Pohled Lyry

Moje nejlepší kamarádka je těhotná s mým manželem a oba se to přede mnou očividně už ani nesnaží skrývat.

Varn, můj manžel a láska z dětství, stál přede mnou a majetnicky objímal Vesper. Vesper ho jednou rukou objímala kolem pasu a druhou si položila na podbřišek.

Když mě uviděla, cudně se na mě usmála. „Už to na mně začíná být vidět,“ řekla. Poté svůj zbožňující pohled upřela na Varna. „Tvoje děťátko roste tak rychle.“

Měla jsem pocit, jako by se mi při těch slovech v hrudi něco přetrhlo. „Jak jsi mohl?“ vydechla jsem nevěřícně. „Jak jste mě mohli vy dva oba takhle zradit?“

Varnův pohled se střetl s mým, v očích měl chlad. „Já tě nezradil,“ pronesl s neskrývaným odporem. „Vesper je moje osudová družka. Vím to už od své první proměny, když mi bylo osmnáct.“

S Varnem jsme se znali celý život. Byla jsem s ním u jeho první proměny; společně jsme ji oslavili. Pokud to věděl už tehdy, proč mi to neřekl?

Po celou tu dobu jsem neměla ani tušení, že našel svou osudovou družku, natož že je to moje nejlepší kamarádka.

„Proč jsi mi to prostě neřekl?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. „Kdybych věděla, že jste osudoví druzi, ustoupila bych stranou.“

„Moje smečka není tak mocná jako ta tvoje,“ prohodila Vesper s úšklebkem. „A mám čtyři sourozence, takže nemůžu nic dědit. Potřebovali jsme tvoje jméno, abychom vyhráli volbu Alfakrále, ale teď už ne.“

„Tvá užitečnost vypršela,“ řekl Varn chladně. Pustil Vesper a udělal krok ke mně. Z kapsy vytáhl lahvičku a podal mi ji. „Nedělej to těžší, než je nutné,“ řekl. „Vypij ten jed sama. To je rozkaz tvého krále.“

Stála jsem po jeho boku v tolika těžkých chvílích. Pomohla jsem mu vystoupat z hodnosti alfy až na post Alfakrále. Byli jsme manželé poslední tři roky. A on mě teď chtěl otrávit?

Pomalým kroucením hlavy jsem se snažila zahnat celou tuhle bizarní scénu. „Jsem Luna královna této země,“ odpověděla jsem. „Nikdo mě nemůže zabít bez pádného důvodu, ani ty ne.“

„Za normálních okolností by to byla pravda,“ řekl Varn. „Ale tvoje rodina se spikla s tuláky, aby mě zradila.“ Rty se mu zkroutily do odporného úšklebku. „Nebo tak mi to alespoň bylo nahlášeno, takže mám plné právo tě popravit. Neboj se, tvoje rodina tě bude brzy následovat.“

„To není pravda,“ řekla jsem a v očích mě pálily slzy. „Nevěřím tomu, Varne. Musím to vyšetřit.“

„Ty už nezmůžeš vůbec nic,“ zavrčel. Vykročil ke mně, ale Vesper ho chytila za předloktí. Zastavil se a otočil se k ní.

„Není třeba násilí,“ řekla sladce. „Proč se nejdeš věnovat své práci? Král přece nemá čas na zbyt. Já to vyřídím. Lyra je moje nejlepší kamarádka; jsem si jistá, že s ní promluvím domluvou.“

Varn se k ní sklonil a lehce ji políbil. „Nechám to tedy na tobě,“ řekl a podal jí lahvičku s jedem. Pak se otočil a bez jediného pohledu mým směrem odešel z místnosti.

Vesper se ke mně otočila a její tvář byla tak zkřivená nenávistí, že jsem ji stěží poznávala.

„Varn mě miloval odjakživa,“ řekla a vstoupila do mého osobního prostoru. „To bys měla vědět. I o tvé svatební noci, potom co ses opila a odpadla, přišel ke mně do pokoje.“

Měla jsem pocit, že budu zvracet. Chtěla jsem odporovat, ale podle výrazu její tváře jsem poznala, že mluví pravdu.

„Od té doby, co byl korunován králem, jsme čekali na příležitost, jak zabít tebe i zbytek tvé rodiny. Vlastně jsme se nemohli dočkat. Proto Varn zabil tvého otce.“

„Ne!“ vykřikla jsem a po tvářích mi nekontrolovaně stékaly slzy.

„Ano,“ odpověděla se smíchem, jako by se vyžívala v mé bolesti. „Myslela sis, že byla náhoda, že tvůj otec onemocněl zrovna ve chvíli, kdy se Varnova smečka ocitla v potížích a potřebovala zdroje té vaší?“

V hlavě mi vířilo tolik otázek, ale bolest v srdci byla příliš velká, než abych dokázala promluvit. Položila jsem si ruku na hruď a pod prsty cítila, jak mi zběsile buší srdce.

„Jen jsem chtěla, abys to věděla. Už nejsi ta dceruška alfy, která dostane všechno, co si zamane,“ usmála se Vesper. „A teď už na tebe nemám čas.“

Bez varování se vrhla vpřed a vrazila mi lahvičku s jedem do pootevřených úst.

Chytila jsem ji za zápěstí a snažila se ji odtlačit, ale bylo pozdě. Hořká chuť mě zasáhla na jazyku a popálila hrdlo. Padla jsem k zemi.

Podívala jsem se na Vesper, která se na mě usmívala s takovou krutostí, že vypadala jako démon.

Když se mi vidění začalo zatemňovat, slíbila jsem si, že pokud se s nimi v jiném životě ještě někdy setkám, donutím je zaplatit.

S poslední špetkou energie a vůle, která mi zbývala, jsem si přála, abych mohla prožít svůj život jinak.

Otevřela jsem oči a čekala jasná světla nebo černočernou tmu, ale místo toho jsem uviděla konfety vznášející se ve vzduchu kolem mě. Obklopoval mě zvuk potlesku, a když jsem sklonila zrak, držela jsem v rukou kytici květin.

Moje mysl se marně snažila tu scénu zpracovat. Rozhlédla jsem se a uviděla své přátele a rodinu shromážděné kolem mě v dobře známém banketním sále.

Varn, jeho mladší verze, klečel přede mnou a navlékal mi prsten na levou ruku.

Prožívala jsem znovu jeho žádost o ruku? Ale proč?

Vstal a chtěl mě obejmout, ale já jsem rychle ustoupila z jeho dosahu. Nedovolím mu, aby se mě dotkl. Nenáviděla jsem ho každým kouskem své bytosti.

Znovu se ke mně natáhl a já jsem mu vrazila kytici květin přímo do obličeje.