Ťuk... Ťuk...

Zaklepání, jako by kloubu patřily celé dveře. Pak se otevřely a místnost naplnila vůně, která mi vždycky připomene bouřková mračna a čisté lněné plátno: Lyrra.

Už je to nějaký čas, co jsem ji viděla naposledy – od chvíle, kdy jsem se rozhodla opustit Florencii s Dantem, abych nakonec skončila v jiném teritoriu a u nového dobrodružství.

Vypadala přesně jako vždycky – přísný cop, prost