Sienna

Konečně jsem to dokázala. Po čtyřech letech v roli vzorné studentky jsem konečně přešla to pódium. Absolventský večírek kolem mě v plném proudu vře. Lidé tančí, zpívají a jásají, jak to všichni pořádně rozjíždějí. Ne že by si mě někdo z nich všímal. Mám tendenci držet se mimo záři reflektorů.

Byla jsem tak nadšená, když jsem dostala tohle pozvání. Sám Declan Vance mě na tuhle párty osobně pozval. Je to můj vůbec první domácí večírek. A povídalo se, že Declanovy večírky jsou proslulé tím, jak jsou šílené a zábavné. Všichni ve škole se o pozvánku prali. Kluci si házeli mincí. Holky si brousily své pěstěné nehty a připravovaly se probojovat se k Declanovi stůj co stůj.

Dávalo to smysl. Byl to nejhezčí kluk na škole.

„Ahoj, Sienno, potřebuju už jen jeden poslední podpis do ročenky,“ pomalu zvedám bradu, abych se setkala s oříškovýma očima jediného kluka, pro kterého bych riskovala všechno. Declan Vance. „Ty jsi můj finální podpis.“

„Nemám u sebe pero,“ řeknu rozpačitě.

Pokrčí rameny. „Mám jedno v pokoji. Pojď,“ naléhá, bere mě za ruku a táhne mě po schodech nahoru do svého pokoje.

Teď se všechno změnilo. Tam, ležící vedle mě, byl Declan.

Mým okamžitým instinktem bylo křičet. Ale kousnu se do jazyka a zabořím obličej do polštářů.

Když se mi konečně podaří ovládnout, posadím se a rozhlédnu se po pokoji. Moje oblečení bylo divoce rozházené po podlaze. Podívám se na sebe. Spala jsem v jeho dresu. Na přední straně bylo tučně vytištěno číslo 9 s obrázkem našeho školního maskota, buldoka.

Ale noc skončila a já musela jít domů. Vykradla jsem se z pokoje s oblečením v ruce a zamířila rovnou k domovním dveřím a zpátky ke mně domů.

**

Uplynulo několik dní a já nemyslela na nic jiného než na tu noc. Declan si vybral mě. Byl to tak skvělý pocit, že mě vidí. Oči jsem nespustila z toho dresu. Měla bych mu ho vrátit. Pravděpodobně pro něj hodně znamená.

Tak jsem se vydala dolů a vyrazila na krátkou procházku po sousedství. Přemýšlela jsem, jak bude reagovat, až se objevím u jeho dveří. Doufala jsem, že mě rád uvidí, vzhledem k tomu, jak za mnou přišel.

Když jsem se blížila k jeho domu, všimla jsem si několika aut zaparkovaných na příjezdové cestě. Ta auta patřila jeho kamarádům. Ze zadní části domu se ozýval hlasitý smích. Nemohla jsem si pomoct a chtěla jsem si jejich rozhovor poslechnout. Bylo to příliš lákavé. Po špičkách jsem obešla dům a přiblížila se k bíle natřené brance.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal,“ říká jeden se smíchem. „Máš koule, chlape.“

„Ale ne,“ povzdechl si těžce Declan. „Rozhodně v ní byl potenciál.“

„Stejně, Sienna Mercerová? Není to taková ta samotářka? Všichni věděli, že ji kluci nezajímají, jen ty její zatracený knížky.“

„Sklapni,“ zasmál se Declan. „Nebylo to tak zlé.“

Jeden z nich si odfrkl. „Jak myslíš. Dodržel jsi dohodu, tak si tu motorku můžeš vzít.“

Byla to dohoda. Najednou se mi sevřela hruď.

„Tak na to, aby dostal ‚podpisy‘ všech holek,“ směje se jeden z jeho kamarádů.

„Hele,“ namítá Declan. „Fungovalo to, ne? Vyspal jsem se s ní.“

Panebože. Bylo mi zle.

Motá se mi hlava, jak ustupuji zpět na přední dvorek, slzy mi rozmazávají každý kousek výhledu. Nesmí mě tu vidět. Musím odejít, než se ještě víc ponížím. Hodím jeho dres na schody jeho verandy a pokusím se běžet, ale nohy mě sotva poslouchají. Mám pocit, jako by mé tělo přišlo o veškerou oporu. Nebyla jsem nic víc než louže na zemi, čekající, až na mě další člověk šlápne.

„Sienno?“

Zastavím se jako přibitá a sbírám poslední zbytky sil. „Co je?“

„Nenapadlo mě, že se zastavíš –“

„Jen jsem ti vracela dres,“ řeknu klidně a konečně se k němu otočím.

„Kdykoli si ho můžeš půjčit,“ ušklíbne se hravě.

Musela jsem se přinutit odvrátit zrak. Nenáviděla jsem ho. Využil mě.

„To, co se stalo tu noc, se už nesmí opakovat,“ řeknu pevně. „Byla to zábava, ale –“

„Ale?“

Jeho otázka visela ve vzduchu mezi námi.

„Ale musím se soustředit na své cíle,“ promluvila jsem tiše. „A ty máš svou profesionální kariéru. Myslím, že bude nejlepší, když to necháme jako jednorázovku. Oba jsme od sebe dostali, co jsme chtěli. Že jo?“

Mračí se na mě. „Jak to myslíš?“

Zatnu čelist, zuby mi o sebe skřípou. „Sbohem, Declane,“ zašeptám roztřeseně a odejdu.

Každý krok byl mučením. Každý nádech byl mělký a rychlý. Přála bych si, aby mě země právě teď prostě pohltila.

Cesta domů mi připadala, jako by trvala roky. Ještě horší bylo, když jsem uviděla auto svého nevlastního bratra na příjezdové cestě. Těžce polknu a vejdu dovnitř.

„Vypadáš hrozně,“ odfrkne si okamžitě, jakmile vstoupím do obývacího pokoje. „Tvůj přítel tě kopl do zadku, co?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nebyl to můj přítel,“ zašeptám.

Brock se začne dusit smíchem. „Chceš mi říct, že ses vyspala s nějakým náhodným týpkem a vzala mu dres?“

„Nech toho, Brocku,“ vyštěknu vztekle a do očí se mi začnou drát hořké slzy.

„A jéje,“ našpulí rty. „On ti zlomil srdíčko. Dala jsi mu, co?“

„Brocku,“ prosím. „Přestaň –“

„Bože, ty jsi tak pitomá,“ směje se. „Všechna ta akademická ocenění a pořád jsi moc blbá na to, abys poznala, když tě chlap využívá.“

Nechtěla jsem poslouchat, jak mě dál ponižuje. Vyrazila jsem po schodech nahoru tak rychle, jak jsem jen mohla, a cestou jsem málem zakopla. Ale on na mě jen dál chrlil urážky.

Měl pravdu. Bylo ode mě hloupé věřit jedinému slovu, které ten kluk řekl. Byl proslulý svými úlovky. Jeho kamarádi taky. A já se prostě tak nechala unést představou, že by mě někdo mohl mít doopravdy rád, až jsem odmítala vidět ta znamení.

Zamykám dveře a konečně se sesypu. Nemohla jsem zastavit slzy, které mi tekly po tváři, když se do mě naplno zakousla ta bolest ze zlomeného srdce.

O šest let později

V práci bylo zase rušno. Byla středa večer v nejvyhledávanější restauraci ve městě. Číšníci a servírky kmitali mezi stoly s podnosy s pitím a jídlem.

Byla jsem vyčerpaná po dlouhém dni stráveném snahou získat klienty pro svou stáž, ale tuhle směnu jsem si musela vzít, abych doplatila zbytek nájmu na tenhle měsíc.

Za dlouhým elegantním barem bylo pár televizí naladěných na nějaké sportovní přenosy. Nevěnovala jsem pozornost tomu, kdo hraje nebo co je to za sport, dokud jeden muž nepožádal o přepnutí kanálu.

„Dejte tam zápas Corsairů. Slyšel jsem, že máme šanci na Stanley Cup,“ říká hrdě.

Z čiré zvědavosti jsem se podívala na obrazovku, když se kanál přepnul. Přesně v tu chvíli se změnil záběr kamery a na obrazovce se objevila tvář, o které jsem přísahala, že ji už nikdy nespatřím.

Samozřejmě to byl ten nechvalně proslulý Declan Vance. Ta horká vycházející hvězda, kterou teď všichni sledují. Kromě mě.

Znovu ve mě vzplál vztek. Pořád jsem se nenáviděla za to, že jsem k němu byla tak naivní.

Vzpamatuj se, Sienno.

Měla jsem důležitější věci na starosti. Jako šetřit peníze a přežít tuhle práci a svou stáž v právnické firmě.

Ne jeho.