Úhel pohledu: Hank

"Co to kurva znamená, že se musím oženit?" vyžadoval jsem vysvětlení klidným hlasem, ruce zaťaté v pěst svěšené podél těla, zhluboka se nadechoval a hned zase vydechoval, abych potlačil vztek, který se ve mně už začínal hromadit.

"Slovník, Hanku," okřikl mě otec, ale já si jen odfrkl a začal nervózně přecházet tam a zpět na malém prostoru.

"To je mi teď úplně u prdele," vyštěkl jsem a zběsile si prohrábl vlasy. "Proč se sakra musím oženit? Informoval jsem tě snad někdy o tom, že potřebuju, abys mi pomohl hledat manželku?"

"Kdyby ses uklidnil a trpělivě mě vyslechl, jak jsem tě zpočátku žádal, pochopil bys, proč to dělám, ale tvá nezralost opět převzala otěže jako vždy," konstatoval otec. Zastavil jsem se na místě a pomalu se otočil, dokud jsem se na něj nepodíval spatra. Seděl za svým stolem, ruce složené před sebou a vypadal kurva uvolněně.

Jo, samozřejmě, věděl jsem, že do toho zatáhne tu moji takzvanou 'nezralost', ale vypadám snad, že je mi to nějak platné? Absolutně ne. Není pro mě žádnou novinkou, že mě otec považuje za zklamání a vmetl mi to do tváře víckrát, než bych dokázal spočítat. V tuhle chvíli už mi to bylo dokonce jedno, nemělo to smysl – vždycky pro něj budu zklamáním.

Když jsem ho dál probodával pohledem, aniž bych cokoliv řekl, ukázal na židli před sebou, na které jsem seděl od chvíle, kdy si mě okamžitě vyžádal ve své kanceláři – tedy dokud jsem po zjištění, že se budu ženit, okamžitě nevyskočil na nohy.

"Posad' se, synu." Ukázal směrem k sedadlu a já si ne zrovna tiše odfrkl. Jasně že mě teď oslovuje 'synu', protože jsem mohl s jistotou říct, že se mi nebude líbit to, co mi hodlal o tom údajném sňatku vysvětlit. Jeho nabídku jsem ignoroval, můj zamračený výraz zůstával stále přilepený na tváři a tvrdě směřoval přímo na něj.

"Tak si posluž po svém." Otřel si čelo kapesníkem, než ho zastrčil zpět do kapsy a přesunul složky na jedné části svého přeplněného stolu. Uprostřed vybral těžce vypadající složku a hodil ji po stole směrem ke mně. "Projdi si to."

Protočil jsem oči, na několik vteřin jsem přelétl pohledem z bílé složky na jeho tvář, pak jsem ji zvedl a prohlédl si desky. Otevřel jsem ji a první věc, kterou jsem uviděl, byla informace, že společnost dluží miliony dolarů.

Okamžitě jsem od složky zvedl zrak a hned v další vteřině se moje oči setkaly s těmi otcovými.

"Do prdele, jak se společnost dostala do takových dluhů? Odkdy si všichni půjčujete peníze od bank?" vyžadoval jsem odpověď, rychle listoval stránkami a k svému úžasu viděl další a další dluhy.

Můj otec se jen tiše zasmál navzdory tomu, že na tom, co jsem právě četl, nebylo nic vtipného. "Společnost je zadlužená už měsíce a peníze si půjčujeme od začátku letošního roku, abychom byli schopni zaplatit našim tisícům zaměstnanců a nakoupit vybavení, bez kterého nemůžeme fungovat." Na okamžik se odmlčel. "Ale to ty bys nevěděl, vzhledem k tomu, že se v rodinném podniku téměř nevyskytuješ, že? Tohle všechno se děje přímo v tvé budoucí společnosti a ty to zjišťuješ až teď."

"Jak jsem se o tom všem měl sakra dozvědět, aniž bys mi to sám řekl?" vyštěkl jsem a můj vztek ve vteřině vyplul zpět na povrch.

"Tyhle věci bys měl vědět dřív než já, jakožto budoucí dědic téhle společnosti, Hanku." Chtěl jsem něco říct, ale zvedl ruku a přerušil mě. "Ty máš vést společnost kupředu, ty bys měl mít o všem, co se týká téhle společnosti, mnohem aktuálnější přehled než já. Složky, jako je tahle," ukázal na otevřenou složku, kterou jsem stále svíral v ruce, "by v tuto chvíli měly být ve tvé péči, a ne v mé a tvého bratrance. Jenže ty do kanceláře přijdeš sotva pět dní v týdnu."

Zůstal jsem mlčet, zatímco jsem si procházel zbývající části složky, než jsem ji upustil na jeho stůl. Ruce jsem měl hluboko zabořené v kapsách a nohou jsem podupával po nablýskaných čistých dlaždicích.

Co teď?

"Tady přicházíš na řadu ty. Pokud se oženíš s dcerou majitele naší bývalé konkurenční společnosti, mohou dluh společnosti splatit hned po svatbě."

Pomalu jsem zavrtěl hlavou, jak mi otcova slova docházela.

"Neožením se, otče. Musíš najít jiný způsob," začal jsem potichu.

"No, jiný způsob není! A navíc už nejsi nejmladší. Je ti proboha přes pětadvacet, kdy se hodláš usadit? Matka a já si myslíme, že je to pro tebe ideální příležitost, jak se oženit, založit rodinu a zároveň při tom zachránit svou budoucí společnost."

Znovu jsem začal přecházet sem a tam, nemohl jsem si pomoct. Připadalo mi, že mi každou chvíli exploduje hlava, jak se do mě postupně vsakovalo všechno, co otec říkal, až mi z toho silně třeštila. Jediný důvod, proč měli pocit, že je to pro mě 'ideální příležitost', byl jen ten, že ode mě chtěli vnouče a nic víc, aniž by je zajímalo, jestli jsem s tím pitomým uspořádáním v pohodě, jestli budu v tom pitomém manželství šťastný, nebo jestli mě vůbec ženy přitahují.

"Podívej se, tati, já si nevezmu nějakou buchtu..." začal jsem říkat, ale otec mi okamžitě skočil do řeči: "Není to jen nějaká buchta, je to dcera někoho, kdo může téhle společnosti pomoct z jejích současných problémů."

"No, mně je to jedno! Nevezmu si nějakou holku. Vy s mámou nemůžete rozhodovat o tom, kdy se ožením, to je moje osobní volba. Budete muset najít jiný způsob," zavrčel jsem a probodával pohledem otce, jehož výraz ve tváři dokonale zrcadlil ten můj.

"Oženíš se, Henry Cartere Sterlingu!" vyštěkl otec hlasitě, když se postavil na nohy a pro zdůraznění praštil rukama do stolu, tvář rudou a jeho dunivý hlas se rozléhal po stěnách kanceláře. Věděl jsem, že kancelář je zvukotěsná, což znamenalo, že ten výbuch se za stěny kanceláře nedostal.

Ani trochu mě to nerozhodilo. Bylo vtipné, že si stále myslel, že mě zasáhne, když zvýší hlas a nazve mě celým mým jménem najednou; touhle situací jsme si prošli už tisíckrát.

"Neožením se," zopakoval jsem bez mrknutí oka a sledoval, jak otec klesá zpět do svého křesla, zatímco ze sebe vyrážel těžký, frustrovaný povzdech. Nemusel jsem přemýšlet dvakrát, abych věděl, co se mu zrovna teď honí hlavou.

Věci jako: 'Kéž bys nebyl takové zklamání, Hanku.'

Nebo: 'Kéž by mi dal Bůh víc než jedno dítě, pak bych možná neztrácel čas tím, že na tebe křičím a snažím se tě pokaždé varovat.'

Jo, to všechno už jsem slyšel, věděl jsem přesně, jak by to znělo otcovým hlasem.

"Chováš se teď sobecky, Hanku. Teď není čas do toho tahat osobní pocity." Zkusil to znovu, ale já zůstal zticha a jen na něj dál zíral.

Zvedl jsem své sako a přehodil si ho přes rameno. "Omlouvám se, tati, ale budeš muset najít jiný způsob, nemůžu se oženit s tím, ať už je ta buchta kdokoliv."

Otočil jsem se a chystal se opustit jeho kancelář, ale jeho hlasitý tón mě na okamžik zarazil. "Vrať se sem, Henry."

Zůstal jsem stát, prsty se téměř dotýkaly kliky, než jsem ruku spustil zpět k tělu a otočil se, dokud jsem znovu nečelil svému naštvaně vypadajícímu otci. Nyní stál na nohou, tvář rudou vztekem.

"Kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsme neskončili."

"Skončili, už jsem ti řekl, co si myslím, a to, že se s tou holkou neožením – ať už se jmenuje jakkoliv," připomněl jsem mu tak klidně, jak jsem jen dokázal, zatímco mi srdce stále super rychle bušilo. Chtěl jsem jít do své kanceláře a popadnout dech, aniž by se mi zasekával v hrdle; pobyt ve stejné místnosti s mým otcem vždycky skončí tím, že jeden z nás vyletí na toho druhého, což jsem ve většině případů já.

"Takže budeš stát opodál a dívat se, jak společnost naprosto zbankrotuje, jak ji banka zavře? Dokud všechno nezmizí? Když přitom můžeš všechno naprosto zachránit jen tím, že budeš souhlasit se svatbou," přemítal otec tiše a já vydechl, přejel si rukou po tváři a v rozčilení se zatahal za kořínky vlasů.

"Omlouvám se, tati, ale nemůžu," odpověděl jsem upřímně tichým hlasem. Otočil jsem se a otevřel dveře, připravený zmizet, ale jeho další slova mě zarazila na místě.

"Jestli nebudeš souhlasit s tím, že si ji vezmeš, pak mi nezbude jiná možnost než dát tvé dědictví tvému přímému bratranci."

Zabouchl jsem dveře a okamžitě se otočil zpět, srdce mi začalo šíleně bušit.

"To nemůžeš udělat," vydechl jsem nevěřícně a cítil, jak se mi svírá hruď, ale on jen pokrčil rameny a klesl zpět do svého křesla.

"Tak mě zkus pokoušet."

Okamžitě jsem odešel, aniž bych řekl jediné slovo, a tentokrát se mě nesnažil zastavit.