě hodit do nejbližšího města?“ Proč mi připadala a voněla tak povědomě?

„Jasně. Naskoč si dozadu. Ale děvče...“ ušklíbla se. „Jedeme hodně daleko na jih. Nezastavíme dřív než ráno. Už je jedenáct v noci!“

„To mi vyhovuje!“ Hodila jsem brašnu na podlahu vozu a pak naskočila. Dodávka vyrazila vpřed. Dívala jsem se na les, který jsem opouštěla pro nový život. Schoulila jsem se v rohu a přetáhla si kapuci přes hlavu. Dlouho jsem sledovala les, který ubíhal jako temná šmouha, a pak jsem zavřela oči. Ze snů o vlcích se zelenýma očima, které vzteky zlatě plály, mě mrazilo.

Musela jsem spát dlouho, protože jsem se leknutím probudila, když dodávka zastavila na parkovišti. Ta žena přišla k vozu a usmála se. „Jsme v Georgii. Hodně daleko od Idaha. Tady už jsi na to sama.“

Olízla jsem si suché rty. „Díky za svezení,“ řekla jsem, popadla brašnu a seskočila dolů.

„Není zač!“ řekla. „Ale příště si dávej pozor, koho prosíš o svezení. Kdo ví, mohla bys narazit na nějaké násilníky.“ Ukázala k malému motelu. „Tamhle je hostinec. Možná si budeš chtít odpočinout.“

Rty se mi zvlnily nad její starostí. „Mám pocit, že už jsem vás někdy viděla,“ řekla jsem a nutila mozek vzpomenout si, odkud ji znám.

Uchechtla se. Sedla si zpátky za volant a túrovala motor. Její tvář ztvrdla. Varovala mě: „Jsem Velma, Kaelenova teta! Neopovažuj se vrátit, jinak tě Vera, Kaelenova matka, pohřbí zaživa!“ S těmito slovy dupla na plyn a odjela, nechala mě tam na ni jen nevěřícně zírat.

Sledovala jsem, jak dodávka mizí na obzoru, zatímco se mi hlavou honily nezodpovězené otázky. Hlídala mě Kaelenova matka Vera celou dobu?

Po těle mi přeběhl mráz. Vera můj útěk zorganizovala. Kousla jsem se do spodního rtu a vykročila směrem k malému hostinci, vstříc neznámu.