Stále pohled Danteho:

Těžce jsem vydechl.

Svět se vracel po kouscích – Světlo. Chlad. Krev.

A její vůně.

To bylo to, co mě zasáhlo jako první, prořízlo to kouř jako čepel hedvábí.

Rozmarýn. Mráz. Krev.

Tohle je… Její krev?

Na okamžik jsem nemohl dýchat.

Světlo z té říše na mně stále lpělo – útržky zlata a běloby spirálovitě stoupaly po mé kůži a mžikaly jako uhlíky z dohasínajícího slunce.

Pak jse