Vzduch byl toho rána těžší, jako by to byl jeden z těch dnů, kdy se má něco pokazit.

Cítila jsem to v tom, jak vánek rozvlnil závěsy.

Neklid.

Stísněnost.

A pak přišel hovor od Phaedry.

Mirella. Její dcera. Zranila se při nehodě. To samo o sobě by mě znepokojilo, ale byl to ten způsob, jakým se Phaedře lámal hlas – ne smutkem, ale něčím, co se blížilo strachu –, který mě přiměl popadnout tašku bez