Usmála se. „Tak tedy skrze něj,“ zamumlala a sklo ochladlo tak prudce, až se můj dech stal viditelným. „On by ženu u dveří neodmítl.“

Myslela to vážně?! To nebyl můj Dante!

„Neznáš ho,“ řekla jsem sebejistě a vložila do toho trochu pýchy. „Neotevírá dveře ze soucitu. Otevírá je proto, že si pamatuje, co to stojí spát venku,“ vysvětlila jsem jí.

Sledovala mě jako jestřáb pole, které mu už nepatří.