Hodina mezi tím okamžikem a zvukem malých nohou na chodbě se táhla jako těsto – pružná, lepkavá, nezbytná.

Ještě dvakrát se nevolnost zvedla a zase ustoupila.

Jednou jsem na tři nádechy usnula a zdálo se mi o rákosí šeptajícím v jazyce, který měl příliš mnoho samohlásek.

Pak znovu vklouzla Aethel, oči měla měkké způsobem, který si schovává pro zraněné vlky a pošetilé chlapce.

„Jsou připraveni,“ ře