Uplynul další měsíc, celkem už deset měsíců, téměř rok, a já si víc zvykla na město, na jazyk i na zdejší rytmus života. Florencie mi začala připadat méně jako cizinec a více jako tichý společník – takový, který toho moc nežádá, ale nechává mě v tichosti se léčit.

A také se za pár dní blíží mé narozeniny. Den, který nenávidím nejvíc a nikdy ho netoužím slavit.

Stále jsem neměla žádné blízké přátele. Nikoho, kdo by mě dobře znal. Ale možná to tak bylo nejlepší. Některá bolest se lépe snáší o samotě.

Peníze, které jsem si vydělala brigádou v knihovně, mi konečně umožnily přestěhovat se do vlastního pokoje na koleji. Byl malý, ale klidný. A co bylo nejdůležitější, už jsem se nemusela bát, že budu v noci tlumit pláč.

Protože, pravdu povědět, stále jsem plakala.

Noční můry přicházely a odcházely, některé živější než jiné – vzpomínky na Kovakovo odmítnutí, na den, kdy jsem ho sledovala, jak oznamuje své spojení s jinou, na tichou agónii, kterou po sobě zanechala Myrk, když zmizela. Stále jsem byla zlomená na místech, která jsem přes den neukazovala.

V neděli bylo mírné počasí a já se cítila dost odvážná na to, abych vyrazila ven na vlastní pěst za něčím jiným než jen za pochůzkami nebo na přednášky.

Toulala jsem se křivolakými uličkami, dokud jsem nenarazila na malé muzeum vklíněné mezi staré budovy. Zvenčí nevypadalo na nic moc, ale něco mě na něm přitahovalo.

Uvnitř bylo ticho. Prach. Zapomnění.

Pomalým krokem jsem přecházela od jednoho artefaktu k druhému, až jsem došla k zadní chodbě skryté za sametovým provazem.

Vzduch se mírně změnil – byl víc... vlčí.

Vtom jsem ji uviděla.

Vybledlá malba, téměř pohlcená časem a stíny. Byla zastrčená za prasklou skleněnou tabulí v temném koutě, kam by většinu lidí ani nenapadlo se podívat.

Jenže já nebyla jen člověk.

Žena na portrétu měla ten druh krásy, na který se nezapomíná. Její oči v sobě nesly jemnost i sílu, její postoj byl vznešený i přes opotřebované okraje rámu.

Měla sytě medově plavé vlasy splývající v jemných vlnách, úsměv, který by dokázal utišit bouře, a z něčeho v její přítomnosti se mi sevřela hruď.

„Isadora Vael De Luca,“ ozval se za mnou hlas.

Otočila jsem se a spatřila starého hlídače, který stál opodál; jeho šedivějící vousy a mírné oči prozrazovaly více laskavosti, než kolik obvykle projevují cizí lidé.

„Byla to naše Luna,“ řekl jemně, „před mnoha lety. Družka našeho Alfy.“

Z jeho slov mi přeběhl mráz po zádech.

Jeho družka…

„Byla krásná,“ zašeptala jsem, zatímco jsem si ji prohlížela; bylo to poprvé, co jsem ji viděla, a pochopila jsem, proč se do ní Alfa mohl tak zamilovat.

„Byla... vším.“ Smutně se usmál. „Lidé nikdy nevěděli, co nebo kým byla. My vlkodlaci si ji však... pamatujeme všichni. Ten obraz byl ukryt před dlouhou dobou, poté co odešla.“ Věnoval mi smutný úsměv, než mě nechal o samotě, jak dál hledím na tu krásnou starou malbu před sebou.

Bez přemýšlení jsem si sedla na studenou podlahu, vytáhla skicák a začala kreslit.

Něco na ní mě nenechalo jen tak odejít.

Musela jsem ji na papíře znovu přivést k životu.

Čas mi protékal mezi prsty jako písek. Ani jsem si neuvědomila, že muzeum zavírá, dokud se hlídač nevrátil s tichými kroky.

„Vy jste pořád tady?“ Jeho hlas mě vytrhl ze soustředění a já k němu rychle vzhlédla. „Zavíráme,“ řekl vlídně.

„Ach! Omlouvám se,“ začala jsem narychlo balit své věci.

Jen přikývl a s curiosity sledoval začátek mé skici.

Toho večera jsem na ni ve svém pokoji nemohla přestat myslet. Isadora. Luna. Jediná žena, kterou Alfa kdy miloval.

Bez váhání jsem vytáhla své malířské náčiní.

Malovala jsem šest dní.

Moc jsem nespala. Mezi přednáškami, prací a vlastním vyčerpáním jsem si stále nacházela čas na její portrét. Ne tu vybledlou verzi. Ne. Malovala jsem ji takovou, jaká byla – zářivou, mocnou, dechberoucí.

Její medové vlasy zářily pod slunečním světlem, o kterém jsem si představovala, že na ni dopadá. Její oči, laskavé, ale divoké. Byla to Luna a já to chtěla ukázat.

Do toho plátna jsem vložila celou svou duši.

A když jsem ho dokončila, opatrně jsem ho srolovala a vrátila se do muzea. Starý hlídač tam byl a překvapilo ho, že mě znovu vidí.

Když jsem obraz rozvinula, úžasem pootevřel ústa.

„Měsíční bohyně…“ zamumlal a jemně se dotkl okrajů plátna. „To je ona.“

Jen jsem se usmála, vyčerpání mě konečně dostihlo. „Doufám... doufám, že to pomůže. Jen jsem si říkala, že by si ji Alfa možná chtěl pamatovat takovou, jaká skutečně byla.“

Hlídač se na mě pak podíval – ne jako na studentku nebo návštěvnici, ale jako na někoho jiného.

Mírně se uklonil, ne z formálnosti, ale z úcty.

„Budu muset požádat o svolení, než to bude vystaveno,“ řekl. „Od té doby, co Luna zemřela, se nikdo žádného jejího portrétu nedotkl. Alfa... už roky nevyslovil její jméno.“

Přikývla jsem. „Rozumím.“

Nečekala jsem, že z toho něco bude. Nedělala jsem to pro uznání nebo chválu.

Ale co jsem nevěděla – co jsem nemohla vědět – bylo, co tento malý čin rozpoutá.

Zpátky v sídle smečky, když hlídač informoval Betu Alessia o novém portrétu, Beta pozvedl obočí. „Kdo to udělal?“

„Ta nová dívka, co studuje umění. Je to bezpochyby její práce.“

Beta Alessio vypadal překvapeně a fascinovaně krásou malby, kterou vytvořila.

Je tu jen jedna osoba, jedna vlkodlačice, která tu studuje umění – Elara.

Teď už chápal, proč dostala umělecké stipendium; její práce jsou úžasné a on právě viděl dvě z nich, které byly víc než jen úžasné.

Podíval se nahoru, tam, kde se Alfa obvykle skrývá, a odhodlal se, že mu to půjde ukázat. Věděl, že musí být ohromen stejně jako on, až to uvidí.

Když Beta ukázal obraz Alfovi Dantemu, v místnosti se rozhostilo dlouhé ticho.

Jeho prsty přejely po plátně a v tu chvíli se nikdo neodvážil ani dýchnout.

„Ona ji namalovala?“ řekl tiše, hlasem hlubokým jako drcený štěrk.

Jeho pohled z plátna dlouho nespustil. Ani když Beta vyslovil jeho jméno.

A tu noc – ačkoli nikdo nevěděl proč – lykanský Alfa vyl na měsíc, dlouze a táhle, dokud vlci v blízkých lesích v úctě neztichli.

Co se mě týče, vrátila jsem se do svého tichého pokoje.

Žádnou odpověď jsem nedostala.

Ale něco ve vzduchu mi připadalo... jiné. Jako by se změnil proud. Jako by se něco, co dlouho spalo, konečně pohnulo.

------------------