Vytí…

Nejdřív přišlo vytí.

Valilo se přes kopce jako hřmění – hluboké, výsměšné, hladové.

Stovky hlasů.

Každý z nich nesl zprávu, kterou jsem cítila až v morku kostí.

Král je slabý.

Trůn je volný.

Rod De Luca skončil.

Stála jsem u okna a sledovala měsíc, jak stoupá mraky – rudý a nateklý jako rána.

Vzduch byl tak mrazivý, až kousal, ale já se ani nepohnula.

Za mnou stále nehybně ležel Dante. Hruď